Česká literatura 64, 2016/3

Studie / Studies

Tomáš Havelka [Filozofický ústav AV ČR; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.]

„Slyšme jeden strašlivý příběh“. K exemplům v 17. a 18. století, zvláště v českých postilách

Studie upozorňuje na současnou zanedbanou situací výzkumu raně novověkých exempel. Exempla mají nevyjasněné genologické uchopení (někteří badatelé se kloní k názoru, že jde o žánr, jiní, že jde o literární postup), v Čechách scházejí byť partikulární soupisy. Studie na dobové terminologii a praxi ukazuje, jak byla exempla vnímána v homiletické literatuře 17. a  18. století a do jaké míry mohli být kazatelé ovlivněni rétorickými pravidly. Ukazuje rozdíly mezi užitím exempel u kazatelů zastávajících tradiční rétorickou praxi (eloquentia antiqua) a kazatelů uplatňujících rétoriku novou (eloquentia nova). Zatímco prví (např. Matěj Václav Štajer) museli přizpůsobovat celou kompozici kázání, aby do nich včlenili mnohdy rozsáhlý úsek vložených vyprávění, druzí (např. Bohumír Hynek Josef Bilovský nebo Fabián Veselý) exempla včleňovali různými způsoby přímo do výkladové pasáže (užívali je jako vlastní výkladový materiál, stírali kompoziční švy, vkládali své komentáře, kompozičně dělili vybraná exempla atd.). Závěrem se autor studie zamýšlí nad důvody ústupu exempel po polovině 18. století. Ke studii přidává jako příklad interpretačních možností použití téže narace u tří kazatelů a upozorňuje na rozmanitost problematiky, kterou hledání geneze užití konkrétního exempla přináší.

''Let us hear a terrible tale''. On 17th and 18th century exempla, particularly in Czech postils

This study refers to the current neglect over research into early modern exempla. Exempla have an unclear genological underpinning (some researchers tend towards the view that they do make up a genre, while others see them more as a literary procedure), while in Bohemia they lack specific catalogues. Studies of period terminology and practice indicate how exempla were perceived in 17th and 18th century homiletic literature and the extent to which preachers might be influenced by their rhetorical rules. It indicates the differences between the use of exempla among preachers upholding traditional rhetorical practice (eloquentia antiqua) and those employing new rhetoric (eloquentia nova). While the former (e.g. Matěj Václav Štajer) had to adapt the entire structure of their preaching in order to incorporate a frequently extensive section of inserted narratives, the latter (e.g. Bohumír Hynek Josef Bilovský and Fabián Veselý) incorporated exempla directly into expository passages  in various ways (using them as expository material, removing the compositional seams, inserting their own commentaries, compositionally dividing selected exempla and so forth). The author concludes by considering the reasons for the disappearance of exempla after the middle of the 18th century. As an example of the interpretational possibilities he adds the use of the same narrative by three preachers and points out the varied nature of the issues which the quest for the usage origins of specific exempla might raise.

Ute Marggraffová [Institut slavistiky univerzity Ernsta Moritze Arndta v Greifswaldu; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.]

Transformace žánru robinzonády v povídce Josefa a Karla Čapkových  Ostrov (1912)

Transformation of the Robinsonade genre in Josef and Karel Čapek's short story The Island (1912)

While the lives and works of brothers Josef and Karel Capek have been investigated rather well over the past century, one of their first prose texts under the name of Ostrov, written in 1912, has been paid very little attention to this day. Created during the time leading up to the First World War, when European literature turned from Symbolism and Impressionism to Avantgarde with schools like Expressionism and Cubism, the narrative pursues the myth of the self-made-man, founded by Defoe in modernity, in an inverted way. The brothers provided their text with subliminal allusions to the fate of artist Gauguin, changing the space-time scheme of the genre’s paradigm. Unlike Defoe, by doing so they also assessed not only the contrast between mankind's self-alienated civilisation of a Western European nature and the longing for a non-alienated existence in an Arcadian island world recalling ‘locus amoenus’, but also used it for their own aesthetic and historic self-reflection.

 Rozhledy / Horizons

Lukáš Holeček [Masarykův ústav a Archiv AV ČR; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.]

Tradice, diskontinuita a etická dimenze literární historie

Článek se věnuje teoretickým problémům psaní literární historie. Východiskem úvah je zdánlivě ostrý konflikt mezi historickými analýzami, které prosazují diskontinuitu jako nástroj i předmět výzkumu (Michel Foucault) proti koncepcím literární historie, jež se snaží vycházet z nějakého typu kontinuity. Autor spatřuje východisko z této ostré teoretické kontradikce zastoupené pojmy „tradice“ a „diskontinuita“ v přesunu pozornosti k etickým aspektům literárních dějin. Argumenty pro hledání etické dimenze literárně-historické práce nachází zejména v hermeneutice H. G. Gadamera, P. Ricoeura, v knize polské badatelky E. Domańské Historia egzystencjalna (2012) a v Novém historismu S. Greenblatta. Na základě analýzy etických aspektů v koncepcích těchto teoretiků autor vyvozuje, že podstata minulosti se ohlašuje svou zneklidňující nejistotou, nestálostí, mnohostí, jinakostí. Jakýkoliv text minulosti, který se stává námětem historického výzkumu, zakládá etický vztah vedený ideou dluhu. Literární historie nespočívá na potvrzování kontinuity (např. nacionální historiografie), ale naopak z jejího neustálého hledání a zpochybňování.  Každý text může být vnímán jako rezonanční deska („stopa“ minulosti) zpřístupňující setkání s jinakostí. Do centra pozornosti by se tak mohly dostávat opomíjené fenomény, jako jsou lidské emoce, touhy, strach, bolest, tělesnost, a to i skrze okrajové či zapomenuté texty, jakožto záznamy „pohybů“ živých lidských bytostí, které o něco usilovaly a skutečně žily.

The tradition, discontinuity and ethical dimension of literary history

This article focuses on aspects of the theoretical issues involved in writing literary history. These reflections are based on the apparently acute conflict between historical analyses which promote discontinuity as an instrument and object of research (Michel Foucault) and  concepts of literary history, which endeavour to base themselves on some kind of continuity. The author sees a way out from this stark theoretical contradiction represented by the terms ''tradition'' and ''discontinuity'' in a shift of attention towards the ethical aspects of literary history, finding arguments for seeking an ethical dimension in literary-history work, particularly in the hermeneutics of Hans-Georg Gadamer, Paul Ricoeur, a book by Polish researcher Ewa Domańska Historia egzystencjalna (2012) and the New Historicism of Stephen Greenblatt. Based on his analysis of the ethical aspects behind the ideas of these theorists, the author concludes that the essence of the past makes itself felt in its disturbing uncertainty, mutability, multiplicity and otherness.  Any text from the past that becomes the subject of historical research is based on an ethical relationship involving the idea of debt. Literary history does not consist in the confirmation of continuity (e.g. national historiography), but quite the reverse in its constant querying and pursuit. Every text may be perceived as a resonating board (a ''trace'' of the past) that facilitates a confrontation with otherness. In this way attention might be focused on neglected phenomena, such as human emotions, desires, fear, pain and corporeality through marginal or forgotten texts, as records of the ''movements'' of living human beings who strove for something and who actually lived.

Pavel Šidák [Ústav pro českou literaturu AV ČR, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.]

Katalog démonologických pověstí, žánr a strukturální naratologie. Literárněteoretické poznámky k folkloristickému dílu

Text vychází z katalogu démonologických pověstí, tedy z práce folkloristické, resumuje implikovanou folkloristickou představu o literárním díle a metodu, kterou na zkoumání literatury folkloristika uplatňuje. Tuto metodu srovnává s metodou literární vědy a ukazuje, jak se na základě různých metod, literárněvědné a folkloristické, proměňuje samotný pojem literatury a příbuzných základních kategorií: autora, textu, žánrového systému aj. Text je zároveň informací o katalozích lidové slovesnosti obecně i o konkrétním katalogu démonických pověstí.

Catalogue of demonological legends, genre and structural narratology.  Literary theory notes on an ethnographic work

This text is based on a catalogue of demonological legends, i.e. a work of folklore, incorporating an implied folkloric conception of literary work and method that is applied to examine folkloric literature. This method is compared with the literary studies method and indicates how on the basis of the various methods, both literary studies and folkloric, the very concept of literature and associated key categories are transformed, i.e. the author, text, genre system and so forth. The text also provides information on catalogues of folk literature in general and on this particular catalogue of demonic legends.

Recenze / Reviews

Zdeněk Šimeček — Jiří Trávníček: Knihy kupovati… Dějiny knižního trhu v českých zemích — JAN PIŠNA

Zdeněk Šimeček — Jiří Trávníček: Knihy kupovati… Dějiny knižního trhu v českých zemích — EDUARD BURGET — MICHAL JAREŠ

Lubomír Doležel: Heterocosmica II. Fikční světy postmoderní české prózy — PAVEL JANOUŠEK

Milan Jankovič: Cesty za smyslem literárního díla II. — ALEŠ HAMAN

Pavel Janoušek: Ten, který byl: Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou: úvod povahopisný — PETER BUGGE

Jungmannová, Lenka: Příběhy obyčejných šílenství. „Nová vlna“ české dramatiky po roce 1989 — TATJANA LAZORČÁKOVÁ

Přemysl Houda: Intelektuální protest, nebo masová zábava? — STEFAN SEGI

Dmitrij Sergejevič Lichačov: Textologie (Stručný nástin) — ANDREA SVOBODOVÁ
 

Kronika a glosy / Chronicle and reports

Současní čeští spisovatelé v sekundární literární komunikaci — LENKA SLÁDKOVÁ

Česká literární teorie v Polsku — ANNA GNOTOVÁ

„Velký umělec zítřka půjde do podzemí.“ O konferenci Reflexe undergroundu — PETRA ČÁSLAVOVÁ

Informatorium

Autoři čísla

Informace pro autory