Studie

JOSEF ŠTOCHL

Norma českého jambu

Studie Josefa Štochla (1966–2014) navazuje na práce Miroslava Červenky, v nichž byla formulována korespondenční a preferenční pravidla metrické normy českého sylabotónického verše. Štochlovou inspirací byly také práce Petra Plecháče, který se pokusil Červenkova pravidla korigovat. Cílem Štochlova textu je revize Červenkových korespondenčních pravidel českého sylabotónického jambu.

V tištěném časopise vyšla zkrácená, redakčně upravená verze studie, již pro Českou literaturu připravil Robert Ibrahim; vnější okolnosti autorovi nedovolily text redakční zásahy autorizovat. S ohledem na počet změn publikujeme na tomto místě celý, nezredigovaný text v podobě, v jaké ho Josef Štochl zaslal redakci. Otištěním textu chceme nejenom důstojně uctili památku nadaného versologa, ale současně podnítit další odbornou diskuzi.

Původní,  verze studie ke stažení zde.

BOŘEK NEŠKUDLA

Řehoř Hrubý z Jelení a takzvaný národní humanismus

Osobnost Řehoře Hrubého z Jelení, plodného a zdatného překladatele byla naposledy souhrnně představena před půlstoletím monografií Emila Pražáka. Její pojetí je ovšem zatíženo převládajícím dobovým marxistickým světovým názorem, který nepatřičně akcentoval třídní rozdíly a potlačoval konfesní hlediska. Mimoto je Pražákova monografie ovlivněna tradičním národoveckým přístupem, který zařazoval Hrubého mezi humanisty. Vědomí rozdílu mezi vlastním humanismem a domácí takzvaně humanistickou tvorbou ovšem vedlo k vytvoření konceptu národního humanismu. Tak se měl řešit evidentní rozpor mezi tvorbou Hrubého či Viktorina ze Všehrd a humanistickou tvorbou italskou či zaalpskou. Recentní bádání ovšem ukazuje nutnost pohlédnout na kulturní vývoj doby poděbradské a jagellonské s větším odstupem a oprostit se od mnohdy násilných pokusů hledat paralely mezi domácím a zahraničním vývojem. Pohusitské období postavilo české země do zvláštní situace na domácím poli (souběžná existence dvou protikladných konfesí, překotné porevoluční majetkové změny, emancipace českojazyčného prostředí) i v globálním kontextu (kulturní i hospodářská izolace v důsledku konfesní konfrontace). Konkrétně humanismus neměl v českém prostředí doby jagellonské příznivé společensko-kulturní prostředí, dostatečně vzdělané obecenstvo ani vhodnou předchozí literární či intelektuální tradici. Předkládaná studie vzala v úvahu nejen výše uvedené predikáty, ale také se více zaměřila na myšlenkový svět Hrubého. Jeho zdrojem není výběr překladatelské látky, ale vlastní názory uvedené v doprovodných komentářích k překládaným textům. Zatímco některé humanistické či antické texty, které Hrubý mezi jinými předkládal svým čtenářům, vyvolávaly neoprávněné domněnky o jeho humanistických zájmech, pohled do názorového světa Hrubého ukázal jeho přednostní zájem o obecné dobré společnosti a péči o dobré postavení utrakvistické víry jako vzorového vyznání pro křesťanský svět. Pro tyto reformační postoje Hrubý využíval vhodné texty s morálně náboženským obsahem bez ohledu na autora či dobu vzniku. Přestože jeho překladatelské postupy jsou ve srovnání s jinými soudobými překladateli velmi pokrokové a čerpají z humanistické vzdělanosti, svým celkovým pojetím zůstává Hrubý středověkým myslitelem i tvůrcem. Jeho znalosti antické i humanistické literatury ovšem otevřely cestu k humanistickému vzdělání a působení přinejmenším synovi Zikmundovi Hrubému (Geleniovi).

MARTIN CHARVÁT

Mystické motivy v díle Josefa K. Šlejhara

Cílem předložené studie je podat interpretaci mystických motivů v díle J. K. Šlejhara. Oproti obecnému přesvědčení, že ve Šlejharově díle dochází k absolutizaci zla, zastávám hypotézu, že zlo nemá ontologickou hodnotu (jsoucnost samu o sobě), a že je pouhou zbaveností dobra. Takto vedená interpretace umožňuje vysvětlit specifika Šlejharem vystavěného fikčního univerza, jež spočívají na mnoha implicitních předpokladech ohledně vztahu duše, těla a božské transcendence. Na základě výše zmíněných tvrzení se tak ukazuje, že považovat Šlejhara za „pudového mystika“, je značně reduktivní. Specifické pojetí zla je tak pro mě klíčem k interpretaci mystických motivů, jež je založena na Plótínově filosofii (zejména na jeho pojetí duše a těla) a spisech novoplatonika Pseudo-Dionysia Areopagity s ohledem na koncept „mystické theologie“.  Takto vedená interpretace umožňuje nahlédnout Šlejharův fikční svět jako koherentní a přísně vybudovaný celek.

Rozhledy

VERONIKA KOŠNAROVÁ

Pařížská léta Otty Mizery

Heuristicky zaměřený článek se po rekapitulaci válečné a těsně poválečné činnosti básníka a výtvarníka Otty Mizery zaměřuje na závěrečná léta jeho života (1948-1952), která tento umělec strávil v Paříži. Hlavním cílem je ukázat, že navzdory velmi omezenému rozsahu dostupných pramenů lze poměrně snadno narušit romantický mýtus, s nímž bylo toto období Mizerova života spojováno. Dokladový materiál je čerpán především z revue Parallèle 50 – jejíž historie je v textu taktéž ve stručnosti představena -, kde lze najít jednak vlastní autorovy článku o českém a slovenském umění a jednak zprávy dokumentující Mizerovu výtvarnou aktivitu v Paříži. S odvoláním na nekrolog v exilovém časopise Tribuna je zde též poprvé objasněno datum a místo Mizerova dobrovolného úmrtí.

Recenze

Jan Rokyta: Doba a dílo Petra Chelčického; Jaroslav Boubín (ed.). Síť víry (Aneta Mladějovská)

Petr Voit: Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí I. Severinsko-kosořská dynastie 1488–1557. Praha, KLP — Koniasch Latin Press 2013. 463 strany. (Petr Čornej)

Zdeněk Horský: Koperník a české země (Jan Linka)

Michal Kosák: S použitím kalendáře (Jiří Svoboda)

Pavel Šidák: Úvod do studia genologie. Teorie literárního žánru a žánrová krajina (Jan Malura, Zdeněk Smolka)

Pavel Kořínek — Tomáš Prokůpek (edd.): Signály z neznáma. Český komiks 1922–2012 (Stefan Segi)

Anotace, kronika, glosy

Český komiks (a vizuální kultura) 60.–80. let 20. století (Petra Chvojková)

Upřesnění (Pavel Janoušek)

Žít divadlem (a psaním o něm). Zdeněk Hořínek 5. 11. 1931 – 20. 9. 2014 (Pavel Janoušek)

Příběh bibliografa (Aleš ZachH)

Informatorium

Autoři čísla

Informace pro autory