Oddělení pod současným názvem vzniklo 1. května 2010, ovšem v přímé návaznosti na předchozí výzkum v dané oblasti. Jeho historie tak sahá do roku 1990, kdy bylo pod vedením Pavla Janouška nově ustaveno Oddělení současné literatury, jehož prvním úkolem bylo zmapovat literaturu poválečnou, tedy tvorbu období, jehož literárně kritický a historický obraz byl během vlády komunistické strany značně deformovaný. V roce 1999 funkci vedoucího oddělení převzal Pavel Janáček, při reorganizaci ústavu v roce 2003 se pak do jeho čela opět vrátil Pavel Janoušek. Ke specifice oddělení patří, že se v jeho rámci generovaly další ústavní týmy, které se posléze proměňovaly v samostatná oddělení. Na sklonku devadesátých let se takto od něj odštěpil tým věnující se textologii, v roce 2003 tým orientující se na výzkum literární kultury a v roce 2010 tým lexikografický. Oddělení sdružuje badatele pražského a brněnského pracoviště. Soustředí se na výzkum české literatury od konce první světové války po současnost.
Současné projekty
Smyslem existence oddělení je komplexní výzkum dějin české literatury od konce první světové války po současnost. Ve středu zájmu oddělení je literární umělecké dílo a jeho tvůrce, obojí je ovšem vnímané v historickém a sociálním kontextu, limitujícím genezi tvorby i její recepci. Cílem je vytvářet individuální a zejména kolektivní literárněhistorické publikace, jež představující nejen nezbytné faktografické a interpretační sondy do dané problematiky a mapují její jednotlivé historické podoby, ale představují také aktivní dialog se současným českým i zahraničním myšlením o literatuře. Přímo se tak podílejí na spoluutváření obrazu české literatury a na konstituování národní paměti, jakož i na její kritické sebereflexi.
V současné chvíli oddělení pracuje na dvojici kolektivních úkolů. Prvním z nich vzniká pod vedením Aleše Merenuse. Jde o Slovník českého dramatu 20. století, tedy příručku, která má prostřednictvím zhruba 250 chronologicky řazených hesel, ale i dílčích historických studií prezentovat dramatiku dvacátého století. Projektem druhým, vznikajícím pod vedením Pavla Janouška, jsou syntetické Dějiny české literatury za Protektorátu Čechy a Morava (1939‒1945). Vědecká i společenská potřeba takovéhoto výzkumu je dána především skutečností, že období protektorátu patří v literární historii k pozapomenutým a neprobádaným místům, zvláště ve srovnání se značným zájmem obecné historie a početnými pracemi věnovanými kulturní situaci a jiným uměleckým druhům v této době. Úkolem kolektivního výzkumu i výsledné publikace je historická interpretace literárního provozu a literární tvorby mezi 15. březnem 1939 a 9. květnem 1945, tedy v době, kdy byl politický a kulturní život v českých zemích určen německou okupací a světovou válkou. V centru zkoumání bude stát především česká literatura nově vznikající a vydávaná na území tehdejšího protektorátu. Pozornost bude věnována rovněž české literatuře exilové, jakož i literatuře česko-německé a německé, která je s touto dobou a s tímto prostorem spojena. Důležitou součástí výzkumu se stane analýza dobového literárního života a obecnějších okolností, za nichž byla literatura nejen psána a zveřejňována, ale také recipována, včetně tzv. sekundárního života literatury v divadle, rozhlase či filmu. Výstupní publikace grantu je pojata jako „nultý svazek“ doplňující předchozí kolektivní práci týmu, tedy čtyřdílnou publikaci Dějiny české literatury 1945–1989 (2007‒2008).
Přirozenou součástí oddělení jsou však i individuální projekty vyrůstající z osobního zájmu jednotlivých badatelů a pohybující se po celé časové ose, včetně literatury nejmladší. V tuto chvíli k nim mimo patří jiné série monografií věnovaných například problematice nového českého dramatu a divadla (Lenka Jungmanová), problematice socialistického realismu (Vít Schmarc), problematice technologie psaní (Kateřina Piorecká) či jednotlivým osobnostem české literatury: Antonínu Brouskovi (Lucie Antošíková), Ivanu Wernischovi (Petr Hruška) a Zdeńkovi Rotreklovi (Jiří Zizler).
Minulé projekty
K nejvýznamnějším projektům oddělení patří především kolektivní vícedílné publikace, jejichž hlavním redaktorem byl Pavel Janoušek a na nichž spolupracovali nejen badatelé z ostatních oddělení ústavu, ale také několik desítek externistů z vysokoškolských a dalších vědeckých pracovišť. Slovník českých spisovatel od roku 1945 (Brána 1995, 1998) a Dějiny české literatury 1945–1989 (Academia 2007–2008) a Přehledné dějiny české literatury 1945–1989 (Academia 2012), určené pro studenty vysokých škol a širší veřejnost. Významnou součástí práce na Dějinách byla také čtyřsvazková antologie Z dějin českého myšlení o literatuře 1945–89, soustřeďující dobovou literární publicistiku z periodického tisku (editor Michal Přibáň).
Součástí mapování historie české literatury byla i kolektivní publikace V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích (Academia 2008). Projekt vedený redaktory Petrem Hruškou, Lubomírem Machalou, Liborem Vodičkou a Jiřím Zizlerem v interpretačních heslech představil klíčová literární díla daného období a zároveň podal základní literárněhistorický přehled o dění v celé české literatuře i v jednotlivých druzích. Na ni pak bezprostředně navázala publikace V souřadnicích mnohosti. Česká literatura první dekády 21. století v souvislostech a interpretacích (2014), která vznikla v redakci Aleny Fialové, Petra Hrušky a Lenky Jungmannové. Cílem obou publikací přitom nebylo literární díla předčasně kanonizovat, ale zachytit literaturu jako živé a mnohoznačné dění. Proto jsou také jednotlivé interpretace koncipovány tak, aby vždy respektovaly individuální čtení daného literárního díla konkrétním interpretem.
Stejný přístup spoluutvářel rovněž ty práce, které rozvíjely starší orientaci části oddělení na monografie významných osobnosti české literatury, a představují tedy knižní dialog mezi spisovatelem a jeho vykladačem. S tímto záměrem vznikly a byly vydány knihy Petra Hrušky (Někde tady. Český básník Karel Šiktanc, 2010), Vladimíra Křivánka (Vladimír Holan básník, 2010), Jiřího Zizlera (Ivan Diviš. Výstup na horu poezie, 2013), Erika Gilka (Vítěz i poražený. Prozaik Ladislav Fuks, 2013), Pavla Janouška (Ten, který byl. Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou, 2014) a Libora Vodičky (Vyjádřit hrou: podobenství a (sebe)stylizace v dramatu Václava Havla, 2014).
V řadě dílčích studií i knižních publikací byla v rámci oddělení zkoumána problematika socialistického realismu (grantový projekt Víta Schmarce; jeho překlad knihy Kateriny Clarkové Sovětský román: Dějiny jako rituál, 2014) a české normalizační prózy (Alena Fialová: Poučeni z krizového vývoje, 2014). Jaroslav Med věnoval nemalou pozornost literatuře za tzv. druhé republiky (Literární život ve stínu Mnichova 1938–1939, 2011), čímž zčásti také otevřel problematiku, jíž se chce tým věnovat do budoucna. Popularizační charakter měl čtenářsky velmi úspěšný průvodce českou avantgardou (Kateřina Piorecká, Karel Piorecký: Praha avantgardní: Literární průvodce metropolí 1918–1938, 2014).
Nemalou pozornost jednotliví členové oddělení věnovali současné literární tvorbě a jejím podobám, a to nejenom próze (Pavel Janoušek: Kritikova abeceda, 2010), ale i poezii (Karel Piorecký: Česká poezie v postmoderní situaci; Jiří Zizler, Petr Hruška) a dramatu. Karel Piorecký dokončil a do tisku připravil publikaci Česká literatura a nová média, jejímž cílem je reflektovat vztah mezi literaturou a novými komunikačními technologiemi. Ediční činnost ústavu posílila Lenka Jungmanová svým systematickým vydáváním výborů či souborů her současných českých dramatiků (Lenka Lagronová, 2010; Jiří Dienstbier, 2011; David Drábek, 2011, 2013; Václav Havel, 2011; Karol Sidon, 2011; Pavel Landovský, 2013; Petr Zelenka, 2014) a Petr Hruška vydáním Díla Jana Balabána (4 sv., 2010–2012).
Členové oddělení:
prof. PhDr. Pavel Janoušek, CSc. (vedoucí oddělení)