Současné humanitní vědy, literárněvědnou bohemistiku nevyjímaje, charakterizuje roztříštěnost a nepřehlednost. Celek odborné produkce nelze v úhrnu sledovat, v množství nově vznikajících periodik, početných sborníků či kolektivních knih se lze orientovat jen stěží. Za této situace se časopis Česká literatura rozhodl oslovit odborníky z řad literárních vědců a požádat je o doporučení na odborné práce, které je v uplynulém roce zaujaly a které podle jejich názorů znamenají posun v našem oboru. Výběr se přitom neměl omezovat jen na knižní monografie, mohlo se jednat i o důležité edice či zásadní odborné studie, jež vyšly v periodikách, sbornících či kolektivních knihách, případně o jinojazyčné metodologicky podnětné studie, jež lze využít jako inspiraci při zkoumání literatury české.
S ohledem na rozsah ankety uveřejníme příspěvky ve dvou částech.
Petr Bílek (Univerzita Karlova v Praze)
Franco Moretti: Grafy, mapy, stromy: Abstraktní modely literární historie, Praha, Karolinum 2015. Zatímco valná část soudobé české literárněvědné produkce jako by stále věřila tomu, že přesným popisem jednotlivých izolovaných prvků literární produkce a literárního života jednou vznikne ucelený, komplexní obraz, ukazuje tato kniha – jistěže vyhroceně, formou experimentu spíše než formou usazených příkladů dobré praxe – cestu hledající zobecnitelné způsoby fungování literatury. Tam, kde česká literárněvědná praxe předpokládá, že to všichni musíme poctivě odpracovat a že jediný zádrhel, který brání příchodu ráje, je nepoměr velké šíře materiálu a malého množství těch, kteří se mu věnují, nabízí Moretti a jemu podobní „nezodpovědné šarlatánství“, které se zkouší vyrovnat s faktorem velkých dat pomocí pokusných zobecnění. Někdy se takový pokus ukáže být zjevně omylem, ale i přes takovýto „odpad“ je pro mne Morettiho typ metodologického přístupu dobrodružstvím ducha, které vkládá do hlavy pochybnost, zda naše domácí literárněvědné konání není jen automatizovanou rutinou, byť nazdobenou řečmi o étosu práce nad dědictvím národním.
Hana Bočková (Masarykova univerzita)
Za reprezentativní a podnětnou práci loňského roku považuji kolektivní dílo vzniklé pod vedením Michaela Wögerbauera V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře, Praha, Academia – ÚČL AV ČR 2015; textem, který podle mého mínění obohatil speciálně staročeská bádání, je práce Jana Malury Meditace a modlitba v literatuře raného novověku, Ostrava, OU 2015.
Joanna Czaplinská (Uniwersytet Opolski)
V loňském roce si literárněvědní bohemisté nemohli stěžovat na nedostatek událostí a podnětných publikací sledujících jak nové fenomény, tak přicházející s novými pohledy na jevy už kdysi prozkoumané. V souladu s žádostí pořadatelů se však soustředím na ty práce, které byly inspirativní pro můj odborný zájem a které považuji za přínosné pro celý obor. První dvě představují díla mladých badatelek, které teprve začínají svou odbornou dráhu a přinášejí osvěžující pohled na některé literární jevy. Andrea Králíková se v monografii Autorské tváře v knižních zrcadlech. Obrazy autorů současné české literatury v perspektivě kulturního transferu (Příbram, Pistorius&Olšanská 2015) zaměřuje na vytváření obrazu autora na knihkupeckém trhu, avšak nikoliv jen na tuzemském, ale především na německém. Ve čtyřech studiích, v nichž se pozastavila nad tvorbou Jáchyma Topola, Petry Hůlové, Jaroslava Rudiše a Miloše Urbana, ukázala, jaké prostředky k oslovení cizojazyčných čtenářů využívají nejen překladatelé, ale především nakladatelé. Sledovala úlohu paratextů (překladů knižních titulů, anotací, textů na záložkách a i obálek), které mají nezanedbatelný vliv na čtenářský úspěch knihy, a zdůraznila posuny v interpretaci jednotlivých románů kritikou „mateřskou“ a německou a zdůraznila tím nejen kulturní rozdíly, ale i fungování národních stereotypů a rozdílná očekávání čtenářů a kritiky, spojená s danou národní literaturou (jako jsou například dokumentární složky děje obsažené v některých románech, lákající čtenáře možností nahlédnutí „za oponu“). Monografie nabízí i jistou nápovědu pro překladatele (nejen) české literatury a také návod, jak cizí kulturu uvádět na „domácím“ trhu. Zároveň nabízí jednu z možností zkoumání recepce překladů, a tím se stává povinnou četbou i pro zahraniční filology.
Další mladou badatelkou je Tereza Dědinová, která ve své monografii Po divné krajině. Charakteristika a vnitřní členění fantastické literatury (Brno, FF MU 2015) přináší jak teoretické vymezení fantastické literatury, tak její typologii. Především však autorka zahajuje hlubší literárněteoretickou a literárněhistorickou reflexi oblasti, která je (i přes obrovskou oblibu mezi čtenáři) akademickou obcí a mainstreamovou literární kritikou skoro úplně opomíjena, a to bez ohledu na uměleckou kvalitu jednotlivých děl. Za největší autorčin přínos považuji přehled dosavadních (především angloamerických) teorií snažících se vymezit, charakterizovat a definovat literární fantastiku. Prezentované charakteristiky jednotlivých konceptů jsou průvodcem pro všechny začínající badatele, kteří by se chtěli věnovat literární fantastice. Vzhledem k tomu, že se fantastická literatura stále těší velkému čtenářskému zájmu a česká literární produkce čítá již několik desítek titulů vydávaných každým rokem, dá se očekávat, že se tato popularita promítne i do literárněvědných studií.
Last but not least – kniha, která vzhledem k politickému dění na světě vyžaduje zvýšenou pozornost – Michael Wögrbauer, Petr Píša, Petr Šámal, Pavel Janáček a kol. V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře, 1749–2014 (Praha, Academia – ÚČL AV ČR 2015). Za prvé proto, že se jedná o první tak syntetické a objemné zpracování instituce cenzury v českých zemích za poslední tři a půl století, poukazující na to, jak úřad cenzora konstruoval tvar české literatury (a tím i společnosti). Za druhé proto, že ukazuje mechanismy fungování cenzury, která po staletí mění jen své technické prostředky, ovšem zásadní principy její činnosti zůstávají nezměněné. Tato kolektivní monografie je nejen skvěle odvedenou liteárněhistorickou prací, ale především podněcuje k reflexi, zda vůbec cenzura může stimulovat literární rozvoj, nebo jej naopak brzdí; a pokud ano, tak jak a v jakých podmínkách. Otázkou také je, jaký dopad má existence cenzury na intelektuální a kulturní kondici celého národa.
Lubomír Doležel (Praha)
Do vaší ankety chci jmenovat sborník vydaný Marinou Gryshakovou Theoretical Schools and Circles in 20th-century Humanities, New York, Routledge 2015. Není to bohemistická publikace, ale poznání nejvýznamnějších teoretických škol v humanitních vědách 20. století může každému bohemistovi pomoci vyznat se v dnešní skoro chaotické situaci. Navíc je ve sborníku obsáhlý příspěvek o Pražské škole. Blíže k bohemistice doporučuji monografii Jan Mukařovský. Život a dílo, kterou nám poskytl Ondřej Sládek.
Erik Gilk (Univerzita Palackého v Olomouci)
Na prvním místě musím zmínit přelomovou práci z kulturní historie normalizačního dvacetiletí, která k mému nemilému překvapení naprosto ušla pozornosti účastníků ankety Lidových novin Kniha roku. Jedná se o knihu amerického literárního historika Jonathana Boltona Světy disentu s podtitulem Charta 77, Plastic People of the Universe a česká kultura za komunismu, Praha, Academia 2015. Takto široce založený a přitom zcela nepředpojatý pohled na český disent dosud nebyl schopen podat žádný domácí badatel. Bolton přistupuje k látce nedávných českých dějin s velkým pochopením, avšak bez jakékoliv nostalgie či sentimentu. Obzvláště pátá kapitola věnovaná okolnostem vzniku Charty 77, jejímu myšlenkovému podloží a odlišnému chápání v rámci disidentského společenství představuje výtečnou analýzu tohoto fenoménu.
Druhý titul, který bolestně absentoval v domácí vědě o literatuře, v posledních letech výrazně orientované na průzkum moderny a avantgardy, vydala v roce 2015 Akademie výtvarných umění v Praze. Studie německého badatele Petera Bürgera Teorie avantgardy sice vyšla v originálu již před čtyřmi dekádami (1974), avšak dodneška je vnímána jako zásadní spis o avantgardě, který následně vyvolal rozvleklou diskusi. Ta je velmi dobře rekonstruována ve výtečné a poměrně rozsáhlé předmluvě jednoho z překladatelů Václava Magida (dalšími byli Tomáš Dimter a Martin Pokorný). Jednou ze základních tezí Bürgerovy koncepce avantgardy je její útok na instituci umění, respektive rozpoznání této institucionálnosti vytvořené buržoazní společností, vedený cílem sloučit umění s životní praxí. Přestože tento záměr podle autora ztroskotal, přisuzuje mu roli zásadního zlomu ve vývoji moderního umění. České vydání Teorie avantgardy je doplněno překladem mnohem mladšího souboru textů zabývajících se výtvarným uměním Stárnutí moderny (2001).
Tomáš Glanc (Universität Zürich)
Walter Siebel: Die Kultur der Stadt, Frankfurt am Main, Suhrkamp 2015. Pro jakýkoliv zájem o město a s ním spojené typy imaginace a reflexe představuje tato kniha inspiraci. Siebel není žádný revolucionář humanitních věd, nýbrž fundovaný emeritní klasik, shrnující na stará kolena své padesátileté bádání na pomezí mezi kulturními vědami a sociologií.
Oliver Grau: „Images (R)-Evolution: Image Science and Digital Humanities“. In: The Second International Conference on Transdisciplinary Imaging at the Intersections between Art, Science and Culture, Proceedings, University of New South Wales, Australia 2014, s. 10–25. Stať pokračuje v argumentaci, která upoutala značnou pozornost už po vydání autorovy knihy Virtual Art. From Illusion to Immersion, MIT Press, Cambridge 2003. Grau patří k autorům, kteří se pokoušejí důkladně a bez halasných sloganů zjistit, co pro náš vztah k textům a obrazům znamenají podmínky a okolnosti digitálního věku.
Alexandr Smuljanskij: K poňatiju akta vyskazyvanija. Sankt Petěrburg, Translit 2014. Badatel z živého a aktivního okruhu petěrburského časopisu a nakladatelství Translit formuluje poučené postřehy o performativitě, aktivismu a teorii řečových aktů a aplikuje je na dnešní situaci v Rusku, ovšem s intelektuálním přesahem vyvazujícím monografii z aktuálních souvislostí.
Aleš Haman (Praha)
Za špičkový výkon v oblasti české literární vědy považuji práci Milana Jankoviče Cesty za smyslem literárního díla II, Praha ÚČL AV ČR 2015. Přináší nejen pokus o integraci vědeckého úsilí české literární vědy v současnosti a zároveň obhlíží stav evropské literární vědy (Iser, Jauss, Ricoeur ad.). K pozoruhodným výkonům v oboru patří dále práce Ondřeje Sládka Jan Mukařovský. Život a dílo, Brno, Host 2015. Je to první ucelená monografie o významném uměnovědci a estetikovi.
Libuše Heczková a Jan Wiendl (Univerzita Karlova v Praze)
Vážená redakce České literatury, česká literární věda přinesla za poslední roky mnoho významných publikací, bez nichž si nelze nynější bádání, výuku ani širší kulturní souvislosti představit. Usilujeme o to, aby tyto publikace byly ve Slově a smyslu reflektovány a snažíme se na ně upozorňovat, neboť si myslíme, že k tomuto účelu odborné časopisy a odborná fóra slouží a neměly by od něho ustupovat nebo jej rozmělňovat anketními otázkami. Je v jejich zájmu, aby samy a aktivně upozorňovaly na hodnoty a priority našeho oboru a profilovaly tak jeho tvář; z tohoto důvodu je proto pro nás obtížné odpovídat na Vaši otázku, neboť na ni svým způsobem odpovídáme každým číslem našeho časopisu, tak jak to konec konců přece činí i Česká literatura.
Josef Hrdlička (Univerzita Karlova v Praze)
Podnětná pro mě byla v poslední době kniha Jean-Louise Chrétiena L‘espace intérieur, Paris Minuit 2014, ale i autorovy starší práce věnované například románu. Filozofické zkoumání forem niternosti zakládá na inspirativním čtení literárních textů. – Zčásti jsem mohl sledovat vznik knihy Justina Quinna Between Two Fires. Transnationalism and Cold War Poetry, Oxford University Press 2015, která přináší zajímavý pohled z druhé strany na českou literaturu a kontext studené války.
Pavel Janáček (ÚČL AV ČR)
1. Odhlížím od prací vzniklých v našem ústavu.
2. Marie Škarpová (Mezi Čechy, k pobožnému zpívání náchylnými. Šteyerův Kancionál český, kanonizace hymnografické paměti a utváření katolické identity v 17. století, Praha, FF UK 2015) důkladně po téměř deseti letech aktualizovala svou disertaci, rozmnožila její konceptuální horizonty (konfesionalizace), teoretické nástroje dříve použité uvedla v soulad s aktuálním stavem vědecké diskuse a na rovině celkové interpretace posunula celek práce k paměťovým studiím, kde ji zvláště zaujaly myšlenky manželů Assmannových o práci kánonu a cenzury a vůbec vztazích literární komunikace a kulturní paměti. Že nejde o nahodilou a příležitostnou inspiraci, ale o součást systematického hledání, doložila současně studií publikovanou v České literatuře 4/2015, kde analogické otázky po kontextech, způsobech a účincích reinterpretace hymnografické tradice prostřednictvím média kancionálu položila ve vztahu k evangelickému prostředí ("Exulantský kancionál Václava Klejcha a utváření české kolektivní paměti"). Studie Marie Škarpové přesvědčují svou neokázalou poctivostí a naplňují můj ideál literárně historické práce, v níž je detailní a interdisciplinární studium velké plochy literárního materiálu zpřístupněno užitečným popisem, ale nad to i dále integrováno ve zřetelný teoreticko-interpretační rozvrh, objasňující analyzované literární výkony, motivace aktérů literární komunikace i tektoniku dobové literární kultury.
2. Také druhý můj letošní tip souvisí s vlnou paměťových studií, která aktuálně zasáhla již i naši literární vědu a o jejíchž možnostech bych si osobně rád udělal přesnější představu. Knihu Lenky Řezníkové a kol. Figurace paměti. J. A. Komenský v kulturách vzpomínání 19. a 20. století (Praha, Scriptorium 2014) jsem pročítal jako dosud nejkomplexnější a nejkoncepčnější pokus ověřit tyto možnosti a promyslet přitom základní dilemata paměťových studií při soustředěné, mnohostranné práci s jedním konkrétním „symbolickým centrem“ různých mnemonických společenství českých zemí (i Evropy). Zajímalo mě také, i když ambice knihy sahají k modelování nejobecnějších procesů připomínání, zvýznamňování a zapomínání a jejich vztahu ke konstrukci skupinových identit, jak a zda lze úže literární otázky kladené dříve z hlediska tzv. druhého života, tematologie, dějin konkretizace či recepce reformulovat z perspektivy paměťových studií (nikoli náhodou obsahuje kniha i pasáže o Komenském jako tématu české beletristické prózy apod.). Kniha Lenky Řezníkové a kolegů patří k nemnoha příkladům skutečné kolektivní monografie, hledal jsem v ní tedy i podmínky takové týmové spolupráce v humanitních vědách, která vede k tomu, že se originální přínos jednotlivých spoluautorů neodečítá, ale násobí. Nepřekvapí, že jsem v úvodu knihy našel koncizní metodologickou hypotézu, po ní vzájemně komunikující studie soustředěné k otázkám, které hypotéza akcentuje, a na konec teoretickou syntézu jejich výsledků.
Milan Jankovič (Praha)
Za přínosnou literárněvědnou monografii roku 2015 považuji knihu Ondřeje Sládka Jan Mukařovský. Život a dílo. Za výborně připravenou edici považuji knihu Bohumil Hrabal: Jsme jako olivy, Spisy 3, Praha, Mladá fronta 2015, editoři Jiří Pelán a Václav Kadlec.
Pavel Janoušek (ÚČL AV ČR)
Příprava na budoucí projekt mi v minulém roce velela, abych se věnoval zejména četbě dramat z časů protektorátu, nicméně v této souvislosti jsem se musel probrat i četnými pracemi Bořivoje Srby na téma divadlo za okupace, zejména pak jeho knihou poslední: Prozření Genesiovo: Inscenační tvorba pražských českých činoherních divadel za německé okupace a druhé světové války 1939–1945 (Brno, JAMU 2014). Jen tak pro radost jsem si na sklonku roku četl monografii Ondřeje Sládka Jan Mukařovský. Život a dílo a soubor statí K. P. Liessmanna Hodina duchů, Praxe nevzdělanosti a Polemický spis. – Pokud ale vezmu vážně tvrzení Karla Poppera, že každý poznatek se stává součástí řetězce vědeckého poznávání nikoli tím, že je induktivně potvrzován pozitivními příklady, ale naopak tím, že může být vystavěn falzifikaci, tedy možnosti vyvrácení, tak teoretickou prací, která pro mne byla v tomto smyslu velmi inspirativní, neboť mne vyprovokovala k přemýšlení o tom, zda představuje správnou cestu, po níž lze kráčet, a odkud kam tato cesta míří, byla Doleželova Heterocosmica, respektive jejich aplikace na českou prózu v knize Heterocosmica II, Praha, Karolinum 2014. Výsledky mého uvažování si můžete přečíst v některém z příštích čísel České literatury.
Michal Jareš (ÚČL AV ČR)
Emil Juliš: Básně, ed. Michal Kosák, Brno, Host 2015; plus k tomu Dokud ještě žijeme... Dopisy básníka Emila Juliše a Josefa Krále 1983–2006, Nakladatelství Bor, 2015. Julišovský rok, dalo by se říci...
Jiří Prosecký: Když království sestoupilo z nebes. Mezopotamské kroniky od časů nejstarších až do doby perské vlády, Praha, Academia 2015; „Bylo mu předpovězeno, že bude nabrán na rohy býkem, zemřel (však) ohryzán opánkem svým.“ („Kronika“ chrámu Esagil) – je třeba se někdy vrátit k úplným kořenům...
Radomír D. Kokeš: Rozbor filmu, Brno, Masarykova universita 2015; Ano. Bordwell a Thompsonová mají důstojného pokračovatele...
Patrick Rosenkranz: Demons and Angels. The Mythology of S. Clay Wilson, Vol. 2, Fantagraphics Books 2015; druhý díl monografie undergroundového komiksového autora. Chaos, sekání penisů a démoni, co taky jiného...
Lenka Jungmannová (ÚČL AV ČR)
Tomáš Prokůpek – Pavel Kořínek – Martin Foret – Michal Jareš: Dějiny československého komiksu 20. století, Praha, Akropolis 2015.
Eva Šormová a kol.: Česká činohra 19. a začátku 20. století, sv. I, Praha, Academia – Divadelní ústav 2015.
Vladimír Just: Faust jako stav zadlužení, Praha, Karolinum 2014.
Pavel Kořínek (ÚČL AV ČR)
Jason Mittell: Complex TV. The Poetics of Contemporary Television Storytelling, New York University Press 2015. Mittellova poetika soudobé televizní seriálové fikce myslím svou invenčností překračuje obvyklý oborový horizont television, resp. seriality studies: učí nás, jak podnětně a předmětu adekvátně analyzovat spletité seriálové sítě jedno v kterém médiu – nebo i jimi napříč – a poskytuje nám k tomu nezbytné nástroje.
Mel Gibsonová: Remembered Reading: Memory, Comics, and Post-War Constructions of British Girlhood, Leuven University Press 2015. Analýza britských komiksových časopisů zacílených na dívčí čtenářstvo je situována do inspirativního trojmezí komiksových, mediálních a genderových studií. Výsledný text má ale co nabídnout nejen zájemcům o zmíněné disciplíny, ledacos podnětného v něm snad naleznou i badatelé specializující se na dětské a mládežnické časopisy (popřípadě „youth culture“ jako takovou), paměť i čtenářství.
Jiří Koten (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně)
Michael Wögerbauer, Petr Píša, Petr Šámal, Pavel Janáček a kol.: V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře, 1749–2014, Praha, Academia – ÚČL AV ČR 2015. Publikaci považuji – v přehledových i v případových kapitolách, které ilustrují rozmanité podoby regulace literatury – za zdařilý příklad toho, jak má vypadat syntetická literárněvědná práce. Kniha je důkazem, že náš obor má co nabídnout i širší veřejnosti se zájmem o českou kulturu a její historii.
Pražská škola v korespondenci. Dopisy z let 1924–1989, eds. Marie Havránková, Vladimír Petkevič, Praha, Karolinum 2015. Publikované dopisy nejenže vrhají světlo na zákulisí činnosti Pražského lingvistického kroužku, nýbrž i na vztahy mezi jeho členy, na zájem, který činnost spolku vyvolávala, exkluzivní seznam osobností, jež zaujala atd. V korespondenci je de facto odvyprávěn celý příběh tuzemského strukturalismu.
Vybrané spisy Vladimíra Macury. V r. 2014 byla ediční řada zahájena knihou P. Janouška Ten, který byl, letos přibylo nové vydání Znamení zrodu a Českého snu (I, II). Knihu zařazuji do výčtu, abych podtrhl důležitost kontaktu s domácí (i nedávnou) literárněvědnou tradicí, resp. s trvale inspirativními příspěvky. Kontinuita může sloužit i jako užitečný vlnolam proti přílivu módních metodologických trendů a výpůjček (které nejsou vždy nutně produktivní).
Protože pomyslná bedna pro vítěze svazuje, přidám ještě 2 publikace, které mě upoutaly: Ondřej Sládek: Jan Mukařovský. Život a dílo, Brno, Host 2015, a Ondřej Skovajsa: Psaný hlas. Whitmanovy Listy trávy a Millerův Obratník Raka, Praha, Malvern 2015.
Antonín K. K. Kudláč (Univerzita Pardubice)
V uplynulém roce jistě zaujala především rozsáhlá týmová práce V obecném zájmu, dílo bezpochyby zcela zásadní, rád bych ale upozornil na takové knihy, kterým (alespoň zatím) nebyla věnována dostatečná pozornost.
Byla to podle mne především monografie mladé brněnské bohemistky Terezy Dědinové Po divné krajině. Charakteristika a vnitřní členění fantastické literatury, Brno, FF MU 2015, která se v českém vědeckém prostředí vlastně jako první pokusila o komplexní genologické vymezení literární fantastiky. Kniha dobře promyšlená a v podstatě průkopnická.
Další dvě publikace sice vyšly už v předchozím roce, do povědomí odborného publika však vstoupily až letos. Dílo Lenky Pořízkové Přátelský podvod. Mystifikace (nejen) v české literatuře 20. století, Praha, Academia 2014, nahlíží téma literárního klamu, považované často za zvlášť typické pro českou kulturu, jako na specifický druh konceptuálního umění, který testuje možnosti a limity dobového literárního života. I v tomto případě jde o krok na území u nás poměrně málo probádané.
Nové vydání Almanachu na rok 1914 (Praha – Olomouc, Akropolis a Univerzita Palackého 2014) v ediční péči Erika Gilka je opatřeno editorovou výbornou závěrečnou studií, která zajímavě reinterpretuje souvislosti mezi proudy a koncepcemi českého umění období „mezi modernami“, v průběhu 20. století až příliš často ideologicky zneužívanými.
Lubomír Machala (Univerzita Palackého v Olomouci)
1) V souřadnicích mnohosti (ed. Alena Fialová), Praha, Academia 2014.
2) Lenka Jungmannová: Příběhy obyčejných šílenství, Praha, Akropolis 2015.
Oskar Mainx (Slezská univerzita v Opavě)
Na knižní novinky zbývá stále méně času, krátce však zmíním i doporučím aspoň dvě. Obě představují publikace vybízející více k listování a ke čtení nárazovému než soustavnému: jednak to jsou Básnické spisy Egona Bondyho, které lze označit za bezmála heroický editorský počin desetiletí a jejichž editorem je Martin Machovec. Každý z obou dosud vydaných svazků (1. svazek, 2014; 2. svazek, 2015) čítá hodně přes tisíc stran a myslím, že i svazek třetí a poslední směle tohoto počtu dosáhne. Na rozdíl od předešlého Básnického díla z Pražské imaginace je tento projekt unikátní především tím, že hodlá představit všechny Bondyho známé a jakkoli publikované i vydané básnické texty. Druhou publikací je dvousvazková monografie V obecném zájmu (editorů Michaela Wögerbauera, Petra Píši, Petra Šámala, Pavla Janáčka a dalšího kolektivu), která se pokouší postihnout nejen literární, ale i obecně kulturní cenzorské procesy od osvícenství do současnosti, ať už pomocí literárněhistorického výkladu nebo případových sond či jakýchsi synchronních řezů. Kniha otevírá otázky, nakolik (třeba právě v kultuře druhé poloviny 20. století) ovlivňovala cenzura, potažmo samy mocenské a represivní orgány, proměny literárního výrazu a způsobu jeho geneze i recepce.
Iva Málková (Ostravská univerzita)
Knihy, které mne v roce 2015 zasáhly:
František Gellner. Dílo. Kritická hybridní edice. Svazek I. (1894-1908), Svazek II. (1909-1914). Praha: ÚČL AV, Akropolis, 2014. – Knížka má vročení 2014, ale její oficiální představení a prodej jsou spojeny s rokem 2015. Gellner ve své velikosti a jedinečnosti. Zatím ojedinělé (v elektronické a knižní podobě) zpřístupnění a zprostředkování díla, archivních fondů, sekundární literatury. Podněty Jiřího Flaišmana a Michala Kosáka pro oblasti literárněhistorické, ediční, textologické. Otázky jak, proč, v jakých souvislostech zprostředkovávat autorskou pozůstalost. Gellner jako básník, prozaik, publicista, překladatel, výtvarný umělec. Šíře a celistvost a vrstevnatost, zapomenuté kontexty. Motivace, inspirace.
Michael Wögerbauer, Petr Píša, Petr Šámal, Pavel, Janáček a kol.: V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014. Praha: Academia, 2015. – Vykročení ze stereotypů. Formulace, které podněcují další přemýšlení, výzkum, výklad. Pojetí, kdy cenzura (ať preventivní, ať následná, selektivní, nebo plošná) není pouze negativním prvkem literárního pole. Pletence regulací a selekcí, sledování systémů cenzury (cenzurních soustav) na řadě hledisek. Neurčitost a mnohoznačnost systémů i jednotlivých elementů, které do nich vstupují. Autoři, redaktoři, nakladatelé zasaženi cenzurou. Cenzurní systémy komplexní a pružné. Mezery cenzura a schopnost aktérů literatury je využívat.
Jan Malura: Meditace a modlitba v literatuře raného novověku. Ostrava: Ostravská univerzita, 2015. – Opak nyní tak přeceňované opulentnosti. Soustředění a akribie. Meditace – rozjímání a modlitba, jako žánry, jako způsoby čtení, jako metody ukládání si do paměti. Podněty formotvorné, významotvorné. Věčné přemýšlení o textovém záznamu víry a spirituality. Nejsubtilnější zachycení vztahu tvůrce a adresáta. Podněty pro vlastní bádání – typy textů, které nepatří jen ranému novověku, ale v transformacích je známe i v poezii XX. a XXI. století.
Jan Malura (Ostravská univerzita)
Michael Wögerbauer, Petr Píša, Petr Šámal, Pavel Janáček a kol.: V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře, 1749–2014, Praha, Academia – ÚČL AV ČR 2015. Gigantické dvousvazkové dílo, které vychází z promyšlené metodologie a neobyčejně rozsáhlého materiálu. Je to vlastně unikátní zrcadlo českého literárního života více než dvou staletí, obraz, který zahrnuje překvapivou šíři žánrovou, jazykovou, ideovou, mediální… Přesvědčivost knihy je dána nejen množstvím objevných faktů, ale (přinejmenším v českých zemích) novátorským vymezením problému – nejde jen o cenzuru, ale i sociální kontrolu a regulaci. Chvályhodné je, že se nevyhýbá ani žhavé současnosti. Z hlediska uživatele trochu obézní…
Lenka Řezníková a kol.: Figurace paměti. J. A. Komenský v kulturách vzpomínání 19. a 20. století, Praha, Scriptorium 2014 (vyšlo na začátku 2015). Kolektivní monografie v pravém slova smyslu, s jasnou metodologickou perspektivou. Komplexně mapuje fungování Komenského v různých médiích i v diferencovaných societách, tj. „vzpomínkových komunitách“ (vědeckých, náboženských, národnostních, profesních aj.). Není to jen příběh „kultu Komenského“, ale zároveň inovativní, de facto vzorová práce pro další česká paměťová studia, resp. pro zkoumání různých forem kulturní paměti. Poněkud přetíženo náročným pojmovým aparátem…
Maria Škarpová: „Mezi Čechy, k pobožnému zpívání náchylnými“– Šteyerův Kancionál český, kanonizace hymnografické paměti a utváření katolické identity v 17. století, Praha, FF UK 2015. Poctivé literárněhistorické řemeslo, které se neobejde bez znalostí pomezních oborů (muzikologie, dějiny zbožnosti). Metodologicky poučený text, jehož hlavním cílem však není demonstrace učeného konceptu, ale literárněhistorické poznání. Klíčem je „stará dobrá“ textologie, z níž vyrůstá interpretace. Rozsáhlý materiál, střízlivé soudy, což není při studiu barokní literatury samozřejmostí.
Libor Martinek (Slezská univerzita v Opavě)
Rád bych tímto upozornil na naši novou kolektivní monografii – zatím se všem moc líbila: Libor Martinek a kol.: Český a polský strukturalismus a poststrukturalismus – historie a současnost – Strukturalizm i poststrukturalizm czeski i polski – historia i współczesność, Opava, Slezská univerzita 2015.
Jaroslav Med (Praha)
Na první místo kladu monumentální dílo o cenzuře; není třeba vysvětlovat proč. Dále bych chtěl upozornit na kolektivní práci Dějiny nové moderny. Lomy vertikál. Česká literatura v letech 1924-1934, Praha, Academia 2014. Kolektiv literárních historiků pod vedením Vladimíra Papouška zde podal vyčerpávající a syntetický pohled na dané období. Do třetice: vynikající edice básnické tvorby Jana Kameníka Básně, Praha, Torst 2015. Vzorná edice Jiřího Opelíka by mohla sloužit jako vzor pro všechny editory.
Richard Müller (ÚČL AV ČR)
1) Cesty za smyslem literárního díla II Milana Jankoviče (Praha, ÚČL AV ČR) obsahující autorovy práce z posledních deseti let, pro jeho filozofickou citlivost pro věci, které se formují na samých hranicích poetiky.
2) Dvousvazková monografie V obecném zájmu: Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře nejen proto, že je veliká (viz hlasy v anketě o Knihu roku Lidových novin), ale mj. pro spojení archivní, historicko-interpretační a koncepční práce („pole cenzurních interakcí“, „sociální regulace“) a pro svůj historický záběr, kdy se počíná osvícenstvím a nekončí listopadem.