Česky
Koncem tohoto měsíce, 23. ledna 2015, si Akademie věd ČR připomíná 125. výročí založení České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění – své přímé předchůdkyně, která se v roce 1952 společně s dalšími dobovými vědeckými institucemi stala základem Československé akademie věd.
Idea založení neuniverzitní výzkumné instituce v českých zemích ovšem sahá mnohem dále než pouze do roku 1890, kdy se ji podařilo realizovat.
Všechna fota: Archiv MÚA AV ČR
Arcivévoda Karel Ludvík hovoří jako protektor na slavnostním zahájení České akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění, 18. května 1891.
Odhlédneme-li od efemérní Společnosti neznámých učenců (Societas eruditorum incognitorum), která působila v letech 1746–1751 v Olomouci, nelze nezmínit činnost pražské Královské české společnosti nauk. Vznikla v roce 1773 jako soukromé společenství vědců, laických badatelů a mecenášů zajímajících se nejen o vědu a poznání, nýbrž i obecně o osvícenské ideály. Ve svém působení tak odrážela především dobovou potřebu vzdělanců sdružovat se, vzájemně komunikovat, vzdělávat se, učeně polemizovat, vyměňovat si informace a především sdílet identické světonázorové hodnoty, jakož i pocit společenské exkluzivity.
Jan Evangelista Purkyně
O stupeň výše se představy o organizování české vědy dostaly až ve druhé polovině 19. století. Zabýval se jimi například první český resortní ministr (školství) ve vídeňské vládě Josef Jireček nebo již ve své době evropsky proslulý přírodovědec Jan Evangelista Purkyně, který svou vizi české akademie věd posléze představil v propracované podobě veřejnosti. Purkyňův projekt Akademia (otištěný v časopise Živa na počátku šedesátých let 19. století) však narážel nejen na utopičnost, nepochopení a finanční náročnost, ale také na nezralost tehdejší české společnosti realizovat podobně velkolepý záměr. Češi tehdy pořád ještě představovali ryze selský národ bez početnější intelektuální i podnikatelské elity a vůbec bez středních, neřkuli vyšších vrstev. Hendikep národa bez kontinuální elity se ostatně v oblasti vyššího vzdělání projevil již na přelomu čtyřicátých a padesátých let 19. století; v revoluční atmosféře roku 1848 umožněné české přednášky na dosud výlučně německy profilované pražské univerzitě totiž rychle ztrácely své posluchače. Ukazovalo se, že pro rodilé Čechy, kteří absolvovali německojazyčná gymnázia apod., jsou české univerzitní přednášky příliš tvrdým oříškem. Velké části přednášených oborů chybělo nejen odpovídající české názvosloví, ale rovněž české učebnice a další studijní materiály. Do českého přednášení se nijak vehementně nehrnuli ani profesoři, pro které byla příprava přednášek v češtině mnohdy jen další zátěží.
Příležitostná medaile ČAVU s portrétem císaře Františka Josefa I.
Situace se však rychle proměnila. Rozhodujícím faktorem se stala čechizace středního školství po obnovení ústavnosti, tedy v průběhu šedesátých a sedmdesátých let 19. století. V těchto nových podmínkách se čeští absolventi dožadovali po složení české maturity i studia na českojazyčné univerzitě. Požadavek zřízení české univerzity se tak stal důležitým bodem v programu (staro)českých politiků vedených Františkem L. Riegrem (1818–1903). Českým nacionalistům však nešlo jen o to jak vyjít vstříc českým studentům – budoucím voličům, mnohem důležitějším pro ně byl symptom emancipace od němčiny a v jistém slova smyslu i od německé vědy, dosud dominující v českých zemích. Národní univerzita s českým vyučovacím jazykem se stala důležitou distinkcí v boji za národní a jazykovou rovnoprávnost a její otevření v roce 1882 důležitým mezníkem v procesu formování moderního českého národa; a možná i jakousi opožděnou tečkou za tzv. národním obrozením. Je více než příhodné, že zpřístupnění nejvyššího vzdělání v mateřském jazyce spadá do stejné doby jako dostavění Národního divadla v roce 1881, respektive 1883. Národní univerzita a Národní divadlo se takřka současně staly cílovými milníky na dlouhé cestě utváření moderního českého národa.
Zpráva zemského výboru o jeho jednání s vládou o založení Akademie z 9. října 1888
Český nacionalismus se však splněním dvou velkých etap zdaleka nevyčerpal. Naopak – jeho obzorem se stalo plnohodnotné zrovnoprávnění češtiny a Čechů ve světě c. k. úřadů a soudů stejně jako nekončící rivalita s českými Němci. Sílu a kvalitu českého národního uvědomění a snažení ve druhé polovině osmdesátých let 19. století naznačily přinejmenším dva faktory. Prvním byla výzva ke kritické sebereflexi dosavadního snažení a dosažených výsledků, která v podobě známého článku Huberta G. Schauera Naše dvě otázky (1886) vzešla z Masarykova okolí. Schauerovo tázání se po kvalitě české národní emancipace přirozeně vyznělo jako kacířská otázka, zda vykonané vlastenecké úsilí za poslední půlstoletí stálo skutečně za to a zda nebylo lepší zůstat (stát se) raději Němci – tedy příslušníky velkého kulturního národa. Zatímco jedni Schauerovi a Masarykovi odpovídali vylučováním nepohodlných filozofů národní samovraždy z národa, jiní pozitivním snažením usilovali o další posilování a zkvalitňování české kultury a vědy, které se již rozhodně nemusely bát zániku (germanizace) a také se nemusely opírat o smyšlené berličky (například falešné Rukopisy).
Spisovatelka Růžena Jesenská (1863–1940), řádnou členkou IV. třídy ČAVU se stala v roce 1928
Druhým faktorem bylo úsilí dosáhnout další, přinejmenším symbolické mety v životě národa obecně a české vědy zvláště. Stalo se jí znovunastolení staršího záměru ohledně zřízení české akademie věd. Plán z konce osmdesátých let 19. století představoval nejen určité symbolické vyrovnání se se starší Rakouskou akademií věd ve Vídni, ale rovněž hmatatelný počin ve vědě a vědeckém poznání – a to nejen českého. Ve srovnání s počátkem šedesátých let 19. století byl tehdy nejen dostatek tvůrců i „konzumentů“ národně vymezené vědy, ale existoval také střízlivý a promyšlený plán, jak by podobná instituce mohla vypadat a fungovat. V tomto kontextu bylo důležité, že se objevil movitý a zapálený mecenáš, který ideu prosadil a z velké části také zaplatil – celoživotní zakladatelské a budovatelské dílo architekta, stavitele a mecenáše Josefa Hlávky (1831–1908) tak v případě založení české akademie dosáhlo monumentálního završení.
Jan Josef Frič s Františkem Nušlem při budování hvězdárny v Ondřejově. V roce 1910 věnoval Antonín Wiehl 10 000 korun k založení fondu na podporu astronomického bádání, vykonávaného českými odborníky, zejména však k podpoře astronomické observatoře Žalov bratří Fričů.
Češi na přelomu 19. a 20. století představovali moderní evropský národ, který má nejen svůj spisovný jazyk, rozvinutou kulturu, členitou sociální strukturu (od dělnictva až po vlastenecké podnikatele), vlivné hospodářské instituce či politickou elitu včetně ministrů vídeňských vlád, ale také vlastní národní školství včetně univerzity a nyní i akademie věd, nad kterou převzal záštitu sám panovník. Nehledejme nic patetického v konstatování, že se zde setkáváme s pozoruhodným výsledkem zhruba půlstoletého snažení nevelkého etnika, které z národně nepříliš uvědomělého společenství pologramotných sedláků vyspělo v moderní kulturní společenství srovnatelné s národními společnostmi ostatní Evropy. Z atributů vyspělosti Čechům chyběl snad již jen vlastní stát a i to se brzy mělo změnit. Zmínit je však třeba též skutečnost, že to byl naopak právě habsburský stát, který Čechům přes všechny skutečné či domnělé ústrky či podceňování podobný vzestup umožnil.
Josef Hlávka
Hlávkova akademie z roku 1890 svoji starší sestru v podobě Královské české společnosti nauk zprvu příliš nepřekračovala. Jejím primárním cílem byla opět společná zasedání vědců (a umělců) dělící se nyní již do čtyř oborových tříd, vzájemné seznamování se s výsledky vědeckého bádání a hlavně – a v tom spočívá zřejmě její největší přínos – publikování těchto výsledků. Zapomenout nelze ani bohatou podporu vědců formou badatelských stipendií. Přestože se v akademii se zárodky budoucích moderních výzkumných ústavů (například Kancelář Slovníku jazyka českého z roku 1911 nebo rovněž Hlávkou založený, ale vedle akademie stojící Národohospodářský ústav) setkáváme již před I. světovou válkou, prosazoval se progresivní směr velmi pozvolna. Nijak výrazně jej neurychlil ani vznik republiky v říjnu 1918, který zkrátil název instituce na Českou akademii věd a umění. Nejvýraznější změnou – a spíše jen výjimečně využívanou – se stalo snad jen umožnění přijímat za členy akademie i ženy.
Zástupci České akademie věd a umění (Josef Zubatý a Jan Bedřich Novák) u prezidenta republiky T. G. Masaryka v roce 1930
Akademie v meziválečném období působila anachronně a konzervativně a její reforma byla otázkou času. Volání po přeměně československé neuniverzitní vědy nahrávala i skutečnost, že vedle „staré“ akademie vzniklo množství samostatných výzkumných ústavů a pracovišť, které po roce 1918 vznikaly nejen jako instituce vědy a výzkumu, ale často též jako expertní instituce, jejichž služby, rady a expertizy využívala Československá republika. Lze jen litovat, že dlouho zvažovaná reforma a restrukturalizace akademie připadla až na dobu po komunistickém puči z února 1948. Ať tak či onak, stala se Československá akademie věd (1952) plnohodnotnou následovnicí České akademie věd a umění, která byla společně s Královskou společností nauk vložena do jejích základů.
LUBOŠ VELEK,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
Akce k výročí ČAVU
23. ledna 2015