Ve dnech 29. 6. – 4. 7. 2015 se v Praze konal pátý ročník celosvětového setkání odborníků na českou literaturu. V dnešním příspěvku přinášíme zprávu o Blok III: Performativita války v české literatuře.

Cílem bloku bylo představit různé způsoby a formy performativity v české literatuře s válečnou tematikou (ale nejen v ní). Jednání zahájila germanistka Takako Fujitaová z tokijské univerzity, jež se pokusila vztáhnout pojem války k performativnímu charakteru jazyka děl Franze Kafky. Eva Krásová si jako výchozí texty pro teoretické uchopení recepce textu zvolila povídky Richarda Weinera Ztřeštěné ticho a Kostajnik. Na nich ukázala dva různé pohyby po bojišti, metaforicky vyjadřující přímost, nebo naopak těkavost a nahodilost postupu. Neustálé odchylky od plánovaného směru ve válečné vřavě následně posloužily jako model pro čtenářův pohyb po médiu textu. Na extrémnost situace navázal v příspěvku o performanci divadelní vědec Martin Pšenička. Kromě inscenace Červený smích Divadla na provázku z roku 1975, která měla sugestivně evokovat zážitek tísnivého, rozebíral i literární předlohu, novelu L. Andrejeva, čímž však v důsledku přesáhl časový limit a jeho referát působil v porovnání s ostatními jako neúměrně dlouhý a rozvleklý.

Čtyři haškovské referáty ve čtvrtek dopoledne přilákaly do zasedací místnosti více posluchačů, než kolik jich třetí blok po většinu konference navštěvovalo. Věra Schmiedtová se zaměřila na jazyk Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Na základě korpusové analýzy ukázala, jak jsou v románu zastoupeny jednotlivé vrstvy tehdejší češtiny. Bohužel však předestřela pouze výčty, aniž by bylo patrné, co je z nich možno pro interpretaci a dnešní recepci Haškovy knihy vyvodit. Veronika Ambrosová z Toronta se věnovala především dramatizaci Švejka Erwinem Piscatorem ve spolupráci s Bertoldem Brechtem a výtvarníkem Georgem Groszem, možnostem zobrazení ambivalentní postavy Švejka na jevišti a transformaci románového textu do jevištní podoby. Referát Vladimíra Justa („Karl Kraus, Jaroslav Hašek a světová válka“) na předchozí příspěvek navazoval důrazem na divadelnost, a to jak v Haškově díle, tak v prezentaci vlastních tezí. Soustředil se na akustický citát, tedy ironickou citaci, kterou jak Karl Kraus, tak Jaroslav Hašek ve svých dílech využívají pro kritickou reflexi práce médií, především novin. Anna Försterová z univerzity v Erfurtu ve svém příspěvku zasadila Haška do širšího vývojového kontextu, když na základě podobnosti způsobu vyprávění propojila Jaroslava Haška, Bohumila Hrabala a Jáchyma Topola. Částečně se věnovala jejich vyprávění „proudem“, částečně však i problematice vlivu a otázce vědomého a přiznaného navazování na určitou tradici.

Tématem referátů Jeana Boutana a Martina Golemy byla dívčí válka. Boutan ji představil jako pokus o konstrukci české národní epopeje v době národního obrození, Golema jako metaforu indoevropské války funkcí (v duchu úvah G. Dumézila). Peter Deutschmann sledoval reprezentace minulosti v historických dramatech, jež vznikla těsně před první světovou válkou či během ní (např. Král Rudolf Jiřího Karáska ze Lvovic či Boleslav Ukrutný Františka Zavřela). Plzeňský badatel Martin Kuba se pokusil charakterizovat literární prostředky starších českých textů, jejichž motivací je obraz boje, zbraní a války, a popsat ustavení představy boje či války jako fenoménu středověkého myšlení a další vývoj této ideje v dějinách české literatury.

Nadežda Lindovská na příkladu divadelní hry Nataši Tanské Uľa akcentovala ženský pohled na válečnou problematiku, přiblížila též dobové kontext vzniku a pokusu o inscenaci hry. Renáta Beličová se ve svém příspěvku soustředila na transformaci deníků Marka Piačeka, které se prostřednictvím uměleckého ztvárnění proměňují z individuálních vzpomínek na součást kolektivní paměti, Anna Valcerová pak představila novou vzpomínkovou knihu Ladislava Balleka Trojou a vŕškom pamäti (2013).

Ivan Klimeš ve svém příspěvku hovořil o filmu Kníže Václav, protektorátním projektu kolaborantského snímku, který vyjadřoval nacistickou interpretaci svatováclavské tradice jako odvěké spolupráce českých zemí s německou říší. Honza Petružela sledoval ve svém referátu podoby reflexe války v divadelním a filmovém díle Alfréda Radoka, Stanislava Přádná se zaměřila na stopy války ve vybraných filmech české kinematografie (např. Němá barikáda či Ať žije republika). Aleš Merenus představil různé alegorické způsoby zobrazení války, která vznikla ve čtyřicátých letech (např. Slovanské nebe J. Tomana či pohádka O Hitlerovi, Honzovi a SS loupežnících J. A. Urbana). Lenka Jungmannová analyzovala ve svém referátu tematiku druhé světové války v dramatickém díle Milady Součkové, které srovnávala s jinými autorčinými díly. David Kroča se zabýval modelovým dramatem Zdeňka Mahlera Mlýn (1965), na kterém prezentoval, jak mohou sloužit historické reálie druhé světové války. Poslední dva příspěvky tohoto bloku byly věnovány komiksu. Martin Foret popsal rozličné podoby reprezentace války v českém komiksu, reflektoval jak obě války světové, tak i následnou „válku studenou“. Kombinací teorií intertextuality a kulturní paměti se Madlene Hagemannová a Gernot Howanitz pokusili na příkladu Aloise Nebela ukázat, jak mohou obrazové symboly představovat postpaměť, tedy vliv situací a zkušeností, jejichž jsme nebyli přímými svědky či aktéry, nicméně jsou natolik vlivné, že se předávají z generace na generaci.