Matouš Jaluška
Medievistický výzkum a digitální technologie si překvapivě dobře rozumějí již od samých počátků. Například italský jezuita Roberto Busa začal užívat hypertextový přístup k psanému slovu již nedlouho po druhé světové válce, v době, kdy ve spolupráci s firmou IBM připravoval svůj velkolepý Index Thomisticus, totální lemmatizovaný rejstřík k dílu Tomáše Akvinského. Američtí vojenští experti se k výzkumu v téže oblasti dostali až o patnáct let později.
Příběh o otci Robertovi (doprovázený v powerpointových prezentacích obvykle obrázkem mladého muže s kolárkem, skloněného nad stohy traktorového papíru) představuje zakládající mýtus „digital humanities“. Mezi pondělím 20. a pátkem 24. července 2015 několikrát zazněl i v Akademickém konferenčním centru Filozofického ústavu AV ČR v rámci letní školy CENDARI, „kolaborativní infrastruktury evropských digitálních archivů“, zaměřené tentokrát právě na možnosti, jež tato infrastruktura nabízí badatelům o středověku.
Jádro letní školy tvořily praktické ukázky digitálních nástrojů a postupů, zaměřených především na práci s rukopisy. Sérii zahájil v pondělí Roman Bleier (Dublin), který účastníky seznámil se základními principy značkovacího jazyka XML a názorně předvedl, jaké úsilí to stojí, nežli se z psaného dokumentu stane text srozumitelný i pro stroje. Kathleen Walker-Meikleová (York) představila webový nástroj T-Pen, s jehož pomocí si lze časově náročné označování segmentů textu podle zásad XML usnadnit. Zdeněk Uhlíř z pražské Národní knihovny provedl přítomné po nové verzi původně českého a nyní již panevropského agregátoru digitalizovaných rukopisů Manuscriptorium. Svůdně elegantní program na určování středověkých latinských zkratek Abbreviationes uvedl jeho tvůrce Olaf Pluta (Bochum). Libor Švanda, člen edičního týmu Magistri Ioannis Hus Opera omnia, názorně ukázal, jaké typografické a anotační možnosti nabízí Classical Text Editor vyvinutý na Österreichische Akademie der Wissenschaften.
Během celého týdne se účastníci letní školy průběžně vraceli k pracovní verzi VRE, „virtuálního pracovního prostředí“ projektu CENDARI, jež se po svém dokončení stane součástí sítě DARIAH, tedy „digitální infrastruktury pro výzkum v humanitních vědách“. Cílem této aplikace je v první řadě usnadnit historikům jejich proměnu v archiváře elektronických dat. Na pevných discích vědeckých pracovníků se hromadí fotografie archiválií, elektronické knihy či pahýly nedopsaných článků. Virtuální pracovní prostředí umožňuje tyto soubory nahrát do stabilního prostředí DARIAH a dále s nimi pracovat.
Design aplikace vychází z ideální rutiny historického bádání, jež vyvstala z dotazníkového šetření provedeného v počátcích projektu. Pomyslný historik si nejprve vše potřebné nahraje do virtuální knihovny, aby mohl posléze v centrálním okně aplikace s těmito dokumenty tvůrčím způsobem nakládat — transkribovat je, komentovat, opatřovat text klíčovými slovy a tak podobně. Třetí oblast aplikace umožňuje data různým způsobem vizualizovat, vytvářet síťové grafy, mapy, či časové osy.
Je třeba říct, že virtuální pracovní prostředí CENDARI se zaměřuje především na historiky pracující s poměrně rozsáhlými množinami reálných objektů, například s desítkami středověkých rukopisů, anebo s policejními protokoly z celé Evropy. Síla aplikace spočívá zejména v možnosti označovat v dokumentech jednotlivé entity (tj. kategorie jako místo, osoba, událost či zdroj) a dále s nimi pracovat. Software však v době konání letní školy dosud neumožňoval zakládat vedle skutečně existujících (a v databázi obsažených) entit i ty fiktivní, což zejména přítomným literárním historikům ztěžovalo přechod od fáze shromažďování dat k interpretaci.
Rigidita architektury má samozřejmě rovněž své výhody. Data lze snadno sdílet, a pokud jsou entity řádně označeny, všichni spolupracovnícisi mohou být jisti tím, že mluví o tomtéž. Jeden z průkopníků digital humanities Toby Burrows (Londýn) během své čtvrteční prezentace poznamenal, že tento způsob práce z nás všech dělá pozitivisty. Do značné míry tomu tak je a nemusí to být na škodu. Databázové pozadí virtuálního pracovního prostředí má potenciál postavit vědeckou práci uživatelů na pevný základ. Aplikace sama se však dosud nachází ve stadiu vývoje a není příliš stabilní, účastníci letní školy tak měli nemálo příležitostí uvědomit si křehkost digitální sféry.
Webová aplikace však není jediným výstupem tohoto projektu. Kromě ní se tým vývojářů věnuje rovněž třídění, spojování a stabilizaci internetových zdrojů pro výzkum dvou pilotních oblastí CENDARI — středověké kultury a první světové války. Bezpečný přístav tu má poskytnout již zmíněná DARIAH, jejíž výhodu oproti jiným internetovým agregátorům dat představuje pevné začlenění do vědeckovýzkumných struktur Evropské unie. Z něj má totiž vyplývat stabilita a trvalost, která většině ostatních podobných projektů schází. Databáze a internetové zdroje totiž obvykle poté, co doběhne jejich grant, přestanou být udržovány a postupně vyvanou do ztracena. Jedním z úkolů týmu CENDARI je shromažďovat data ze zastaralých databází a zajistit tak jejich trvalou udržitelnost v digitálním ekosystému.
Domnívám se, že právě v důrazu na plán udržitelnosti může spočívat největší přínos tohoto projektu pro historiky všeho druhu včetně těch literárních. S přesunem do digitální a internetové sféry se vědcům značně rozšířilo periferní vidění. Sideglancing a termfishing, tedy postřehy jen tak mimochodem zachycené koutkem oka a lovení termínů ve vyhledávačích, dosáhly statutu normálních výzkumných metod, odpovídajících pomíjivému světu sítě.
Díky spojení oddělených zdrojů pod jednu hlavičku může dojít k lehkému omezení slepých skvrn, které s sebou všudypřítomná digitalizace nese. Čím dál více však bude platit, že to, co není zdigitalizované, jako by nebylo. Je dobře, že sami vývojáři na tuto skutečnost opakovaně upozorňovali i na pražské letní škole. Studenti pak při prezentaci vlastních projektů v závěru týdne připomněli, že digitální obrat v humanitních vědách s sebou přináší i mnoho jiných možností jak nakládat s daty a že některé z nich, jako například nápaditá vizualizace citací z autorit v díle Danta Alighieriho (Daniele Metilli z Milána) či různé pokusy o názornou práci s narativem (Emily C. Francomanová z Washingtonu), mohou velmi dobře posloužit i historikům a vědcům na poli literatury.