V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
STEFAN SEGI
Roku 2013 vzniklo jako společné pracoviště Ústavu pro českou literaturu AV ČR a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Centrum pro studium komiksu (CSK). Pomineme-li jistou dávku anachronie, představuje kolektivní monografie Signály z neznáma první publikaci tohoto badatelského střediska, jež chce soustavně rozvíjet soudobá studia komiksu. Jádro autorského týmu Signálů se přitom komiksové problematice systermaticky věnuje již delší dobu. Martin Foret, Michal Jareš a Pavel Kořínek přispěli blokem o teorii komiksu do sborníku Česká literatura v intermediální perspektivě (2011) a stejný autorský okruh spolu s Tomášem Prokůpkem připravil i speciální komiksologické číslo České literatury (2010/5) a vydal sborník Studia komiksu: možnosti a perspektivy (2012). Další publikace, dvoudílné Dějiny československého komiksu 20. století a teoretická práce V panelech a bublinách v současné době vznikají, přičemž ona historická práce by měla vyjít ještě v letošním roce; připočteme-li kurátorství rozsáhlé výstavy věnované českému komiksu i řadu popularizačních přednášek, nelze produktivitu personálně dosti omezeného CSK než obdivovat.
ADOLF SCHERL
Literatura o dějinách Stavovského divadla není právě chudá. Autorům recenzované publikace je dobře známá, jak svědčí i její soupis v závěru almanachu. Přesto však od Teuberovy třídílné Geschichte des Prager Theaters z let 1883–1889 nebyl učiněn pokus zpracovat vývoj divadelní tvorby na této památné scéně s dobře vyváženým zřetelem ke všem třem jejím jazykově odlišným větvím, tedy k tvorbě německé, opernímu divadlu italskému a k začátkům divadla v češtině. Takový pokus podnikla nyní skupina teatrologů z Institutu umění — Divadelního ústavu za redakčního vedení Jitky Ludvové.
JAN MALURA — ZDENĚK SMOLKA
Kniha Pavla Šidáka má v názvu slovo úvod, což vzbuzuje jistá očekávání. Úvod by měl být určen doposud málo poučenému čtenáři, začátečníkovi v dané problematice, který pracuje s podobnou knihou jako se základní studijní příručkou. Hned na začátku konstatujme, že zde tomu tak není, Šidákova kniha naopak předpokládá již zasvěceného čtenáře. Nepředkládá jednotnou teorii a vysvětlení pojmů, nýbrž zvláště ve své první části „Teorie genologie“ přehled rozdílných přístupů k literární genologii a popis problémů s ní spjatých. Druhá část „Žánrová krajina“ přináší pokus o nový přístup k popisu žánrů. Cílem zde není žánr nadefinovat a přinést jeho charakteristiku, ale vymezit vztahy mezi žánry především na synchronní, ale částečně i na diachronní ose. Autor v úvodu prohlašuje, že žánry nepopisuje analyticky, jako autonomní jevy, ale „synteticky, ve smysluplných nadžánrových celcích, kde vyvstanou vnitřněliterární vztahy“ (s. 8).
JAN LINKA
Soubor třiceti studií s přidaným rozhovorem a dalšími přílohami zpřístupňuje a uchovává cenný profil myšlenkové koncepce předního českého historika vědy Zdeňka Horského (1929–1988), spoluautora Dějin exaktních věd v českých zemích (1961) a autora knihy Kepler v Praze (1980). Sebrané Horského drobnější práce se zabývají dílem osobností jako Mikuláš Koperník, Marsilio Ficino, Johannes Kepler, Tycho de Brahe, Tadeáš Hájek z Hájku, Jan Jessenius nebo Jan Amos Komenský. Od centrálního díla Koperníkova se tu přirozeně dostáváme k jeho nejvlivnějším předchůdcům a pokračovatelům až po ohlas kopernikánství u českých učenců, postupné zobecňování klíčových dějinných okamžiků ve vědě vede nakonec autora k úvahám o roli vědy v dnešním světě. V takto naznačeném uspořádání svazku je patrná pečlivá a promyšlená koncepce editorů, jimž až na vybrané ortografické bizardity (archaizace ortografie vybraných pojmů redaktory je matoucí, když sémanticky klíčové termíny archaizuje rovněž sám autor, aby je diachronně odlišil od jejich novodobých ekvivalentů) a nedůslednosti nelze nic vytknout.
ANETA MLADĚJOVSKÁ
Dílo Petra Chelčického, jednoho z našich nejoriginálnějších středověkých myslitelů, vyvolalo v uplynulých letech zájem dvou zásadně rozdílných nakladatelství, která se rozhodla o jeho zpřístupnění širší oblasti čtenářů. Síť víry vyšla v zavedené edici Česká knižnice v roce 2011 pod vedením zkušeného historika Jaroslava Boubína, jenž se Chelčickým dlouhodobě zabývá. Druhá publikace je z dílny Jana Rokyty (ve spolupráci s Michaelou Hashemiovou) nazvaná Doba a dílo Petra Chelčického (2013). Je členěna do dvou částí, kromě série Rokytových úvodních studií obsahuje výběr ukázek z Chelčického tvorby. Vyšla trochu překvapivě v „nakladatelství potřebných knih“ Almi podnícená aktivitou a zájmem Pavla Šebka a Petra Hradila, kteří také iniciovali opětovné vydání některých titulů Jana Amose Komenského. Cesty člověka a cesty zrodu knih jsou leckdy nevyzpytatelné a autorce tohoto příspěvku nezbývá než překvapeně konstatovat, že se badatelé nebáli spojit svoje jména s okruhem lidí, kteří se pohybují v neexaktních vodách ezoteriky. Petr Hradil je navíc také autorem závěru, v němž propaguje Občanský sněm Čech, Moravy a Slezska, prostřednictvím kterého „poselství Petra Chelčického vstoupilo do současného světa“ (s. 235). V něčem jsme tedy svědky fascinujícího pokračování tradice středověkého zájmu o magii a proroctví, ale převráceného jako v zrcadle. Zájem na vydání publikace z výše uvedených kruhů každopádně ukazuje stálou aktuálnost Chelčického díla alespoň u určitého okruhu čtenářů.