LUCIE MARŠÍKOVÁ
Práce nordisty a překladatele Ondřeje Vimra, jenž se dlouhodobě zabývá sociologií překladu a postavením překladatele v procesu překladu, je založena na autorově dizertační práci obhájené v roce 2012 a nyní vyšla pod hlavičkou ediční řady Scholares, zaštítěnou Ústavem pro českou literaturu a komparatistiku FF UK. Ačkoli nenabízí klasický úvod do problematiky ani shrnující závěr, jde o práci, za níž stojí značné vědecké úsilí a ambice systematizovat prostudované materiály. Tyto „dějiny překladu“, jak knihu nazývá sám autor, si kladou za cíl zaznamenat proměnu postavení překladatele, skutečné pole jeho působnosti, jež demonstruje na překladatelích ze skandinávských jazyků do češtiny v letech 1890–1950.
Jak vypovídá podtitul, věnuje se autor výhradně provenienci skandinávské, či spíše severské, bohužel však nevymezuje, co a proč tímto přívlastkem rozumí. Z textu je sice vyvoditelné, že se jedná o překlady, resp. překladatele z dánštiny, švédštiny, norštiny a okrajově islandštiny, ale nezdůvodňuje, proč nereflektuje také překlady z finské literatury, která ve vnímání veřejnosti i vydavatelů ke skandinávské, popřípadě severské patřila a patří (ať už vlivem geografické blízkosti, či historické spřízněnosti). Ve vlastním grafu, vycházejícím z dostupných bibliografií a „na základě vlastní rešerše“ (s. 164), zaznamenává autor „počet knižních beletristických překladů z hlavních skandinávských jazyků (dánštiny, norštiny a švédštiny) do češtiny v letech 1866–1960“ (s. 21), na základě kvantitativního hlediska vylučuje navíc i překlady z islandštiny a neposkytuje vysvětlení rozdílného časového vymezení, které se nekryje s časovým vymezením obsahu knihy.
Namísto klasického úvodu nabízí Ondřej Vimr čtenáři dva dopisy, které mají jednak časově zarámovat obsah práce, jednak ilustrovat zcela odlišnou situaci překladatele v roce 1890 (list Huga Kosterky adresovaný norskému spisovateli Bjornstjernu Bjornsonovi) a v roce 1959 (dopis Emila Waltera norskému slavistovi Olafu Brochovi). K samotnému tématu se dostává až po nástinu metodologických možností zkoumání překladu (např. polysystémová teorie Itamara Even-Zohara, zaměřená na překlad jako hotový text; metodologie dějin překladatelů Anthonyho Pyma; teorie překladu Jiřího Levého, soustředěná na samotný proces překladu), přičemž svou vlastní metodu, již zvolil, popisuje spíše vágně a k žádné výše zmíněné se výslovně nehlásí. Vychází „z činitelských sociologizujících přístupů, avšak ve snaze vyhnout se redukci nepoužívá konkrétní sociologickou teorii“ (s. 14). Z přebalu knihy se pak čtenář dovídá, že autor používá heuristickou metodu. To je však poněkud banální, neboť bez sběru a třídění pramenů se historicky orientovaná práce neobejde.
Proměny postavení překladatele Vimr studuje za pomoci analýzy komunikace a jednání konkrétních překladatelů a jejich nejbližších spolupracovníků, tj. spisovatelů, nakladatelů, redaktorů ad., jež zasazuje do širšího historického kontextu. Zachycuje „konkrétní překladatelská střetávání v dějinách a na jejich základě mapuje proměny pole působnosti překladatele či faktory, které tyto proměny doprovázely“ (s. 11). Na poli teorie překladu odkazuje ponejvíce na Jiřího Levého a jeho iluzionistickou metodu, jež si klade za cíl reprodukovat obsah originálu při zachování jeho kvalit, ale „ačkoli je iluzionistická metoda překladu dlouhodobou normou nejen v českém prostředí, je evidentní, že ne vždy se podařilo vytvořit zdání originálu, do něhož překladatel nezasahoval či v němž nezanechal stopy k neprospěchu díla“ (s. 15). Proces překladu pojímá autor v širokém slova smyslu — pokrývá činnosti od recepce originálu až po recepci překladu. Překladatel zprostředkovává cizí literaturu, cizí autory a jejich díla, a jako takový je většinou čtenáři skrytý, je pro něho neviditelný (s. 14), jakýsi tichý a oddaný společník, jak je nazván Hugo Kosterka Arne Novákem v článku z roku 1937 ke Kosterkovým sedmdesátinám (s. 16).
Práce stojí spíše na důsledné práci s archivními materiály, na jejich smysluplném utřídění, vlastními úvahami a obecnějšími interpretacemi autor spíše šetří. Využívá zdroje jak charakteru diplomatického (politické zprávy z Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR), tak literárního (fondy Literárního archivu Památníku národního písemnictví, Moravského zemského archivu či Národního archivu), ocenění si zaslouží také využití zahraničních pramenů (archivy Královské knihovny v Kodani či Stockholmu, Národní knihovna v Oslu či Národní archiv v Kodani). Metoda tak předznamenává chronologické řazení oddílů, jejichž názvy — často přebírající citáty z dobových pramenů — mají evokovat atmosféru daného období („Do našich podmínek, také tak úzkoprsých“, „Náš nejlepší hokejový a fotbalový tým“ apod.), ovšem u odborné práce by čtenář ocenil názvy, charakterizující obsah dané části.
Časový rámec práce vymezený boomem skandinávských literatur v devadesátých letech 19. století na jedné straně a důsledky událostí roku 1948 na straně druhé, je překračován oběma směry. Zatímco hned v úvodu autor zaznamenává dopis Emila Waltera z roku 1959, první kapitola ve stručnosti zmiňuje rané knižní překlady ze skandinávských jazyků počínaje prvním překladem Hanse Christiana Andersena z roku 1841. Období do roku 1890 chápe autor jako přípravné či nahodilé, ovlivněné mj. konkurencí německých časopiseckých a knižních překladů. Zvláštní pozornost věnuje překladům „kratochvilné“ literatury ze švédštiny, tematizující středostavovské prostředí se silnou výchovnou tendencí, tj. překladům děl Emilie Flygare-Carlénové a Marie Sophie Schwartzové, které se těšily značné nakladatelské a čtenářské přízni.
Za zlomový považuje rok 1890, protože „v tomto roce se nepravidelnost a nahodilost, s níž se skandinávská literatura po větší část 19. století dostávala do češtiny, natrvalo překlápí v pravidelnost a soustavnost, navíc podpořenou silnou překladatelskou osobností s výrazným literárně-společenským ukotvením“ (s. 20). Touto osobností je spoluzakladatel Moderní revue a polyglot Hugo Kosterka, jemuž je v této části věnována pozornost především, a to zejména díky četným archivním pramenům. Následné členění knihy jde ruku v ruce s proměnami českého kulturně-společenského prostředí, tj. od nástupu modernismu přes období první republiky a německé okupace po dobu po 2. světové válce. V daných periodách autor zaznamenává funkce a podmínky překladatelů, jejich momentální postavení a sílu slova při rozhodování o nabídce literárních děl pro českého čtenáře.
Liberalismus meziválečného období napomohl rozvoji nakladatelského podnikání a otevřel prostor rozšíření překladatelské obce. Po 1. světové válce se postavení překladatele příliš nezměnilo, role nakladatele se však značně proměnila. Objevilo se větší množství podniků, které již nestály na osobě majitele, na rozhodování již měla podíl řada dalších funkcí. Klíčové slovo při výběru knih měl redaktor, mnohdy již specializovaný na určitou oblast literatury, který se čím dál častěji spoléhal na tipy externích spolupracovníků či na externí lektorské posudky. Ty psali rovněž někteří překladatelé, avšak jejich úloha se v zásadě zúžila na překlad samotný. Překladatelé byli chápáni jako znalci výchozího jazyka a jejich úkolem bylo co nejrychleji převést text — jejich práci pak revidoval redaktor. Aby se překladatelé ve své profesi vůbec uplatnili, museli tedy přenechat hlavní slovo ve výběru překládaných knih nakladatelům, resp. redaktorům, a také si vzhledem k množství překladatelů mezi sebou konkurovat.
Závěrečná kapitola, věnující se poúnorovému období, nepřekvapivě dokládá, že byli překládáni jednak ti autoři, kteří splňovali „požadavky nové oficiální ideologie“, zároveň autor upozorňuje na generační zlom, kde vedle několika málo autorů nastupují „překladatelé noví, konformní komunistickému režimu“ (s. 122–123). Ondřej Vimr tento výkladový rámec vyplňuje fakty, tj. uvádí, kteří levicoví skandinávští autoři byli prosazováni na poli překladu (jednalo se prakticky pouze o Martina Andersena Nexoa, jenž mezi skandinávskými autory překládanými do češtiny získal výhradní postavení na několik let), a kteří naopak upadli v nemilost režimu a byli vylučováni z nakladatelských plánů apod. (s. 151).
Mezi význačné osobnosti, jimž Ondřej Vimr věnoval soustředěnější pozornost, patřili především Hugo Kosterka, Josef Knap, Břetislav Mencák, Viktor Šuman či Emil Walter. Zde je třeba upozornit, že překladatelů ze skandinávských jazyků působilo v daném období podstatně více, jmenujme jen Hanuše Hackenschmieda, Miladu Lesnou-Krausovou, Gustava Pallase, Arne Nováka ad.; knihu by podle mého názoru obohatil jejich seznam, případně nějaká podoba bibliografického soupisu. Průběžně autor líčí osudy dvou osobností, které zřejmě považuje za nejzajímavější překladatele ze skandinávských jazyků, jde o již zmíněného Huga Kosterku, profesí poštovního úředníka, jenž jako jediný překládal v celém autorem vymezeném období, a Emila Waltera, působícího v diplomatických službách.
Ondřej Vimr dochází k závěru (který však čteme již na prvních stránkách knihy, standardní závěr titulu schází), že „skutečné pole působnosti [překladatele] je silně dobově a oblastně podmíněné. V konkrétních historických okamžicích se osobnost překladatele střetává s literaturou čtenou doma i tou, kterou by mohl přeložit, s praktickým světem překladu, s nakladateli, případně s jejich redaktory a vůbec se všemi, kdo se v procesu překladu vyskytnou, ale střetává se též s širší situací společenskou, mezinárodněpolitickou, ekonomickou, právní apod.“ (s. 11). Překladatelovo dílo je pak podle něho výsledkem neopakovatelné a nepřenositelné řady těchto konfrontací.
Na základě vlastního zkoumání vymezuje a následně hlouběji sleduje „tři základní paradigmata postavení překladatele v procesu překladu“ v letech 1890–1950. Změny jeho pozice schematicky znázorňuje v jednoduchém diagramu: období od roku 1890 po 1. světovou válku vnímá jako „politiku překladatele“, kdy zásadní parametry překladu určuje sám překladatel; meziválečné období je podle něho určováno „politikou nakladatele“, kdy se překladatel musí podřídit slovu nakladatele či redaktora; v poválečném období je celý nakladatelský proces podřízen „politice národní či mezinárodní“ (s. 27). Pro svá tvrzení hledá autor oporu především v korespondenci inkriminovaných překladatelů či nakladatelů, z níž hojně cituje, a to jak v primárním textu, tak v bohatém poznámkovém aparátu, dále pak z politických zpráv Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR. Přestože jsou uvedená paradigmata rozlišena časově, je zřejmé, že mohou existovat také paralelně, v závislosti na společenské situaci, tj. jejich hranice nejsou striktně neprostupné. Např. v meziválečné době (jak uvádí sám autor) se stává literární překlad politickým tématem, a to jako „nástroj kulturní diplomacie a předmět státem podporované a organizované intelektuální spolupráce“ (s. 102), a samotný překladatel se ocitá v roli kulturního diplomata, „vtažen do bilaterálních a multilaterálních smluv“ (s. 102), jejichž cílem je zachování míru a dosažení výhod na mezinárodním poli. Druhé paradigma „politika nakladatele“ zde tedy neplatí, souběh rolí překladatel/diplomat je spíše „politikou mezinárodní“. Sám autor si je slabých míst a nástrah, jež přináší takovéto typologie, vědom a zdůrazňuje rovněž specifičnost situace zaměřující se na překlady mezi relativně malými jazyky.
Ondřej Vimr: Historie překladatele. Cesty skandinávských literatur do češtiny (1890–1950). Příbram, Pistorius & Olšanská 2014. 208 stran.
Vyšlo v České literatuře 6/2014.