Česky
(1863–1940)
Profesor František Groh byl klasický filolog „plně oddaný svému oboru“; zabýval se řeckým divadlem a překládal starořeckou literaturu.
Narodil se 3. listopadu 1863 v Černých Voděradech, absolvoval pražské Akademické gymnázium a v letech 1883–1889 vystudoval na FF UK klasickou filologii, kde patřil k žákům Jana Kvíčaly a Josefa Krále. Po studiích nastoupil dráhu středoškolského profesora; postupně působil na gymnáziích v Praze v Truhlářské a Žitné ulici, Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a Kolíně a pedagogickou činnost uzavřel na mateřském Akademickém gymnáziu (1898–1905).
Již od studentských let byl literárně činný, první odborné články publikoval roku 1886 ve Sborníku paedagogického semináře, první samostatnou filologickou práci Ad Plauti Casinam vydal roku 1899 v Listech filologických. Grohovu profesnímu vzestupu napomohl stipendijní pobyt v Lipsku a Berlíně v letech 1897–1898, financovaný c. k. ministerstvem kultu. Rok nato (30. července 1899) se habilitoval na české univerzitě v Praze v oboru klasická filologie prací Studie k Aristotelovu spisu Athenaion politeia. V habilitačním spisu se zabýval athénskými slavnostmi na počest boha Dionýsa a rozebíral Aristotelovu kapitolu o Drakontově ústavě. Profesorského titulu na Univerzitě Karlově dosáhl v říjnu 1905 jako mimořádný, od roku 1910 řádný profesor.
Dlouhodobým předmětem Grohova zájmu byl vývoj řeckého divadla, výsledkem jeho bádání a polemik s teorií, že řecké divadlo klasické doby nemělo jeviště, se stala práce Řecké divadlo (1909). „Měla to být vědecká učebnice pro universitní posluchače, ale zajímavost předmětu a jasný způsob výkladu získaly té knize právem vděčnost i neodborných čtenářů“, napsal o ní František Novotný. Zájem o divadlo přivedl Groha k překladu Aristotelovy Poetiky (1929). Dalším tématem, které v Grohově vědecké činnosti najdeme, je athénská topografie. Výzkum vyústil do dvoudílné monografie Topografie starých Athén (1909, 1913). F. Groh využil jako nový pramen poznatků řecké nápisy a jako vůbec první z českých klasických filologů se začal systematicky věnovat epigrafii – dokonce na fakultě založil epigrafický seminář a po odchodu do penze mu věnoval bohatou odbornou knihovnu.
Za vrchol Grohovy vědeckoorganizační činnosti lze považovat funkci děkana FF UK, kterou vykonával v letech 1914–1915. Velmi oceňován byl ale i jako vysokoškolský pedagog: „[…] vynikal […] pečlivě připravenými přednáškami, vybranými a upravenými s didaktickou přesností, i promyšleným řízením seminárních cvičení. Byl to učitel povolaný i vyvolený.“ Intenzivně se zajímal o vzdělávání mládeže a rozvoj středních škol, byl velkým zastáncem klasického vzdělání. Řadí se mezi autory učebnic pro gymnázia (například přepracované Mluvnice řeckého jazyka pro gymnasia česká, 1907; Mythologie Řekův a Římanův, 1925), vydal praktický návod Jak studovati klassickou filologii? (1907).
V letech 1899–1919 byl členem redakce Listů filologických, od roku 1906 řídil samostatný oddíl věnovaný právě klasické filologii, kde zavedl informativní a recenzní rubriku Drobné zprávy, za niž si od J. S. Machara vysloužil titul „vševěd v oboru klasických studií“. Publikoval i v zahraničí, aby „cizinu seznamoval […] s výsledky české práce filologické“. Pravidelně byly jeho přehledy otiskovány ve Wochenschrift für klassische Philologie nebo v Revue de Philologie. Roku 1908 byl zvolen dopisujícím členem České akademie věd a umění (roku 1909 členem mimořádným a 1915 řádným), pracoval v Komisi pramenů k poznání literárního života v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1921–1928), Komisi pro vydávání bibliothéky klasiků řeckých a římských v českých překladech (1911–1939) a Komisi pro revisi pravidel českého pravopisu (1933–1939). Od roku 1910 byl členem Královské české společnosti nauk, v letech 1907–1920 starostou Jednoty českých filologů, o jejíž rozvoj se významně zasloužil. Patřil mezi zakladatele Společnosti přátel antické kultury a dlouhá léta působil jako její místopředseda, byl také propagátorem česko-španělských kulturních vztahů a podílel se na vzniku Španělského a ibero-amerického ústavu.
Prof. F. Groh odešel do penze v roce 1934, zemřel 22. listopadu 1940 a je pohřben v rodinné hrobce na vyšehradském hřbitově. V pohřebním projevu na něho Antonín Salač vzpomínal jako na člověka „ušlechtile konservativního smýšlení“, který „usiloval, aby bylo zachováno vše, co se osvědčilo, a měněno jen to, co se ukázalo nevhodným“.
MARIE BAHENSKÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.