Havlova cesta k přírodě nevedla přes vědecký zájem o její tajemství a krásy, protože vědu podezříval, že jí v konečném důsledku jde jen o praktický užitek z ní a o její ovládání. Přírodu vnímal především jako ohroženou oběť lidské bezohlednosti a kořistnictví. V jeho textech se častěji než příroda objevuje „krajina“. Když mluví o ochraně přírody, vždy vedle ní staví krajinu, vesnice a lidská sídla, rád a často mluví o prohřešcích současného urbanismu, o bezcitné architektuře, potažmo o lidské pýše vůči svému okolí. Proti tomu staví úctu a respekt k „přírodě, krajině a historickému dědictví“, citlivý vztah k planetě a „kulturu pokory před světem“.
Havel’s perception of nature does not involve a scientific interest in its mystery and beauty, he suspected science of ultimately aiming to just utilize the nature. Nature is above all the endangered victim of the man’s unscrupulousness and exploitation. Hence Havel highlights landscape rather than nature in his texts. When he talks about nature protection, he also includes landscapes, villages and settlements, he often speaks about lapses with regard to present-day urbanism, and about human pride towards the environment. In contrast, he advocates reverence and respect for „nature, land and the historical heritage“.
