V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
Současné humanitní vědy, literárněvědnou bohemistiku nevyjímaje, charakterizuje roztříštěnost a nepřehlednost. Celek odborné produkce nelze v úhrnu sledovat, v množství nově vznikajících periodik, početných sborníků či kolektivních knih se lze orientovat jen stěží. Za této situace se časopis Česká literatura rozhodl oslovit odborníky z řad literárních vědců a požádat je o doporučení na odborné práce, které je v uplynulém roce zaujaly a které podle jejich názorů znamenají posun v našem oboru. Výběr se přitom neměl omezovat jen na knižní monografie, mohlo se jednat i o důležité edice či zásadní odborné studie, jež vyšly v periodikách, sbornících či kolektivních knihách, případně o jinojazyčné metodologicky podnětné studie, jež lze využít jako inspiraci při zkoumání literatury české.
S ohledem na rozsah ankety uveřejníme příspěvky ve dvou částech.
JIŘÍ TRÁVNÍČEK
Dvě autorky, z nichž jedna působí na Birmighamské univerzitě (D. Fullerová) a druhá na Univerzitě Severní Dakoty (D. Rehberg Sedová), stojí za objemnou publikací, navíc vydanou v prestižní edici Routledge Research in Cultural and Media Studies, publikací s obrovským heuristickým zázemím, stejně jako důkladnou konceptuální reflexí. Jde o práci svým založením empirickou, ale nejenom. Zkusme si ji na úvod představit podle nejfrekventovanějších hesel věcného rejstříku: čtení, sdílené čtení, komodifikace, média, knižní trh, ideologie, veřejnost, čtenářské komunity, výběr knih, vzdělání, fikce, čtenářský průmysl.
JAN MALURA
Paměťová kulturní studia dnes zažívají svůj zjevný rozvoj, a to i v českých zemích. Svědčí o tom například program letošního kongresu světové literárněvědné bohemistiky, jehož podstatnou součástí se stala reflexe kultury vzpomínání na válečné události. Domácí společenskovědní badatelé, spíš mladších generací, začínají stále častěji využívat této perspektivy jako metodologického východiska svých prací. Postupně se k nám v překladech dostávají i klíčové teoretické práce. Celý koncept má nejrůznější výhody i nebezpečí. Dává možnosti pro interdisciplinární výzkum, zároveň může odrazovat složitým pojmovým aparátem. Z řady výzkumných oblastí se rýsují především tři výrazně produktivní okruhy — tedy studium paměťových reprezentací historických události, míst a v neposlední řadě významných osobností. Při husovském výročí se v tomto roce objevilo několik počinů (konferenčních přednášek, mediálních pořadů), které se inspirativně zabývaly druhým životem českého reformátora. Právě ten se jeví dnes jako velmi atraktivní téma, a to i proto, že vlastní život a dílo Husa jsou dnes již slušně zmapovány a nabízejí spíš jen upřesnění.
PETR HRTÁNEK — ROMAN POLÁCH
Obsáhlá kolektivní práce V souřadnicích mnohosti navazuje na publikaci V souřadnicích volnosti nejen svým titulem, ale též časovou následností svého záběru: zatímco první Souřadnice usilovaly zmapovat nestabilní a těžko přehledný literární terén polistopadové dekády, recenzovaná kniha se o totéž snaží v případě tuzemské beletrie prvního desetiletí tohoto milénia. Obě knihy se také vyznačují prakticky stejným rozvržením: po vstupní části, rekapitulující institucionální kontext literární, resp. divadelní kultury sledovaného období (stručně jsou představována nejdůležitější nakladatelství, literární periodika, literární ceny apod.), následují oddíly pokrývající obvyklou triádu literárních druhů — postupně poezii, prózu a drama. Každý oddíl je uveden samostatným pojednáním o dobových charakteristikách a tendencích daného literárního druhu, ovšem zdaleka největší prostor zaujímají hesla věnovaná vybraným dílům; celkem je tak prezentováno pětaosmdesát děl. Také struktura jednotlivých hesel je v obou Souřadnicích stejná. Heslům opět dominují interpretační pasáže, vybrané dílo je také stručně usazováno do rámce autorovy tvorby a poetiky a příležitostně i do širších uměleckých souvislostí. Následuje krátká ukázka (je ovšem otázkou, nakolik jsou tyto ukázky účelné) a poté údaje o jednotlivých vydáních, eventuálních překladech, adaptacích nebo oceněních. Prostřednictvím výňatků z recenzí je zvolené dílo představeno také literárněkritickou perspektivou, prostor dostávají též komentáře samotných spisovatelů. Každé heslo je uzavřeno bibliografií ohlasů; dodejme ale, že seznam studií je uživatelsky nepříliš komfortní, protože se z něj nedozvíme, jakým specifickým problémem se studie zabývají — bibliografie totiž neuvádí jejich názvy (stejně jako v předchozích Souřadnicích).
VÁCLAV SMYČKA
Vše začíná již na obalu knihy. Uprostřed prázdné bílé plochy je umístěn malý výřez rytiny. Ve spleti hustých čar rozeznáváme jen bohatě řasenou látku, snad jakýsi plášť, a náznaky prošedivělého plnovousu. Nelze spatřit ani tvář, ani žádnou jinou podstatnou část postavy, která by ji identifikovala. A přesto si je čtenář takřka jistý — shluk čar, ony matné kontury plnovousu a těžký plášť s kožešinovým lemováním jsou Jan Amos Komenský. Kde se bere ta jistota? Na základě čeho v labyrintu čar, několika pouze naznačených atributů raněnovověkého vzdělance, rozpoznáváme právě Komenského? A kdo je vlastně tím, koho zde označujeme „Komenským“? Nepředstavuje pro nás „Komenský“ spíše než skutečnou osobu právě tento soubor tradičních atributů raněnovověkého vzdělance, prošedivělý vous s těžkým, kožešinou lemovaným pláštěm, ony charakteristické tahy starých rytců?