ZDENĚK SMOLKA
Na území České republiky vznikala a vzniká literatura v několika jazycích. Zdejší literární historie se povětšině soustředí na českou, v menší míře (zvláště v rámci určitých historických období) na latinskou a německou literaturu. Hodně opomíjené je mimo jiné polsky psané písemnictví. Rozvíjelo se převážně ve východní části rakouského Slezska, na Těšínsku, jehož část byla po první světové válce přičleněna k Československu a dodnes je součástí České republiky. Původně zde žilo národnostně nespecifikované slovanské obyvatelstvo, které se na českou a polskou část začínalo diferencovat až v 18. století. V průběhu 19. století se stalo předmětem národního zájmu zvláště Poláků, čehož výrazem se stalo v polovině století vydávání časopisu Tygodnik Cieszyński. České národněbuditelské snahy se soustředily spíše na blízké Opavsko, odkud teprve skrze Ostravsko pomalu pronikaly i sem. Není proto překvapením, že na Těšínsku žila na přelomu 19. a 20. století naprostá většina obyvatel národnosti polské. Od vzniku samostatného československého státu jejich podíl sice neustále klesá, Poláci však stále tvoří významnou menšinu. Sdružují se do řady organizací, z čehož plyne i velké množství jejich kulturních aktivit. Literatura psaná polsky se kvůli omezené míře styku s národním celkem dlouho držela v mezích národněbuditelské či folklórní tradice, vždy však zároveň existovaly snahy o vytvoření vyšší, kvalitnější beletrie, které se postupem času stupňovaly. Polská literatura zde vždy koexistovala s českou, částečně ve vzájemné spolupráci, částečně antagonisticky, částečně ve vzájemné lhostejnosti. Celek písemnictví tohoto regionu nelze postihnout bez zřetele k oběma těmto jazykovým skupinám, nehledě na jazykové skupiny další, především německou.
Osudy polsky psané literatury na území českého státu jsou u nás reflektovány jen málo. Soustředili se na ni doposud jen někteří kulturní pracovníci, kritici a spisovatelé působící v regionu širšího Ostravska, ovšem ne zcela soustavně a bez výraznějšího ohlasu v ostatních českých regionech. Tuto mezeru zaplňuje svou badatelskou činností Libor Martinek. Výsledky svého dlouhodobého zájmu nyní prezentuje v knize Identita v literatuře Těšínska, která přirozeně navazuje na jeho starší práce Polská literatura českého Těšínska po roce 1945, Polská poezie českého Těšínska po roce 1920 a řadu dalších dílčích studií. Můžeme ji považovat za autorskou syntézu nejen proto, že shrnuje poznatky získané v průběhu řady let, ale i protože ukazuje dějiny polsky psané literatury sledovaného regionu zhruba od barokní doby až po současnost. Jejím jistým limitem je, že se Martinek zabývá převážně poezií, o jiných literárních druzích a žánrech píše v menší míře, spíše substandardně. Naopak mezi přednosti práce musíme zařadit, že se nevěnuje literárním textům jen jako autonomní oblasti lidské existence, nýbrž je vřazuje do společenského kontextu, sleduje literární život včetně jeho institucionalizovaných podob, jako jsou organizace, nakladatelství, almanachy, časopisy apod. Vzniká tak souhrnný, plastický obraz celé problematiky.
Název knihy vzbuzuje určitá očekávání. Je potřeba podotknout, že slovo identita v něm je na jedné straně nadnesené, na druhé ovšem také zužující. Práce se problematice vytváření a udržování identit i jejich specifickým rysům věnuje jen částečně, zpracovává množství dalších témat. Celkově nejde o text specializovaný na problematiku identity, nýbrž o literárněhistorické pojednání o literatuře v určitém regionu. Týká se přitom převážně polsky psané literatury, jen v menší míře jsou zmiňovány jinojazyčné publikace. Větší pozornost je věnována jen dílu Óndry Łysohorského, autora, který se neúspěšně pokoušel vytvořit a prosadit lokální lašskou identitu v protikladu k české a polské.
Kniha se skládá ze tří hlavních částí. Jejich úroveň je rozkolísaná a jejich obsah ne vždy odpovídá názvu.
„Teoreticko-metodologická část“ se povětšině nezabývá ani teorií, ani metodologií. Její úvodní pasáž podává výčet názorů na problematiku identity, působící jako zjednodušené výpisky z četby, aniž by se autor s některým z nich ztotožnil a učinil z něj své metodologické východisko. Větší prostor pak zaujímá podkapitola věnovaná změnám literárního života na Těšínsku po roce 1990, která by správně patřila na jiné místo této práce.
Naopak četné teoretické a metodologické pasáže nalezneme rozesety po řadě jiných míst textu. Práce působí celkově dojmem metodologického eklekticismu. Teoretické reflexe mnohdy nepocházejí z oblasti literární vědy, a tehdy jsou spíše naivní, bez hlubšího vhledu do problematiky. Neznamenají ani předpoklad výkladu, ani ho neprohlubují. Kupříkladu podkapitola „K problematice jazykové orientace spisovatelů českého Těšínska“ obsahuje téměř třístránkovou pasáž o bilingvismu, která pouze sumarizuje názory jiných badatelů na tento jev a ničím nepřispívá k dalšímu výkladu. Přitom Martinek nezapomene zdůraznit, že se nehodlá věnovat „vlivu bilingvismu na psychiku dítěte“ (s. 293), „otázkou národního školství“ nebo reakcí „na dvojjazyčnost v sociosféře“ (s. 294), jako by se to od něj očekávalo. Takto roste rozsah knihy, ovšem o strany zcela zbytečné, které pouze ztěžují a prodlužují četbu, aniž by cokoli přinášely. Podkapitola „Závěrem k otázkám identit v literatuře českého Těšínska“, uzavírající druhou „Kulturně historickou část“ knihy, přináší jeden odstavec, který se Těšínska nijak netýká, místo toho obsahuje všeobecně známé a zjednodušené, až zbanalizované informace o tom, co je identita, jak vzniká, jaký je její význam apod., tedy to, o čem vlastně měla pojednávat první část, přestože by zde mělo jít o sumarizaci výsledků části druhé.
S teorií a metodologií souvisí i nepatřičné používání některých pojmů. Na s. 208–209 například Martinek tvrdí: „doširoka rozevřený prostor básně obsahující celý svět se ve finále zužuje na jedinou zemi — Polsko. (Prostor básně prochází fenomenologickou redukcí.)“ Zúžení geografického prostoru nemá samozřejmě s fenomenologickou redukcí — která je metodou filozofického zkoumání, již zavedl Edmund Husserl — nic společného. Fakt, že je něco redukováno, ještě neznamená, že jde o fenomenologii. Martinek se zde nechal svést kolokabilitou slova redukce, aniž by spojení fenomenologická redukce rozuměl či alespoň tušil, co znamená.
„Kulturně historická část“ by si spíše zasloužila přejmenovat na „Literárněhistorickou“, nicméně nejvíce ze všech tří odpovídá svému názvu.
Martinek vývoj literatury na Těšínsku periodizuje podle politických událostí. Je si vědom, že jde o vnější činitele a že „chybí periodizace podle imanentně daných synchronních a poetologických měřítek“ (s. 32), sám se o ni však nepokouší a přebírá základní schéma od polského badatele Edmunda Rosnera. Prvním milníkem je mu rok 1920, kdy došlo k dohodě mezi ČSR a Polskem o rozdělení Těšínska mezi oba státy a o stanovení hranic mezi nimi. Tato událost změnila postavení Poláků a jejich kultury v těch oblastech, které připadly Československu. Přestože přístup k národnostním menšinám byl v novém státě liberální, došlo k umenšení kontaktů s celopolskou literaturou, občas i k zaujetí národně obranných postojů. Hlavní postavou se zde Martinkovi stává Paweł Kubisz, dále tu nalezneme kapitoly o Óndrovi Łysohorském, Adolfu Fierlovi a několik dalších. Druhým milníkem je konec 2. světové války, rok 1945. Od něj vede autor svůj výklad až do současnosti. Jemnější periodizaci uvádí v rámci podkapitol, tentokrát postupuje zvláště podle autorských generací a sdružení. Řada podkapitol se stává drobnými monografiemi o literárních jevech, jako jsou almanachy, autorská uskupení či jednotliví autoři. Právě tato část je pro knihu stěžejní, podává soustavný přehled vývoje polsky (nejen, ale převážně) psané literatury na českém Těšínsku. Využívá k tomu studií věnovaných dílčím tématům, které jsou řazeny chronologicky, a tak přestože netvoří souvislý literárněhistorický výklad, v konečném výsledku ho zdárně suplují. Martinek se soustředí jak na autory, kteří jsou podstatní kvalitou své tvorby, tak na ty, již si zaslouží být připomenuti díky ohlasu, který vyvolali, a vlivu, který na zdejší literaturu měli.
Rozpaky vzbuzuje „Kulturně sémiotická část“, neboť naprosto neodpovídá svému názvu a nesplňuje, co název slibuje. Jde opět hlavně o kapitoly z literární historie, drobné autorské monografie a interpretace vybraných děl, které by mohly být klidně včleněny do „Kulturně historické části“, uvedené dvěma teoretickými kapitolkami o problematice pohraničí (celá část se skládá z jediné kapitoly: „Literatura Těšínska jako literatura pohraničí“). Někdy v ní není jasné, zda autor ví, o čem vlastně chce psát. Podkapitola „Symbolika mostu v těšínské poezii“ zabírá zhruba čtyři strany; mostu se týkají dva odstavce o celkem dvaceti řádcích, většinu prostoru zaujímá pojednání o pocitu nezakotvenosti v díle Renaty Putzlacherové. Celkově je tato část souborem dílčích studií, které jsou samy o sobě zajímavé, nevytvářejí však žádný celek a k proponovanému tématu kapitoly mají mnohdy jen volný vztah.
Z výše řečeného plyne, že Martinkovu knihu činí těžko přístupnou čtenáři její neujasněná kompozice. Autor řadu poznatků, k nimž se propracoval během své výzkumné práce a které se objevují v jeho dílčích studiích, nedokázal sloučit do jednotné výkladové linie. Jednotlivá témata jsou roztříštěna na mnoha místech, která není snadné vyhledat a udělat si tak o nich ucelený obraz. Řada kapitol má nevhodný titulek, obsahují něco jiného, než co naznačuje název. Členění na podkapitoly jde jen do druhé úrovně, přestože by si pro lepší přehlednost textu zasloužily alespoň úroveň třetí. Mnohé informace se stále opakují na různých místech, aniž by tím byly alespoň zasazovány do nového kontextu. Na s. 152 se dokonce informace obsažené ve druhém odstavci ihned opakují v odstavci třetím, jen trochu doplněné. Z kompozičního (ale také metodologického) hlediska je tato kniha eintopf.
Není možné zde zaznamenávat všechna taková pochybení, uveďme jen několik příkladů.
„Kulturně historická část“ začíná kapitolou „Literatura Těšínska a její pozice na styku kultur“. Její první podkapitola má název „Poláci na území českého Těšínska“, očekávali bychom tedy nástin dějin polského etnika v tomto regionu. Nalezneme v ní však disputaci o termínu Zaolzie, statistické údaje o počtu Poláků na tomto území a zdůvodnění výběru autorů, o nichž kniha pojednává. Následující podkapitola „Literatura Těšínska jako projev specifického kulturního vědomí“ probírá hlavně obecně problematiku regionů a uvádí několik historických fakt spjatých s Těšínskem. „Nástin dějin polské literatury Těšínska do roku 1989“ má tři krátké odstavce, v nichž stěžejní je výčet žánrů, které se v tomto regionu objevují. Mezi nimi jsou zmíněny například „propagační materiály“, nebo dokonce „reedice autorů, kteří byli do r. 1989 umlčováni, cenzurováni“, což je poněkud překvapivé, měla-li tato podkapitola pojednávat o dějinách do roku 1989, nemluvě o tom, že reedici lze stěží považovat za žánr. Následují „Otázky periodizace vývoje literatury českého Těšínska“, v níž je prezentován návrh Edmunda Rosnera (jehož zjednodušené podoby se Martinek do značné míry ve své knize drží), následují poznatky o regionalismu (které jsou velmi přesné, patří však do úvodních pasáží knihy), úsek o názorech a činnosti Pawła Kubisze, pojednání o časopisu Sztorcem, vztahu Poláků k Petru Bezručovi (kupodivu se zde píše o Kubiszových názorech na Bezruče více než v podkapitole „Ke vztahu Pawła Kubisze k Petru Bezručovi“) atd. Podkapitola končí pojednáním o situaci literatury v období 2. světové války, aniž by otázky periodizace prodiskutovala. Navazuje na ni pak podkapitola o literárním životě na Těšínsku v letech 1945–1989, obsahující historické a literárněhistorické informace, a další dvě podobně formované kapitoly, které výklad dovádějí až do období po roce 1989. Tím tato kapitola končí. O pozici literatury Těšínska na styku kultur se z ní mnoho nedozvíme. Následují další tři kapitoly, jejichž obsahem je vývoj literatury do roku 1920, v letech 1920–1945 a po roce 1945, tedy to, o čem bylo v krátkosti pojednáno v kapitole předchozí, jejíž příslušné pasáže by tedy mohly vplynout sem a působily by tu daleko přirozeněji.
V kapitole „Problémy kritické recepce díla Óndry Łysohorského“ se dočteme o osudech básníka, vydávání a překladech jeho díla, nikoli však o tom, jak na něj reagovali polští autoři. Tyto informace v knize nechybí, jen se ocitají v kapitolách jiných, např. „K poměru Pawła Kubisze a Óndry Łysohorského“, nebo dokonce „Otázky periodizace vývoje literatury českého Těšínska“.
Vedle nezvládnuté kompozice ruší také, jak již bylo naznačeno, Martinkovo předstírání, že není „pouhým“ literárním historikem, ale také sémiotikem, hermeneutikem, kulturologem, strukturalistou, antropologem, fenomenologem atd., které jeho práci zbytečně přetěžuje. Za naleštěnou fasádou s mnoha reklamními nápisy čtenář nenalezne, co je mu slibováno. Přitom je Martinek zdatný literární historik, schopný najít a utřídit fakta. Takto však činí své práce těžko čitelnými, nutí čtenáře prodírat se spoustou balastu, za nímž je namáhavé vyhledávat podstatné informace, které autor vskutku poskytnout umí. Být dobrým literárním historikem a ničím dalším není nic ponižujícího, chybou je se s touto rolí nespokojit a snažit se překročit vlastní stín. Ne nadarmo staré přísloví říká: Ševče, drž se svého kopyta.
Autorská neukázněnost tak činí práci čtenářsky nepřístupnou, prodlužuje ji o nedůležité, nezajímavé a zbytečné pasáže, narušuje jednotnou linii výkladu. Nedostatky by však neměly zcela zastínit přednosti knihy. Patří mezi ně zvláště obdivuhodná schopnost shromáždit a utřídit potřebný materiál, a to včetně méně známých i doposud zcela neznámých pramenů. Četné monografické podkapitoly o jednotlivých autorech se vyznačují přesností a precizností, většinou i interpretační zdatností — jako příklad můžeme uvést pasáže o Henryku Jasiczkovi, které se vyznačují hlubokým vhledem do jeho života i tvorby. Martinek přesně popisuje vliv folkloru na autorovu tvorbu, důležitost paměti, motiviku stromu, rukou, vztah sakrálního a profánního v jeho verších, ukazuje také, jak Jasiczkovu tvorbu ovlivnila teorie socialistického realismu apod. Obdobně je velmi povedený rozbor sbírky Przednówek Pawła Kubisze, a to jak z hlediska popisu její poetiky a vyzdvižení použití těšínského dialektu, tak kvůli zhodnocení její reflexe a zdůvodnění jejího úspěchu. I další pasáže o tomto básníkovi si zaslouží vyzdvižení.
Identita v literatuře Těšínska podává jako první u nás ucelenou informaci o dějinách polské literatury na našem území, činí tak precizně, bez závažnějších omylů či nepřesností. Nechybí v ní jediný důležitý a podstatný fakt, což je při rozsáhlosti tématu obdivuhodné. Libor Martinek odvedl záslužnou práci, která zásadním způsobem obohacuje poznání literatury vznikající na území našeho dnešního státu. V budoucnu se jeho kniha stane nutným pramenem pro zpracování dějin naší literatury z hlediska nikoli jazykového, nýbrž zemského.
Libor Martinek: Identita v literatuře Těšínska. Kielce/Opava, STON2 2015. 436 stran.
Vyšlo v České literatuře 2/2016.