Hranice říše nebyly neprůchodné, Germáni navštěvovali provinciální trhy a římští obchodníci pronikali po známých cestách na barbarské území. Jen někdy byla tato klidná léta přerušena většími válečnými střety, které ovšem často znamenaly zásadní předěl ve vzájemných vztazích.

Germánské kmeny obývaly v prvním až čtvrtém století našeho letopočtu rozlehlá území táhnoucí se v severní části kontinentu od Nizozemí až po západní Rusko. Římané nazývali celý tento prostor barbarikem a za barbary považovali všechny, kteří žili za hranicemi říše. V pravlasti Germánů na severu Evropy vzrostl prudce v posledních staletích před přelomem letopočtu počet obyvatel. Velké části kmenů se proto vydaly směrem na jih, do oblastí opouštěných Kelty.

Na našem území se usadili příslušníci kmenového svazu Svébů, Markomani a Kvádové na dnešním Slovensku. O nich na konci prvního století napsal římský dějepisec Tacitus tato slova: „Obzvláštní je sláva a moc Markomanů. I samotná svá nynější sídla získali statečností, vyhnáním Bójů. Avšak ani Naristové a Kvádové se nepokazili. To je jakoby čelo Germánie směrem k Dunaji. Markomani a Kvádové si uchovali až do doby, na kterou se ještě pamatujeme, krále domácího původu ze vznešeného rodu Marobudova a Tudrova. Dnes snášejí i cizí. Moc a hodnost králů se opírá o schválení Říma. Tu a tam jim pomáháme vojensky, častěji penězi, a jejich vážnost není proto menší." (Tacitus, Germánie 41)

Území Markomanů severně od dunajských hranic se od sousedních římských provincií výrazně lišilo. Podle hustoty sídlišť a bohatství hrobových nálezů lze předpokládat, že mocenská centra kmene se nacházela především v oblasti Dyjsko-svrateckého a Dolnomoravské­ho úvalu.

Sídliště představují na našem území nejpočetnější typ archeologických památek doby římské (celkově je známo přes tři sta osad). Plošný rozsah jednotlivých osad se pohybuje v rozmezí jednoho až tří hektarů. Byly zakládány na terasách a mírných vyvýšeninách v těsné blízkosti vodních toků a tvořilo je seskupení několika málo obydlí a objektů výrobní povahy.

K nejlépe poznaným osadám u nás patří například sídliště v Pasohlávkách, Křepicích nebo Mušově – Na pískách. Typickým stavením na sídlištích byly jednoduché jednoprostorové polozemnice obdélníkovitého půdorysu s obytnou plochou kolem čtrnácti až patnácti metrů čtverečních. Jejich konstrukci tvořilo ve většině případů šest dřevěných kůlů, rozmístěných tak, že dvě protilehlé dvojice se nacházely v delších stěnách a dva kůly, které nesly krov, uprostřed kratších stran. Mezi dvojicí kůlů k jihu obrácené delší stěny se nacházel vchodový výklenek. Stěny těchto chýší tvořila proutěná armatura, která byla omazána hlínou.

Kromě polozemnic se na sídlištích objevují jednoduché jámy sloužící ke skladování zásob obilí, k těžbě hlíny nebo jako odpadní jámy. Méně časté jsou nadzemní stavby dřevěné konstrukce, které snad sloužily jako sýpky.

Početné nálezy ze sídlišť dokládají hned několik druhů řemeslné činnosti. Invenci germánských hrnčířů ilustruje pestrá a bohatá tvarová a výzdobná škála keramických nádob. Důležitým oborem bylo zpracovávání kovů, o čem nejlépe svědčí několik železářských pecí a slévačská dílna, objevené v posledních letech na sídlišti v Pasohlávkách. Dalšími doklady zpracování kovů jsou nálezy železářské strusky a slitků. K nejběžnějším pomůckám domácké textilní výroby patřily hliněné přesleny různých tvarů a hliněná kuželovitá závaží ze svislých tkalcovských stavů.

Germáni doby římské na našem území se ale převážně věnovali zemědělství a chovu zvířat. Nejčastějším druhem nálezů na sídlištích jsou zvířecí kosti. Vypovídají o významném podílu chovu zvířat v hospodářském životě. Hlavní úlohu hrál chov skotu, početně bylo zastoupeno prase domácí a na některých lokalitách též ovce a kozy. Téměř na každé lokalitě byl zaznamenán výskyt koně. Známy jsou též doklady lovu, podle nejnovějších zjištění byla též role rybolovu velmi významná.

BALÁZS KOMORÓCZY
Autor pracuje v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky, detašované pracoviště Dolní Dunajovice