Číslo IV./2004
Hlavní stránka » Časopis Soudobé dějiny » Ročník XI.(2004) » Číslo IV./2004 »
Françoise Mayerová — Zdeněk Vašíček
Minulost a současnost, paměť a dějiny
Bedřich Loewenstein
Historismus a kulturní pesimismus
Revize ideje pokroku v 19. století
Jiří Suk
Foucaultův příchod do Čech
»Archeologická« a »genealogická« metoda z perspektivy historika
Jan Horský
Dějepisné porozumění a ospravedlnění
Diskuse
Jan Křen
O historických pojmech, zvládání minulosti a evropských dějinách
Tři diskusní poznámky
Vít Smetana
Dejmkovo velké dílo pod drobnohledem
Miloš Havelka
Rozpaky nad provinciálním »realismem«
Materiály
Antonín Benčík
Kauza Karel Hoffmann versus historikové
Aneb co se stalo v srpnu 1968 na Ústřední správě spojů
Recenze
Jana Čechurová
Kdo stál v exilu proti Benešovi
Miloš Calda
Totalitarismy 20. století v konfrontaci
Lukáš Pachta
Dosud popíraný fenomén — francouzský fašismus
Petr Koura
»Dobrodružný příběh« pádu rakouské demokracie
Jiří Friedl
Chtěli Poláci napadnout Československo?
Polská armáda a ČSR mezi Mnichovem a okupací
František Novák
Švýcarsko jako překupník kořistního umění za druhé světové války
Jan Růžička
Jak nepsat o Brežněvově doktríně
Lukáš Babka
Průlom, který zůstal v půli cesty
Ceauşeskův životopis v kontextu české historiografie o Rumunsku
Tomáš Vilímek
Citlivě naslouchat a dívat se do minulosti
Německý časopis Horch und Guck
Minulost a současnost, paměť a dějiny
Françoise Mayerová — Zdeněk Vašíček
Jakkoli dějiny současnosti stály u samého zrodu historiografie, s nástupem filologicko-historické kritiky se ocitly nadlouho na periferii oceňování a zájmu historiků. Ve 20. století se však stávají stále sílícím oborem, postupně vybaveným odpovídajícími metodami a teorií. Ne náhodou se tento proces odvíjel ve stejné době, kdy se historiografie jako celek začala od základu proměňovat a hledat nové přístupy a orientace. Dokonce lze hovořit o tom, že obojí pohyb tvoří vlastně pohyb jediný, v němž se pozvolna vynořuje (třebaže stále ne dost vědomě reflektované) nové zásadní paradigma historie — už jen proto, že začínáme zcela jinak nazírat na samotné její předpoklady, jako jsou ideje minulosti, současnosti a paměti. Podmíněnost chápání minulosti prostřednictvím současnosti si historikové uvědomovali — v tom či onom rozsahu — i dříve (již Burckhardt tvrdil, že historie se váže k tomu, co je v minulosti podstatné pro naši přítomnost). Teprve ale s nově pojatými dějinami současnosti a s jejich dosavadními výsledky je možno tento vztah pochopit komplexněji.
O jakousi osnovu uvažování o těchto vztazích se pokouší předložená práce. Sleduje přitom horizontální osu: současnost -> minulost ->paměť ->historie (předmět, prameny, rámce, produkce) ->dějiny současnosti. Vertikální osu v tomto uvažování pak tvoří opozice společné všem uvedeným článkům: jsou to mimo jiné změna a struktura, diachronie a synchronie, izofenomenologie a izochronologie, malé a velké dějiny, vztah rozsahu a zvětšení zorného pole. V prostoru vytyčeném těmito osami se autoři vynasnažili, ve vší stručnosti, zachytit to podstatné pro soudobou diskusi o základních problémech historiografie vůbec. Studii uzavírá annex shrnující dosavadní vymezení a rozsah předmětu soudobých dějin v různých zemích.
Historismus a kulturní pesimismus
Revize ideje pokroku v 19. století
Bedřich Loewenstein
Tento esej je kapitolou z připravované knihy o dějinách ideje pokroku v evropském myšlení. Autor v něm sleduje relativizaci pojmu pokroku v historismu, jak vykrystalizoval v díle historika Leopolda von Ranka a filozofa Johanna G. Droysena. Toto směřování se umocňuje u švýcarského historika Jacoba Burckhardta v subjektivizaci historických měřítek, v nahrazení smyslem prostoupených univerzálních dějin představou dějinnosti kultur a v přisouzení vládnoucího principu v dějinách vůli namísto rozumu. Před Burckhardtem se již vynořuje perspektiva dekadence, zhmotňující se v děsivé vizi nástupu barbarských mas, válek a totalitně organizovaného státu. Skutečným prorokem dekadence se pak stává Friedrich Nietzsche, který se vysmívá »slabošským doktrínám optimismu« a ve svých diagnózách doby podvrací pilíře moderny včetně historismu, aby nechal vyniknout silné individualitě s jejím neodvozeným hodnotovým řádem nad plebejskými davy. Důležitou součást jeho radikálně kritického myšlení tvoří přitom snaha vytlačit židovsko-křesťanskou ideu pokroku antickým modelem věčného návratu stejného. Pro konec 19. století příznačná snaha najít protiváhu proti duchovní vyprázdněnosti civilizace se artikulovala ve »filozofii života«, Wilhelm Dilthey a další si stanovili za jediný smysluplný cíl duchověd vcítěním a spoluprožíváním historických objektivizací života porozumět jedinečnému. Úvahou nad smyslem revoluce historismu a její souvislostí s představou úpadku autor svou stať uzavírá.
Foucaultův příchod do Čech
»Archeologická« a »genealogická« metoda z perspektivy historika
Jiří Suk
Text si klade za cíl charakterizovat »archeologickou« a »genealogickou« metodu, jak ji ve svých proslulých knihách ze šedesátých a sedmdesátých let minulého století tematizoval a praktikoval francouzský myslitel Michel Foucault. Sleduje mistrovo zacházení s dějinami od raného pokusu identifikovat v nich »jinou« (skrytou) historii, kterou nepsal vládnoucí rozum (Dějiny šílenství v klasickém věku). Pokouší se pochopit a vymezit »archeologii« jako metodu odkrývání diskurzivních struktur a epistém dobového vědění počínaje epochou osvícenství (Slova a věci, Archeologie vědění); a posléze i »genealogii« jako způsob analýzy vědění a moci (Dohlížet a trestat). Vedle hlavních vyjmenovaných děl zabývá se text i méně rozsáhlými Foucaultovými statěmi a rozhovory. Rovněž se pokouší ve stručnosti vymezit, zda a v čem mohou být Foucaultovy koncepce inspirativní pro dnešní české moderní a soudobé dějiny.
Dějepisné porozumění a ospravedlnění
Jan Horský
Autor usiluje teoreticky precizovat porozumění a etické ospravedlnění jako dva mody zacházení s historií a posoudit je z hlediska kompetence historické vědy. Metodologická analýza postupů historických věd během 20. století podle něj prokázala, že se jejich poznání či rozumění odehrává v podmínkách plurality výchozích hodnot. Tím je podmíněna mnohost a souřadnost předmětů dějepisného bádání a pluralita koncepcí studované skutečnosti (mnohost dějin). Byly odmítnuty objektivistické holistické koncepce 19. století. V této souvislosti je s ohledem na nedávný »spor o dějiny«, jenž proběhl v českém prostředí, vhodné podrobit kritice rovněž představu, že by dějepisné poznání mohlo vést až k morálnímu ospravedlnění. Z hlediska historické vědy je legitimní snaha dějepisně porozumět dějinným aktérům ve smyslu převedení jejich situace na průsečík procesuální a strukturální perspektivy. Přijmeme-li však Weberovo pojetí kompetence vědy, musíme uznat, že toto dějepisné porozumění nemůže nabývat povahy mravního ospravedlnění. Z hlediska náboženské či prostě světské etiky v sobě nese každé individuální Já způsobilost odkročit od dějin. Bude-li historická věda s kriticko-analytickou pokorou reflektovat své možnosti, musí uznat, že jsou četné roviny lidských dějin, vůči nimž není kompetentní se vyjadřovat, uzavírá autor.
Diskuse
O historických pojmech, zvládání minulosti a evropských dějinách
Tři diskusní poznámky
Jan Křen
Autor nejprve upozorňuje na souvztažnosti, posuny a kontexty významů některých klíčových historických (popřípadě politických) pojmů: nacismus a nacionální socialismus, komunismus a socialismus, národní a mezinárodní, názvy zemí a států. Ve druhé poznámce sumarizuje proces vyrovnávání s minulostí druhé světové války na straně vítězů i poražených, zejména v případě České republiky a Německa, a zamýšlí se nad historizací tohoto fenoménu. Nakonec uvažuje nad syntetickými nástiny evropských dějin, jež se etablovaly jako poměrně nový rámec historických interpretací vedle tradičních dějin národních a světových.
Dejmkovo velké dílo pod drobnohledem
Vít Smetana
Autor předkládá důkladný rozbor monografie Jindřicha Dejmka Nenaplněné naděje: Politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie (1918–1938) (Praha, Karolinum 2003) a stručně reaguje rovněž na Dejmkovy polemiky kolem jiné kritické recenze jeho díla. Dejmkovu knihu někteří historici sice zhodnotili jako nejlepší historickou knihu roku, Smetana však poukazuje na její četné slabiny. Argumentuje, že autorovo zúžení dějin mezinárodních vztahů na téměř výhradně diplomatické dějiny je v moderní historiografii stěží přijatelné. Podle jeho názoru zcela absentuje analýza sledovaných jevů, tázání po jejich příčinách či aktivní vstupy současných historických debat. Dále poukazuje na místy nekorektní autorovo zacházení s prameny a literaturou i na jeho jazykovou neobratnost a nekvalifikované práci s angličtinou. Rozsáhlý text se podle něj vyznačuje autorovou předpojatostí vůči britské politice a jejím představitelům a na druhé straně všudypřítomnou obhajobou oficiální české politiky.
Rozpaky nad provinciálním »realismem«
Miloš Havelka
Autor obhajuje smysl a opodstatněnost metody orální historie pro obor soudobých dějin v reakci na komentář Jiřího Bílka, který zpochybnil výsledky Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR i samotnou metodu (»Rozpaky nad ‘Oral history’«. In: Historie a vojenství, roč. 53, č. 4 (2004), s. 121 n.).
Materiály
Kauza Karel Hoffmann versus historikové
Aneb co se dělo v srpnu 1968 na Ústřední správě spojů
Antonín Benčík
Karel Hoffmann byl v srpnu 1968 ředitelem Ústřední správy spojů a z titulu této své funkce v noci z 20. na 21. srpen nařídil vypnout rozhlasové vysílače, aby tak zabránil odvysílání oficiálního prohlášení předsednictva Ústředního výboru KSČ odmítajícího právě zahájenou intervenci armád pěti států Varšavské smlouvy do země. Krátce poté byl sice Hoffmann kvůli tomuto počínání odvolán ze své funkce, po porážce reformního kurzu a nastolení Husákova režimu se však na 14. sjezdu KSČ v květnu 1971 vyšvihl do čela Ústřední rady odborů a v roce 1987 se dokonce stal tajemníkem ÚV KSČ. Hned po listopadu 1989 začal být spolu se svými spojenci z »tvrdého jádra« strany vyšetřován pro podezření ze spáchání vlastizrady, jíž se měl dopustit aktivní podporou okupační moci. Po dlouhých peripetiích byl nakonec v říjnu 2003 odsouzen na čtyři roky do vězení pro sabotáž. V srpnu 2004 sice nastoupil do pankrácké věznice, ovšem za necelý měsíc mu byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu prominut zbytek trestu a byl propuštěn na svobodu. Celý případ na sebe soustředil velkou mediální pozornost, jednak v souvislosti s komplikovaným vyrovnáváním české společnosti s komunistickou minulostí, jednak proto, že Hoffmann byl nakonec jako jediný vysoký funkcionář KSČ shledán vinným a odsouzen za svou činnost v srpnu 1968.
Po stručné rekapitulaci trestněprávního vývoje Hoffmannovy kauzy si autor klade dvojí cíl. Zaprvé se s využitím dostupných pramenů snaží důkladně rekonstruovat průběh událostí oné osudné noci na Ústřední správě spojů a Hoffmannovy tehdejší aktivity, jednak snáší argumenty pro závěr, že tyto kroky mají všechny atributy vlastizrádného jednání. Dokládá koordinaci jeho postupu se skupinou domácích neostalinistů kolem Vasila Biľaka, kteří se takzvaným zvacím dopisem obrátili na Brežněvovo vedení s žádostí o vojenský zásah, i jeho spolupráci se Sověty vpředvečer a během okupace. Zatímco do země vpadla cizí vojska, Hoffmann se všemi prostředky snažil zveřejnit rozhlasem kolaborantské prohlášení svých spřízněnců a zatajit opačnou rezoluci stranického předsednictva. V současnosti se Hoffmann považuje za oběť politického a justičního bezpráví. V řadě rozhovorů a článků popřel tato fakta, stejně jako odmítl spoluzodpovědnost za politickou, hospodářskou a morální devastaci Československa v letech »normalizace«. »Pražské jaro« 1968 však podle něj bylo dílem »kontrarevoluce« a zhroucení komunistických režimů důsledkem »zrady« Michaila Gorbačova, uzavírá Benčík.
Recenze
Kdo stál v exilu proti Benešovi
Jana Čechurová
KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939–1945. Praha, Karolinum 2004, 485 stran.
Recenzentka vyzvedává publikaci jako neobyčejně záslužné dílo, vzniklé po řadě přípravných studií a shrnující velmi různorodý a obsáhlý materiál. Autorům se podařilo pro celé období druhé světové války, s užitím kombinace chronologického, tematického a biografického (skupinového) výkladu, důkladně zmapovat a utřídit proudy londýnského politického exilu, které se tak či onak vymezovaly vůči osobě Edvarda Beneše a jím reprezentovaného prozatímního státního zřízení.
Totalitarismy 20. století v konfrontaci
Miloš Calda
NOVÁK, Miroslav (ed.): Komunismus a fašismus. Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku 2002, 276 stran.
Editor soustředil ve sborníku příspěvky řady západních autorů, které v jeho první části rozvíjejí diskusi nad prací Françoise Fureta Minulost jedné iluze a ve druhé části debatují nad zde otištěnou statí Alaina Besançona »Paměť a zapomnění komunismu«. Recenzent hodnotí jako obsahově nejzávažnější polemiku mezi Furetem a Ernstem Noltem o historických a sociálněpsychologických kořenech úspěchu komunistické ideologie a celkově sborník pokládá za přínosné seznámení se současnými západními diskusemi o vztahu dvou určujícíh totalitarismů v minulém století.
Dosud popíraný fenomén — francouzský fašismus
Lukáš Pachta
DOBRY, Michel (ed.): Le Mythe de l’allergie française au fascisme. Paris, Albin Michel 2003, 459 stran.
Autoři recenzovaného sborníku formulují svá stanoviska ve vyhraněné opozici vůči tradičním náhledům francouzské historiografie, jež popírala existenci francouzského fašismu s odůvodněním, že společnost ve Francii je vůči fašismu imunní, ba přímo alergická. Podle recenzenta bořitelé »imunitní teze« prokázali neudržitelnost její konstrukce, na druhé straně se však sami dopouštějí podobně nepřípadného postupu, když z patrných fašistických tendencí a inklinací konstruují dovršený fenomén, plně srovnatelný s německým nacismem nebo italským fašismem.
»Dobrodružný příběh« pádu rakouské demokracie
Petr Koura
JEŘÁBEK, Martin: Konec demokracie v Rakousku, 1932—1938: Politické, hospodářské a ideologické příčiny pádu demokracie. Praha, Dokořán 2004, 242 stran.
Monografie zobrazující dramatické období rakouských moderních dějin, během nějž země přešla od parlamentnědemokratického zřízení k nacistickému režimu, se dle recenzenta opírá o vynikající znalosti příslušných pramenů a literatury, plasticky líčí události v českém prostředí opomíjené a klade řadu podnětných otázek pro politiology i historiky.
Chtěli Poláci napadnout Československo?
Polská armáda a ČSR mezi Mnichovem a okupací
Jiří Friedl
DESZCZYŃSKI, Marek Piotr: Ostatni egzamin: Wojsko Polskie wobec kryzysu czechosłowackiego 1938—1939. Warszawa, Wydawnictwo NERITON 2003, 597 stran + přílohy.
Důkladně materiálově založená monografie znamená dle recenzenta značný přínos pro polskou i českou historiografii, neboť podrobně rekonstruuje politické a vojenské vztahy mezi Varšavou a Prahou v dramatických letech 1938 a 1939, dává nahlédnout do plánů a myšlení velení polské armády a seznamuje s jejím bojovým stavem. Poměr obou zemí byl zkalen spory o Těšínsko a vyhrotil se za mnichovské krize, kdy Poláci anektovali část jeho území. Na klíčovou otázku, zda se na podzim 1938 chystali zaútočit proti Československu, pokud by odmítlo jejich ultimátum, se však podle polského historika těžko hledá jednoznačná odpověď. Strategické plány pro ten případ sice existovaly, příslušné rozkazy však zřejmě nebyly vydány.
Švýcarsko jako překupník kořistního umění za druhé světové války
František Novák
BUOMBERGER, Thomas: Umění loupeže — loupež umění: Švýcarsko a obchod s ukradenými kulturními statky v době druhé světové války. Praha, BB Art 2003, 414 stran. Z německého originálu přeložil Bruno Cempírek.
Práce švýcarského dokumentaristy a historika mapuje úlohu Švýcarska jako teritoria, kde kvetl za války obchod s uměleckými předměty, jež uloupili Němci na okupovaných územích. Soustřeďuje se na několik klíčových postav v těchto transakcích, dokládá jejich spolupráci s nacistickými špičkami a poukazuje na poválečnou neochotu švýcarských úřadů vracet ukradené předměty původním majitelům s argumentem, že kupující je nabyli »v dobré víře«.
Jak nepsat o Brežněvově doktríně
Jan Růžička
OUIMET, Matthew J.: The Rise and Fall of the Brezhnev Doctrine in Soviet Foreign Policy. Chapel Hill, The University of North Carolina Press 2003, 309 stran.
Politický analytik amerického ministerstva zahraničí Ouimet pojímá Brežněvovu doktrínu jako kvalitativně nový jev v sovětské zahraniční politice a její zánik klade do léta 1981, kdy se údajně sovětská generalita postavila proti intervenci v Polsku. Autorova teze stojí ovšem na jediném svědectví a vůbec jeho pramenná základna je značně vratká. Recenzent mu dále vytýká disproporční a neurovnané podání, černobílý pohled a zpětné vkládání historické kauzality podle výsledků vývoje. Celá kniha je podle jeho názoru promarněnou šancí a odstrašujícím příkladem tvorby historiografie určitého typu.
Průlom, který zůstal v půli cesty
Ceauşeskův životopis v kontextu české historiografie o Rumunsku
Lukáš Babka
TEJCHMAN, Miroslav: Nicolae Ceauşescu: Život a smrt jednoho diktátora. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2004, 205 stran.
Recenzent nastiňuje poměrně neuspokojivý stav českého historického poznání o Rumunsku a na tomto základě hodnotí Tejchmanovu knihu jako první svého druhu a nepochybně potřebnou, avšak ve svém vyznění nejednoznačnou. Autor je totiž největším znalcem rumunských dějin v českém prostředí a ve své monografii využil řadu svých dřívějších prací, takže vlastně nepřináší mnoho nového. Navíc nenaplnil své předsevzetí napsat stručnou historii Rumunska v poválečných letech, neboť se příliš úzce soustředí na osobu Ceauşeska a jeho rodinu.
Citlivě naslouchat a dívat se do minulosti
Německý časopis Horch und Guck
Tomáš Vilímek
Autor formou obsáhlé rešerše referuje o německém historicko-literárním časopise, který od roku 1992 v Berlíně vydává Občanský výbor 15. ledna (Bürgerkomitee 15. Januar), sestávající převážně z osob podílejících se na činnosti východoněmecké opozice a zasloužilých o záchranu písemností bývalé Státní bezpečnosti NDR. Tematickými prioritami časopisu je jednak fungování Státní bezpečnosti a dalších mocenských struktur, jednak projevy protirežimního odporu a opoziční hnutí v NDR. V promyšleně a pestře koncipovaných číslech Horch und Guck (od roku 1999 vychází jako čtvrtletník) mají své místo také příspěvky zahraničních historiků včetně českých, kteří píší o obdobných problémech v jiných zemích bývalého sovětského bloku.
