LIBOR MARTINEK
Již jednou jsem polemizoval s recenzí ostravského literárního historika Zdeňka Smolky na jednu moji dřívější práci zveřejněnou na stránkách České literatury (2005/3, s. 445–449). Tehdy se to týkalo souboru studií o polské literatuře na českém Těšínsku po roce 1945. Další moji knihu, monografii o polské poezii českého Těšínska po roce 1920, pak recenzoval v ČL katovický bohemista prof. Józef Zarek v dalece již objektivnějším modu. Evidentně jedno upozornění na osobní zaujatost ostravského recenzenta asi nestačilo, kupodivu mu byla svěřena recenze mojí loňské publikace Identita v literatuře Těšínska (tiskem ČL 2016/2).
Hlavní problém s recenzí vidím v tom, že se Smolka neomezil na konstatování určitých faktů, ale použil ironický až sarkastický modus, zejména tam, kde moje práce přesahovala běžný (nebo co je to v tomto kontextu „běžný?“ nebo „standardní?“) literárněhistorický diskurz směrem k jiným vědám, aniž bych se chtěl prohlašovat za nějakého multiplikátora metodologických přístupů, jak mi Smolka podsouvá. Je to pro něj bohužel typický přístup, ale pokud mu tohle prochází v Ostravě, nemělo by mu to procházet v „erihovském“ časopise a redakce ČL by měla (aniž chci radit), než vůbec takový článek otiskne, zvážit, jestli je přístup tohoto druhu vůbec na místě, tedy jestli je nejen recenze objektivní, ale jestli náhodou není kritika již osobní.
Smolka chybuje už v názvu své recenze. Přestože konstatuje, že se v knize zabývám literaturou na Těšínsku zhruba od doby baroka, mate čtenáře titulkem sugerujícím zúžení mého výzkumu na prostor českého Těšínska, které vzniklo rozdělením Těšínského Slezska na část československou a polskou až v r. 1920. Dále recenzent tvrdí, že jsem se neztotožnil s nějakou konkrétní teorií identity, když se jasně odkazuji například na u nás známé Ricoeurovy nebo Pecharovy práce. Má sice pravdu v tom, že jsem se ve více než čtyřsetstránkové publikaci nevěnoval jen této problematice. Publikoval jsem dříve i menší práci Identita v literatuře českého Těšínska. Vybrané problémy (Opava: Slezská univerzita, 2009, 124 s.), která byla soustředěna především na toto otázky, zatímco v té novější jsem se věnoval i dalším tematickým okruhům (včetně narativní identity na – domnívám se – vhodně zvolených příkladech literárních textů). Kniha vyšla v polských Kielcích a nelze předpokládat, že polští nebo čeští čtenáři budou mít širší znalosti o lokálním těšínském písemnictví. Zároveň změny v literárním životě po roce 1989 v této kulturně periferní oblasti s sebou přinesly další proměny kolektivních identit, proto netuším, proč Smolka „šachuje“ s obsahem jasně vymezených kapitol, co by mělo přijít jinak a podle jeho soudu proč.
Nevím, jak Smolka posuzovanou knihu četl, když tvrdí, že jsem se věnoval na třech stránkách problematice bilingvismu, kde jsem sumarizoval názory jiných odborníků na tento jev, aniž by to přispělo k dalšímu výkladu, když jde o úvod k poměrně rozsáhlému pojednání jak na téma dvojjazyčnosti literárních děl vydávaných tzv. bilingvními autory, čemuž předcházelo i zpracování dvojjazyčnosti lokálních periodik, tiskovin apod., tak i k předestření názorů na vlastní bilingvní literární tvorbu místních autorů (prostřednictvím ankety, kterou jsem vedl asi s deseti spisovateli a zpracoval formou kvalitativního výzkum ve smyslu Creswellovy definice). To už je hrubé ignorantství výsledků dílčího výzkumu, zejména když jsem o tom již dříve pojednal samostatně v příspěvku ve sborníku z konference v Ratiboři, kde byli zastoupeni i četní ostravští badatelé a je na ostravské katedře literární vědy (a nejen tam) k dispozici. (K problematice jazykové orientace spisovatelů českého Těšínska, in Konflikt pokoleń a różnice cywilizacyjne w języku i literaturze czeskiej. Český jazyk a literatura – generační střet a civilizační rozdíly, red. Mieczysław Balowski, Poznań: UAM – Wydawnictwo „Pro“, 2012, s. 193–214.)
Další recenzentova připomínka se týká mého používání některých pojmů. Volí třeba ukázku z jedné básně, kde dochází k redukci prostoru, kterou označuji za redukci fenomenologickou. Ano, v případě fenomenologie jde o metodu filozofického zkoumání, kterou zavedl Husserl, ale jako by si recenzent záměrně neuvědomoval, že fenomenologie ovlivňuje i výklad literárního díla. Kromě výzkumu na česko-polském pohraničí se zabývám také polskou literární vědou a její historií, kde kromě tradice strukturalistické existuje i ta fenomenologická, reprezentovaná mj. někdejším Husserlovým studentem Romanem Ingardenem a jeho četnými pokračovateli. Interpretace zmíněné básně, jejímž autorem byl Henryk Jasiczek, může působit poněkud zkratkovitě, ale metodologicky je v pořádku. Recenzent evidentně neporozuměl výkladu v daném interpretačním rámci, a proto bylo pro něj nejjednodušší napadnout autora intepretace verše. (Kdybych to byl předem tušil, dal bych do poznámky aspoň odkaz na literaturu.)
Dále se recenzentovi nelíbí, že jsem v úvodu práce vyloučil okruhy, jimiž se nehodlám zabývat, protože by se to pravděpodobně ode mne běžně čekalo, nikoli – jak tvrdí Smolka – nepředpokládalo. Příkladem může být poměrně bohatá tvorba pro děti a mládež v tomto regionu, k níž se podrobněji nevyjadřuji, stejně tak neanalyzuji literární texty psané v nářečí, což přenechávám folkloristům, i když mi čtení těchto textů nečiní potíž.
Co se týče Smolkových poznámek k názvu některých kapitol v knize, pak pokud některou nazvu „kulturně historickou“ nebo „kulturně sémiotickou“, a nikoli „literárně historickou“, je to proto, že mě materiál tematicky přinutil i k vůli srozumitelnosti v průběhu čtenářské recepce zabývat se nejenom literárními texty, ale i kulturními jevy v tomto regionu, které nelze než uchopit sémioticky. Kdybych tak byl neučinil, bylo by mi to třeba jiným recenzentem vyčteno – Smolka tedy udělal pravý opak: vytýká mi správnou a vhodnou formulaci.
Pokud jde o periodizaci literárního vývoje, kde se odkazuji na tu dosud platnou polonisty prof. Edmunda Rosnera, tak k ní přistupuji kriticky a komentuji ji. Pokud je zavedená a funkční, držím se tradice. Naopak tam, kde Rosner nedospěl v čase nebo cosi jemněji nerozlišil, doplňuji ji tak, aby se neřídila politickými, ale literárněhistorickými mezníky. Proč bych se pak k ní měl znovu na jiném místě vracet a prodiskutovávat ji (konkrétně u periody druhé světové války, kdy Těšínsko nebylo součástí protektorátu, ale bylo přičleněno k Říši, což pochopitelně zcela zásadně ovlivnilo lokální literární produkci?), zatímco k jiným místům práce recenzent má poznámky, že se mi tam dostávají dílčí teoretické výklady? Přitom je jasné, že do úvodu práce nelze vše napěchovat, to by pak jeho text zabral polovinu knihy, ale uvádím je na začátku většího souboru kapitol, popřípadě jejich použitelnost spíše výjimečně zhodnocuji na jejich závěru, což se kritikovi opět nelíbí.
Zcela proti duchu kapitoly „Symbolika mostu v těšínské poezii“ je její Smolkovo čtení, neboť je mi vytýkáno, že zabírá zhruba čtyři strany, ale mostu se týkají dva odstavce. V tomto případě jde o metaforu právě oné nezakotvenosti či pocitu „být mezi“ (zeměmi, kulturami, literaturami apod.) zdejších autorů, tedy o metaforu situace v literatuře pohraničí, nikoli o onen „most“ (rozuměj: Most přátelství) přes řeku Olzu/Olši!
Celou Smolkovou recenzí se vine důraz na podle jeho názoru nevyváženost koncepce knihy či neujasněnost metodologie. Koncepce knihy odpovídá tomu, jak bylo s materiálem pro výzkum pracováno a kde je jeho významový potenciál nejsilnější. S tím jsem si docela dobře poradil, nejsem žádný začátečník. Smolka například jako odborník na Bezruče má pocit, že píšu v rámci vztahu (těšínských) Poláků k Petru Bezručovi o vztahu P. Kubisze k autorovi Slezských písní více než v samotné kapitole věnované oběma tvůrcům. Při pozornějším čtení by ho mohlo napadnout, že tato optická disproporce je jednoduše dána použitými prameny a zdroji, ba i jejich následnou interpretací, včetně zařazení do výkladového, ale i společenského kontextu (tomu jsem ostatně dříve věnoval samostatně ve své polské monografii Życie literackie na Zaolziu 1920 – 1989; Kielce, 2008). Takhle lze totiž napadnou kde co... zejména, když autorovo pojetí zrovna nevyhovuje kritikovi. Za passé považuji tvrzení, že zařazuji např. reedice do žánrového spektra zdejší literatury, když mi šlo o něco jiného: o „panorama literárních textů z těšínského pohraničí“.
Co se týče použité metodologie, Smolka přechází od ironie k jízlivosti, když o mně prohlašuje, že předstírám, že nejsem „pouhým“ literární historikem, ale také „sémiotikem, hermeneutikem, kulturologem, strukturalistou, antropologem, fenomenologem atd.“ (přitom mé odkazy např. na kulturní antropologii jsou celkem zřejmé, domnívám se, že zcela funkční, velmi často i konzultované s odborníkem na danou problematiku mimo samotnou literární vědu – a to se týká i dalších disciplín). Vždyť jsem v úvodní metodologické části pouze naznačil, že se při výzkumu regionálního písemnictví, které usiluje o syntézu a pokud možno o komplexnost, neobejdeme bez určitých přesahů – a to je vše; nicméně abych doplnil Smolkův sarkasmus: také se neobejdeme bez komparatistiky, dialektologie, folkloristiky, etnografie, sociologie, historiografie, religionistiky, čili atd. atd. (Teoreticky se těmito otázkami zabývám ve své knižní monografiiRegion, regionalismus a regionální literatura; Opava, 2007.) Aniž bych si pochopitelně činil nárok, být tím vším v jedné osobě! Avšak s těmito pracemi, alespoň co se Těšínska týče, jsem skutečně dobře obeznámen a nikterak tím neusiluji „překročit vlastní stín“. Plyne z toho snad ona moje badatelská „naivita“? Asi ano, když v tomto případě dělám práci za tým odborníků, ale to už se dotýkám systému, v jakém literární věda funguje, kam patří přidělování dotací na vědu a výzkum atp., což je námět na jiný článek.
Nepolemizoval bych tedy s recenzí Z. Smolky, kdybych neměl výhrady k argumentačně vesměs nepodloženému, ba interpretačně nevyváženému kritickému přístupu recenzenta i k jeho potměšile prezentovaným dílčím závěrům (mj. s pomocí podivných přívlastků typu „naleštěná fasáda s mnoha reklamními /sic!/ nápisy“ – opravdu to takto na „nezaujatého“ odborníka působí?), jimiž hodnotil moji práci a její finální knižní podobu.
Ostatně Smolka měří různým metrem různým autorům podle osobních intencí anebo podle toho, co je třeba z hlediska lokálního nebo národního fungování bohemistického provozu pochválit či naopak pošpinit. A dovolte mi ještě poznámku na závěr: Chybí něco dalšího kromě objektivního kritického přístupu panu Smolkovi? Ano: zaujetí a vášeň pro obor.