Časopis Česká literatura oslovil odborníky z řad literárních vědců a požádal je o doporučení na odborné práce, které je v uplynulém roce zaujaly a které podle jejich názorů znamenají posun v našem oboru. Výběr se přitom neměl omezovat jen na knižní monografie, mohlo se jednat i o důležité edice či zásadní odborné studie, jež vyšly v periodikách, sbornících či kolektivních knihách, případně o jinojazyčné metodologicky podnětné studie, jež lze využít jako inspiraci při zkoumání literatury české.
V dnešním příspěvku uveřejňujeme druhou část anketních hlasů, první část dostupná zde.
Jiří Pelán (Univerzita Karlova v Praze)
Marie Škarpová: „Mezi Čechy, k pobožnému zpívání náchylnými“. Šteyerův Kancionál český, kanonizace hymnografické paměti a utváření katolické identity, Praha, FF UK 2015. Po studiích Jana Malury další významná analýza hymnografické produkce českého baroka ve stopách někdejší iniciativy Antonína Škarky.
Václav Petrbok (ÚČL AV ČR)
Můj přehled po novější produkci je poněkud omezený mou odborností, proto nominuji tyto publikace, které s ní bezprostředně souvisí (ale aspoň s nimi mám skutečnou, byť různě velikou čtenářskou zkušenost):
Otokar Fischer: Literární studie a stati I–II, Praha, FF UK 2014 (II. díl vyšel na přelomu předminulého a minulého roku).
Steffen Martus: Aufklärung. Das deutsche 18. Jahrhundert. Ein Epochenbild, Berlin, Rowohlt 2015.
David E. Wellbery a kol.: Eine neue Geschichte der deutschen Literaturen, přeloženo z američtiny, Darmstadt, Lambert Schneider Verlag 2015.
Michael Wögerbauer, Petr Píša, Petr Šámal, Pavel Janáček: V obecném zájmu 1–2, Praha, Academia – ÚČL AV ČR 2015.
Kateřina Piorecká (ÚČL AV ČR)
V anketě České literatury bych chtěla upozornit na práce, které mohou rozšířit záběr literárněvědné bohemistiky. Z monografií, jež se nedávno objevily na českých knihkupeckých pultech, mne zaujala především obsáhlá práce kunsthistoričky Marie Rakušanové Josef Váchal: Napsal, vyryl, vytiskl a svázal (Řevnice – Plzeň 2014), jež k Váchalově knižní tvorbě přistupuje komplexně. Autorská kniha doposud znamenala něco jiného pro dějiny umění a něco zcela odlišného pro literární vědu. Rakušanová upozornila na performativitu Váchalova psaní a ucelenost jeho umělecké a ideové výpovědi.
Ze zahraničních autorů bych do českého kontextu chtěla přivést finského teoretika Jussiho Parikku, který po vymezení archeologie médií (What is Media Archeology?, Cambridge, Polity Press 2012), s neutuchající touhou pojmenovávat soudobé myšlenkové proudy (The Anthrobscene, Minneapolis, University of Minnesota Press 2014) přišel s konceptem geologie médií, v níž se soudobou mediální kulturu snaží uchopit z její hmotné podstaty staré několik tisíc let. Těším se, že si jeho novou monografii A Geology of Media (Minneapolis: University of Minnesota Press 2015) co nejdříve přečtu.
Karel Piorecký (ÚČL AV ČR)
Franco Moretti: Grafy, mapy, stromy. Abstraktní modely literární historie, Praha, Karolinum 2015. – Pokud je smyslem této ankety upozornit na odborné práce, které mohou znamenat „posun či inspiraci pro náš obor“, pak jednoznačně volím překlad knihy Franca Morettiho Grafy, mapy, stromy. Být v roli editora nakladatelství Karolinum, volil bych pro překlad novější a z koncepčního hlediska ucelenější Morettiho knihu Distant Reading (2013), ale i tak je tento ediční a překladatelský počin více než chvályhodný. Po vleklých diskusích o tom, zda má či nemá literární historie brát ohled na kánon, přichází do českého prostředí Morettiho jasný názor a konkrétní metodologické návrhy. „Přestaňme vyprávět příběh literatury na základě úzké skupiny vybraných děl a nahlédněme písemnictví spíše jako systém vztahů mezi množstvím jednotlivin o různé míře originality i umělecké hodnoty. Obětujme na chvíli pohled na detaily poetiky textů, abychom zahlédli větší celky v logických a prokazatelných souvislostech.“ – To je výzva, která by měla literárněvědné bohemistice stát alespoň za zvážení. Výmluvné přitom je, že překlad Morettiho knihy vychází jako první svazek edice Studia nových médií. O nových médiích se zde mnoho nedočteme, přesto je toto zařazení správné. Moretti je jedním vůdčích inspirátorů mezioborového metodologického trendu nazývaného jako digital humanities. Přál bych si, aby překlad jeho knihy byl začátkem české debaty o tom, čím mohou velké objemy digitalizovaných dat a softwarové nástroje pro jejich analýzu obohatit způsoby argumentace v literárněvědném výzkumu.
Petr Plecháč (ÚČL AV ČR)
Detailně anotovaný korpus německého verše. Web umožňuje z různých perspektiv analyzovat jak texty obsažené v korpusu, tak texty uživatelem vložené. Vyzkoušejte zde: http://www.metricalizer.de/
Nástroj pro stylometrickou analýzu s řadou funkcí a nastavitelných parametrů. Jednoduše srovnejte anonymní text s trénovacím korpusem a zjistěte, kdo je nejpravděpodobnějším autorem. https://sites.google.com/site/computationalstylistics/stylo
Martin C. Putna (Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy)
1) Promiňte tu čmáraninu. Korespondence Ladislava Radimského a Karla Vrány o exulantství, literatuře, historii a filosofii, ed. Michal Přibáň, Praha, Libri prohibiti 2015. V návaznosti na předchozí editorovu monografii Michal Přibáň: Prvních dvacet let. Kulturní rada a další kapitoly z dějin literárního exilu 1948–1968, Brno, Host 2008. Díky Michalu Přibáňovi se poúnorový exil teprve vynořuje jako celistvý kulturní a duchovní kontinent, jako ty „Čechy mimo Čechy“.
2) Jan Malura: Meditace a modlitba v literatuře raného novověku, Ostrava, Universitas Ostraviensis 2015. V návaznosti na předchozí autorovy práce Písně pobělohorských exulantů (1670-1750), Praha, Academia 2010 a Čistý plamen lásky. Výbor z písní pobělohorských exulantů ze Slezska, Brno, Host 2004. Další téměř neznámý kontinent, další „Čechy mimo Čechy“.
3) Egon Bondy: Básnické spisy I a II, ed. Martin Machovec, Praha, Argo 2014–2015. Do třetice v návaznosti na předchozí editorské dílo autorovo. Zde se naopak vynořuje celistvé podloží, z něhož rostl mladší kontinent, totiž ten undergroundový.
Jiří Rambousek (Brno)
Michal Wögerbauer, Petr Píša, Petr Šámal, Pavel Janáček a kol.: V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře, 1749–2014, Praha, Academia – ÚČL AV ČR 2015.
Ondřej Sládek: Jan Mukařovský: Život a dílo, Brno, Host 2015.
Michal Přibáň a kol.: Česká literární nakladatelství 1949–1989, Praha, Academia 2014.
Ivo Říha (Univerzita Pardubice)
Můj tip není jen ze světa literatury, jde o texty zaměřené na pomezí knižní kultury a výtvarného (grafického) umění. Chtěl bych upozornit na seriál „Knižní edice“, který pro časopis Revolver Revue připravuje Karel Haloun. První díl byl publikován na jaře 2014 (č. 94) a byl věnován Klubu čtenářů. V následujících číslech Karel Haloun postupně připomněl takové legendy, jakými byly například Světová četba, Květy poezie, Klub přátel poezie a další. Seriál zatím doputoval ke svému sedmému dílu (Edice 13, Spirála, 3x, Smaragd a Napětí), jenž je obsažen v č. 101 (zima 2015). Jde o pozoruhodný, poutavě zpracovaný a vysoce záslužný počin.
Ondřej Sládek (ÚČL AV ČR)
Knih a studií, které u nás vyšly v průběhu minulého roku a které ve mne zanechaly jisté „stopy“, to znamená, že se k nim určité ještě mnohokrát vrátím, je taková dobrá desítka, možná dvě. Omezím se však jen na tři z nich, které jsou podle mne opravdu velmi zajímavé a stojí za to je připomenout.
1. Marie Havránková – Vladimír Petkevič (eds.): Pražská škola v korespondenci. Dopisy z let 1924−1989, Praha, Karolinum 2014 (kniha vyšla na počátku roku 2015). Publikace má téměř 800 stran a představuje jeden z nejdůležitějších pramenů pro studium dějin Pražské školy, který byl u nás v posledních letech vydán. Výbor obsahuje 581 dopisů domácích a zahraničních vědců, přičemž cizojazyčné dopisy jsou publikovány jak v překladu, tak v originálním znění. Kniha je ukázkou precizní ediční práce.
2. Jan Horský: Teorie a narace: K noetice historické vědy a teorii kulturního vývoje, Praha, Argo 2015. Autor navazuje na svou starší publikaci Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním (Praha: Argo 2009), v níž se zabýval problematikou vztahu historie a vyprávění. Ve své nové knize řadu již dříve položených otázek týkajících se kulturní paměti, vývoje, dějin a vyprávění upravuje a dále rozvádí. Kniha zajímavá a inspirující.
3. Daniela Hodrová: Co se vyjevuje. Eseje o Adrieně Šimotové, Praha, Malvern 2015. Kniha, která je pozoruhodná nejen vlastním textem, ale také obrazovou a grafickou úpravou. Obsahuje unikátní reprodukce obrazů A. Šimotové, které jsou namnoze v soukromých sbírkách. Obrazy a texty se skvěle doplňují, nebo lépe řečeno téměř prostupují a propojují. Eseje svou poetikou tvoří jakési „dvojče“ ke knize Chvála schoulení, kterou Hodrová vydala v roce 2011.
Na závěr si dovolím upozornit ještě na jednu publikaci – na tematické číslo studentské literární revue Pulsy (vyšlo v prosinci 2015), které je celé věnované životu a dílu Zdeňka Kožmína. V letošním roce jsme si totiž připomněli, a to i díky vědeckému sympoziu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, devadesáté výročí jeho narození. Číslo Pulsů věnované Kožmínovi má příznačný název Zvětšeniny z Kožmína, jeho editorkou byla Barbora Svobodová. Viz http://revuepulsy.cz/42015-zdenek-kozmin/
Daniel Soukup (ÚČL AV ČR)
I přes slabiny historických kapitol a některé formální nedostatky stojí za pozornost rozsáhlé kompendium Kenaanské glosy ve středověkých hebrejských rukopisech s vazbou na české země (Robert Dittmann et al., Academia, Praha 2015), jehož téma stojí v průsečíku paleobohemistického a judaistického bádání. Excelentní filologický výklad a slovník zhruba čtyř set slovanských (zejm. staročeských) glos zapsaných židovskými učenci 13. století do hebrejských rukopisů nabízí inovativní pohled na kulturu aškenázských Židů našeho území.
S předchozí studií je tematicky spojena komentovaná a dalšími prameny a studiemi doplněná (o to pak cennější) edice Moudrosti starých Čechů Romana Jakobsona z roku 1943 (eds. Tomáš Hermann a Miloš Zelenka, Praha, ÚSD AV ČR 2015), přinášející jednu z nejkontroverznějších a zároveň nejrozsáhlejších bohemistických prací tohoto předního znalce kenaanských glos, v níž se její autor polemicky vyrovnává s německo-českým soužitím.
V oblasti výzkumu staršího bohemikálního písemnictví je třeba upozornit na nadkonfesijně koncipovanou monografii Meditace a modlitba v literatuře raného novověku Jana Malury (Ostrava, Universitas Ostraviensis 2015), která nabízí vůbec první ucelený přehled a analýzu dílčích témat žánrového pole modlitební a rozjímavé literatury. Komparace textů jak katolických, tak i protestantských (česko- i německojazyčných) odkrývá pozoruhodné paralely ve spiritualitě člověka 16. až 18. století.
Lucie Storchová (FLÚ AV ČR)
Čtenářům a čtenářkám České literatury bych si dovolila doporučit tu z loňských českých publikací, která stojí nejblíže pomyslnému pomezí hranici mezi literární a historickou vědou: Texty v oběhu: antologie z kulturně materialistického myšlení o literatuře (eds. Richard Müller, Josef Šebek), Praha, Academia 2015.
Vladimír Svatoň (Univerzita Karlova v Praze)
Z roku 2015 bych mohl uvést snad jen vydání revidovaného překladu Kantovy Kritiky soudnosti (přel. Vladimír Špalek a Walter Hansel, revizi překladu provedl Tomáš Koblížek, Praha, OIKOYMENH 2015): myslím, že zejména partie o estetice „vznešena“ jsou aktuální. Kant chápe pojem „vznešena“ jinak, než je v hovorovém jazyce běžné: rozpornost, dramatičnost, „nepřiměřenost“ uměleckého tvaru. Přestože byl současníkem přesládlého rokoka, rozpoznal tuto alternativní možnost umělecké kreativity, již náš současník Gustav-René Hocke označil jako iregulární linii novověkého uměleckého vývoje, linii, která má rozhodující význam pro umění 20. století.
Snad bych mohl upozornit ještě na knihu V perspektivě desetiletí, shrnující stati ruského bohemisty Olega Maleviče (eds. Aleš Haman a Radim Kopáč, Praha, Karolinum 2015). Je vždycky zajímavé vyslechnout, co si o nás myslí cizinci, obvykle spatří něco, co sami na sobě nevidíme, často ovšem něco nelichotivého. Z někdejší četby mně utkvěla v paměti např. studie o paralelách mezi Březinou a ruským symbolismem: symbolismus zaujímá v ruské kultuře mnohem iniciativnější postavení než v kultuře české, pozornost k němu nabízí klíč k pochopení ruské kultury i ruského myšlení vůbec.
Petr Šámal (ÚČL AV ČR)
Hlasem pro studii Petra Voita „Mikuláš Konáč z Hodíškova. Inspirace k úvahám o humanismu“ (Česká literatura 2015/1) chci upozornit nejen na cennou stať předního znalce dějin knižní kultury, ale zároveň vyzdvihnout i texty dalších literárních historiků (mj. Eduarda Fernándeze Couceira, Petra Čorneje, Jana Malury, Lucie Storchové, Tomáše Havelky, Marty Vaculínové), kteří svými příspěvky přispěli k diskusi o tzv. národním humanismu. Z dlouho opomíjené literární epochy učinili jedno z nejžhavějších témat současné literární vědy, ukazující mimo jiné naléhavost nového pohledu na literární tvorbu v různých jazycích, vznikající ve stejné době na zdejším území.
Prací imponující svou koncepčností i záběrem je monografie Figurace paměti. J. A. Komenský v kulturách vzpomínání 19. a 20. století (Lenka Řezníková a kol., Praha, Scriptorium 2014); teoreticky promyšlená práce vyniká šíří záběru, propojením teoretické a historické perspektivy a především rehabilituje zprofanované označení „kolektivní monografie“.
Poslední tip je z ediční oblasti: zapadnout by neměla kniha Lektor A. M. Píša, ed. Naděžda Macurová, Praha, PNP 2015. Vydání Píšových lektorských posudků upírá pozornost k důležitému, literárními historiky mnohdy opomíjenému typu pramenů. Význam edice bohužel limituje minimalistické pojetí edičního aparátu a nejasná koncepce výběru zařazených textů; vhodnější typografické řešení, které by edici Depozitář nepochybně prospělo, by umožnilo vydání většího počtu textů. S ohledem na význam lektorského řízení před rokem 1989 doufám, že bude zpřístupňování lektorských posudků pokračovat, budoucí počiny by však měly být založeny na důkladnější úvaze proč a jak je vydávat.
Pavel Šidák (ÚČL AV ČR)
Uvedu tři tituly. Antologie Texty v oběhu (eds. R. Müller a J. Šebek, Praha, Academia 2015) s literárněteoretickými texty kulturního materialismu, nového historismu a kulturních studií; tematicky (a motivicky) velmi bohatá kniha přínosná právě uvedením metodologických pozic, které jsou u nás známé jen málo, resp. vůbec ne (jakožto její redaktor však knihu uvádím trochu stydlivě); z téhož, avšak opačně pojatého důvodu, zmiňuji další antologii, Český strukturalismus v diskusi (ed. Ondřej Sládek, Brno Host 2015). Strukturalismus je u nás známý notoricky, ale povýtce jen z prací tuzemských autorů – samozřejmě s výjimkou Jakobsona a Bogatyreva –; povědomí o jeho rezonanci v zahraničí, což je vlastní téma antologie, je malé. Texty Sládkovy antologie jednak zpřesňují naše znalosti o strukturalismu, jednak jej překračují a rozšiřují (vynikající stať Patrika Sériota o biologickém uvažování). A třetí metodologicky zajímavá kniha, byť vydaná o něco dříve: Katalog českých démonologických pověstí (J. Luffer, Academia 2014). Dopad etnografického díla pro vlastní obor nechť zhodnotí jiní (mj. jde o první knižní, veřejně dostupný katalog folklorních fabulí u nás od zakládajícího díla Václava Tilleho z počátku 20. století), pro literární vědu se jedná o poučný pohled na literární dílo z jiných pozic; samotný katalog přitom může fungovat jako určitý příspěvek k tematologii či zkoumání motivů, které české literární vědě dodnes chybí.
Zofia Tarajło-Lipowska (Uniwersytet Wrocławski)
Ženy jsou zvědavé – pokud cestují, rychle se učí, rychle absorbují a využívají nové podněty. Stává se, že z těchto dojmů si vybudují celý zbytek života. Tak to bylo i se mnou – ač původně polonistka, stala jsem se bohemistkou, sotva jsem se dostala na pár let do Prahy. A v ještě rozsáhlejším měřítku se to kdysi stalo jiné Polce, Honoratě z Wiśniowských Zapové, která se z polské vlastenky stala vlastenkou českou. Pečlivě sleduji takovéto případy a k mému potěšení se mi v minulém roce dostaly do rukou dvě zajímavé knihy, které líčí podobné situace. Je to kniha Nelly Mlsové Sbohem, condottiere. Deník cesty Simonetty Buonaccini (Liberec, Bor 2014), která podrobně zpracovává dosud nevydané dílo české meziválečné básnířky Ludmily Bučanové (1893–1935). Toto dílo reflektuje její cestu do Itálie a na francouzskou Riviéru, což v podstatě vyčerpává její tvorbu. Se zmiňovanou Honoratou Zapovou ji nespojuje skoro nic, kromě toho, že jejich díla potkal podobný osud, pozornost byla věnována téměř výhradně okolnostem života obou cestujících autorek.
Trochu jinak to bylo se Slovinkou Zofkou Kvederovou (1878–1926), jíž více než kapitolu věnovala ve své knize Avtor, tekst, kontekst, komunikacija. Poglavja iz slovenske moderne (Maribor, Filozofska fakulteta 2014) Alenka Jensterle-Doležalová. Intelektuální nomádismus Zofky Kvederové je těsně spjat s Prahou a českým literárním prostředím: patrný je vliv Josefa Svatopluka Machara a Růženy Svobodové, spolupracovala se Zdenkou Háskovou, s pozdější s manželkou Viktora Dyka. Kvederová byla spisovatelkou, publicistkou věnující se ženské otázce, ale její autobiografická kniha Hanka je epistolárním románem v dopisech, který byl silně ovlivňován symbolismem.
Ivana Taranenková (Ústav slovenskej literatúry SAV)
Vydanie prvého zväzku Vybraných spisov Vladimíra Macuru, ktorý obsahuje jeho práce zaoberajúce sa českou literatúrou 19. storočia – kultovú monografiu Znamení zrodu, súbor esejí Český sen a jeho pokračovanie Český sen II, rekonštruovaný editorkami, Kateřinou Pioreckou a Milenou Vojtkovou, pripomína, do akej veľkej miery je jeho výskumu národnoobrodeneckých kultúr nielen slovenské, ale celkovo i stredoeurópske kultúrne prostredie. Jedinečný literárnohistorický výkon Vladimíra Macuru prináša do tejto oblasti obdivuhodnú znalosť materiálu, ale aj tak nevyhnutne potrebný odstup, literárnoteoretickú erudíciu a zároveň aj pre literárne dejepisectvo osviežujúcu hravosť a duchaplnosť.
Martin Tichý (Slezská univerzita v Opavě)
Nejinspirativnější je pro mě v roce 2015 antologie Texty v oběhu (eds. Richard Müller, Josef Šebek a kol.), Praha, Academia 2015. Širokým obrazem (jak ve výběru textů, tak v doprovodných komentářích editorů) „materialistického“ myšlení o dějinách – zajímavý je tu hlavně důraz na historicitu literárních textů, snaha – jakkoliv snad leckdy dosti libovolná – ukázat je jako součást jedinečné dějinné situace; to je to, co mnohdy schází v současné praxi psaní o literatuře. Z edic mě zaujala kniha Lektor A. M. Píša (ed. N. Macurová), Praha, PNP 2015 – předně pro sám žánr lektorského posudku, dosud jen málo editovaný, přitom velmi cenný pramen, spíše nešťastně spojovaný s literární kritikou, od níž se liší svým charakterem vlastně mocenského úkonu.
Martin Tomášek (Ostravská univerzita)
V lednu 2015 (s vročením 2014) vyšla kolektivní kniha Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury. 1848–1948 (eds. E. Kubů, J. Šouša, A. Zářický), jež je výsledkem setkání – nejen – českých a německých literárních vědců a historiků. Za podstatné doplnění obrazu literatury vznikající na Moravě, jež je inspirativní i pro literárněvědnou bohemistiku, považuji olomouckou Antologii německé moravské literatury (eds. L. Motyčka, B. Veselá), opět vydanou 2015 s vročením 2014. Zapomenout konečně nemohu ani na aktuální záslužnou edici Macurových textů – Znamení zrodu a české sny (eds. K. Piorecká, M. Vojtková).
Jiří Trávníček (ÚČL AV ČR)
1. Katarzyna Tubylewicz – Agata Diduszko-Zyglewska: Szwecja czyta, Polska czyta , Warszawa: Wydawnictwo Krytyki Politycznej, 2015. – Několik rozhovorů s lidmi kolem knih o tom, jak vypadá švédská a polská čtenářská kultura, čím se mezi sebou liší a jak se do tohoto stavu došlo. Inspirativní a živě koncipovaná kniha.
2. Anne Applebaumová: Železná opona. Podrobení východní Evropy 1944–1956, přel. Petruška Šustrová, Praha – Plzeň: Beta-Dobrovský a Ševčík, 2014. – Tato kniha primárně patří do moderních dějin, ale způsob, jímž je pojata, ji řadí i do dějin kulturních. Široký záběr, kombinování perspektiv „zdola“ (orální zdroje) i „shora“ (klasický historický výklad), do toho i zřetel k jevům kultury a umění. Napsáno anglo-sasky, tj. čtivě, komunikativně, aniž by to znamenalo snížení odbornosti.
Svatava Urbanová (Ostravská univerzita)
V souřadnicích mnohosti. Česká literatura první dekády jednadvacátého století v souvislostech a interpretacích (ed. Alena Fialová), Praha, Academia 2014; Dalibor Tureček a kol.: Český a slovenský literární parnasismus, Brno, Host 2015; Joanna Czaplińská: Přidaná hodnota exilu: úvahy o české exilové literatuře po roce 1968, Praha – České Budějovice, Academia – JCU 2014.
Knihy V souřadnicích mnohosti a Český a slovenský literární parnasismus jsou od sebe vymezeným obdobím zdánlivě značně vzdálené a těžce srovnatelné, nicméně nás opakovaně vedou k úvahám, jak si poradit s uměleckou tvorbou určité doby, jaký konstrukt zvolit pro její přiblížení a kterému typu literárněvědného diskursu dávat přednost. Zatímco v monografii o parnasismu se vychází ze Zajacova symptomaticko-pulzačního modelu kulturního jevu, jedná se v něm o recepčně náročné vhledy mnohdy komparatistické (Jiří Pelán), v knize V souřadnicích mnohosti se editoři ubírají směrem vžitého žánrového utřídění (poezie, prózy, dramatu), doplněného interpretačními hesly vybraných děl, možná podmnožinami, v nichž mohou zaniknout rozlišovací příznaky, extenze i poměr k jiným diskursům.
Soubor studií polské bohemistky Joanny Czaplińské ukazuje, že se česká exilová tvorba se těší trvalejšímu zájmu zahraničních badatelů. Z novější tvorby, kterou Czaplińská zmiňuje, například zaujme interpretace Škvoreckého Pulchry. Příběhu o krásné planetě (2003), neboť bývá běžně zařazován do sci-fi literatury, zatímco podle autorky se jedná o utopii. S tímto názorem, stejně jako s některými jinými soudy nebo utříděním exilové literatury, nemusíme plně souhlasit, avšak Přidaná hodnota exilu oživuje zájem o reflexi literatury spojené s životem jinde.
Irena Vaňková (Univerzita Karlova v Praze)
Dorota Filar, Dorota Piekarczyk (eds.): Narracyjność języka i kultury, Lublin, Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej 2014.
Jde o 32. svazek tzv. červené edice, v níž vycházejí už desítky let kolektivní monografie připravené Institutem polské filologie UMCS v rámci konverzatoria „Jazyk a kultura“. Narativitě a souvisejícím otázkám je věnována v české literární vědě (a také třeba historiografii apod.) jistě náležitá pozornost, avšak tato práce ukazuje narativní struktury ještě v širších než literárních souvislostech: v duchu kognitivnělingvistické teze, že naše mysl je „literární“, resp. že myslíme na základě příběhových struktur a že schopnost konstruovat příběh a projektovat ho do nejrůznějších, třeba i velmi abstraktních domén patří mezi základní lidské kognitivní kompetence (srov. Mark Turner: Literární mysl, Brno, Host 2005). Narativita je zde spatřována jednak v širokém interdisciplinárním kontextu (v souvislosti neurověd, psychologie aj., zejm. v kognitivním rámci), jednak jako fenomén lingvistický (uplatňující se v sémantice), srov. názvy studií jako Narativní aspekt kognitivní definice (J. Bartmiński), Sémantika, onomaziologie a narace o světě (R. Tokarski), Metafora jako narativní schéma (D. Piekarczyk), ale i Narativita v sémantické struktuře polských a slovenských sloves pohybu (B. Kotula, M. Vojtekova) aj.
K širšímu kontextu lze doporučit druhý svazek k tomuto tématu, vydaný o rok dříve, kde je věnována speciální pozornost literárním a mediálním textům (Filar Dorota, Piekarczyk Dorota, eds.: Narracyjność języka i kultury. Literatura i media, Lublin, Wydawnictwo UMCS 2013); srov. též velmi zajímavou monografii a studii jedné z editorek Doroty Filarové Narracyjne aspekty językowego obrazu świata. Interpretacja marzenia we współczesnej polszczyźnie (2013).
Viktor Viktora (Západočeská univerzita v Plzni)
Projevím se asi jako ignorant. Ale nemám k doporučení žádný titul, a to z prostého důvodu – píšu-li něco závažnějšího, připravuji-li se na konferenční vystoupení, pak se snažím sehnat co největší počet potřebných studií, monografií atd. k danému tématu. Ty jsou pak většinou dřívějšího data. Při dalších povinnostech kantorských, publikačních, popularizačních atd. a také při sledování beletrie už téměř nemám čas číst jen ze zájmu nové publikace, ty většinou kupuji s tím, že později se k nim dostanu. Měl-li bych něco sympaticky hodnotit z úplně poslední doby, je to Praxe nevzdělanosti Konrada Paula Liessmanna, Praha, Academia 2015. To jsem tedy četl „nad plán“.
Michael Wögerbauer (ÚČL AV ČR)
Rád bych upozornil na britský on-line projekt, který považuji za velice inspirativní i pro české prostředí: v Reader Experience Database (http://www.open.ac.uk/Arts/reading) se sbírají písemně doložené záznamy o čtenářských zkušenostech; databáze pokrývá období 1450 až 1945, jednotlivé záznamy podávají svědectví o tom, jaký čtenář četl v určitý historický moment konkrétní dílo a co si o své zkušenosti zapsal. Přitom se jedná o poměrně široký rámec, který je otevřený pro rychlé a nenáročné zadávání většího množství dat různého typu. Anglosaským kolegům přitom hojně pomáhají neplacení dobrovolníci, kteří excerpují rozmanité typy pramenů, ke kterým mají přístup (oblíbení autoři, předkové, atd.). Pro dějiny čtení a výzkum recepce poskytuje taková databáze zajímavé možnosti, byť si nemůže dělat nárok na úplnost. Česká obdoba RED by byla výborným východiskem pro systematický historický výzkum čtení, kterému se literárněvědná bohemistika dosud věnovala velmi málo.
Peter Zajac (Ústav slovenskej literatúry SAV)
1. Knižnú publikáciu V obecném záujmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře Michaela Wögerbauera, Petra Píšu, Petra Šámala, Pavla Janáčka a kol. Praha, Academia – ÚČ AV ČR 2015. Rozsiahla, dôkladne spracovaná monografická publikácia, opierajúca sa o teoretické a praktické východiská, ako ich podala v roku 2012 aj antológia Nebezpečná literatura? spracúva objavným spôsobom tému, ktorá tvorí nielen doteraz systematicky nespracovanú problematiku regulácie literatúry v modernej českej kultúre, ale je aj podnetným literárnohistorickým východiskom, umožňujúcim nastoliť otázky forklúzie, zapudzovania, vyháňania, toho, čo sa v jednotlivých literárnohistorických situáciách pokladá za prijateľné a neprijateľné a s tým aj otázku patencie a latencie, zjavnosti a skrytosti literárnohistorických procesov.
Za vytvorenie základnej bázy pokladám kolektívny projekt Dějiny československého komiksu 20. století autorov Tomáša Prokůpka, Pavla Kořínka, Martina Foreta a Michala Jareša (Praha, Akropolis 2015). Publikácia otvára intermediálny výskum modernej populárnej kultúry dvadsiateho storočia a osobitne kultúry popu druhej polovice dvadsiateho storočia. Ide o oblasť, ktorá sa zvyčajne nepokladá za súčasť dejín národných literatúr, napriek tomu tam patrí vo všetkých formách vzťahu písmo-obraz a písmo-zvuk. Dúfam, že výskum pôjde aj ďalej touto cestou a nadviaže sústredeným výskumom optickej poézie, ktorá je významnou súčasťou českej kultúry 20. storočia ako aj piesňových textov najrozličnejšieho typu a proveniencie.
3. Osobne ma potešil začiatok vydávania spisov Vladimíra Macuru prvým dielom Znamení zrodu a české sny (Praha, Academia 2015), uvedeného monografiou Pavla Janouška Ten, který byl. Vladimír Macura mezi vědou, literaturou, vědou a hrou, Praha, Academia 2014. Vladimír Macura je pre mňa trvalým podnetom uvažovania (nielen) o českej kultúre a literatúre. Vydávanie jeho spisov nemá pietnu povahu, ale navýsosť aktuálny charakter.
Richard Změlík (Univerzita Palackého v Olomouci)
Franco Moretti: Grafy, mapy, stromy: Abstraktní modely pro literární historii, Praha, Karolinum 2015)
časopis Digital Scholarship in the Humanities (http://dsh.oxfordjournals.org/)
Dalibor Tureček a kol.: Český a slovenský literární parnasismus, Brno, Host 2015 – v návaznosti na knihu České literární romantično.
Ondřej Sládek: Jan Mukařovský. Život a dílo, Brno, Host 2015.
Tomáš Kubíček: Dvojí domov Jana Čepa, Brno, Host 2014 (vyšlo na konci roku)
Kateřina Piorecká – Milena Vojtková (eds.): Vladimír Macura: Znamení zrodu a české sny, Praha, Academia 2015.
První tři položky zahrnují inovativní metodologické impulzy pro literární vědu (ve třetím případě též pro bohemistiku), práce Ondřeje Sládka je nejen první ucelenou knihou o Janu Mukařovském, ale též důležitým vkladem pro dějiny československého strukturalismu; kniha Tomáše Kubíčka z metodologického hlediska sice nepředstavuje inovativní posun v české literární vědě, nicméně je to kultivovaná práce, která staví na aplikaci strukturálně-sémiotických postupů zejména v naratologii; za kreativní (v odborném smyslu) považuji Kubíčkovy analýzy a interpretace.