Modulace synaptického přenosu v zadním rohu míšním hraje důležitou roli v rozvoji patologických bolestivých stavů. Proteázami aktivované receptory (PARs) patří do skupiny membránových receptorů spojených s G-proteiny. Byly identifikovány 4 receptory PAR1-4, které jsou aktivovány proteázami, jako je trombin trypsin nebo serin. Proteázy a PAR receptory se vyskytují v mnoha tkáních, ve střevech, plicích, ledvinách, dále v endotelu nebo žírných buňkách. Jejich výskyt byl také potvrzen v centrální a periferní nervové soustavě. PAR receptory se zapojují do základních pochodů buňky (neuronů a astrocytů), jako je přežití, proliferace a uvolňování neurotransmiteru. V rámci těchto procesů mohou také modulovat funkci iontových kanálů.

PAR receptory mají důležitou úlohu při odpovědi organismu na poškození tkáně, zejména v následném zánětu a hojivých procesech. Role PAR2 receptorů ve vnímání bolesti úzce souvisí s jejich přítomností v populaci neuronů spinálních ganglií, kde jsou exprimovány společně s (transient receptor potential vanilloid 1) TRPV1 receptory. TRPV1 receptor tvoří neselektivní kationtový kanál, který se podílí se na integraci různých bolestivých signálů (bolestivého tepla, změny pH ad.) a je exprimován zejména na nociceptivních neuronech. Pokud jsou TRPV1 receptory vystaveny působení zánětlivých mediátorů, které se uvolňují v reakci na poškození tkáně nebo při zánětu, jsou senzitizovány, čímž se zvyšuje jejich účinnost. V důsledku senzitizace periferních TRPV1 receptorů je organismus citlivější k nociceptivním podnětům. Aktivace PAR2 receptorů v periferních nervových zakončeních může vést k senzitizaci TRPV1 receptorů během zánětu. Avšak role PAR2 receptorů na presynaptických zakončeních primárních aferentních neuronů v zadním rohu míšním není dosud zcela objasněna. Naše laboratoř se soustředí na studium úlohy PAR2 receptorů v nociceptivní signalizaci a modulaci synaptického přenosu. Studujeme možné interakce PAR2 a TRPV1 receptorů na míšní úrovni. V našich pokusech využíváme aktivace PAR2 receptorů prostřednictvím SLIGKV-NH2 v porovnání s neaktivním peptidem VKGILS-NH2.