Na úvod je třeba podotknout, že česká literární a knihovní věda rozhodně netrpí přebytkem publikací věnovaných modernímu českému knižnímu trhu, o pracích syntetizujících a přehledových ani nemluvě. Posledním a zároveň jediným pokusem pojmout českou knižní produkci druhé poloviny 20. století slovníkovým způsobem je Encyklopedie českých nakladatelství 1949–2006 Jana Halady (Praha 2007), dílčímu okruhu produkce se věnuje Lexikon nakladatelství literatury pro děti a mládež Radka Malého a Josefa Nešpora (Olomouc 2015), který vyšel před Vánoci.
Odborná veřejnost měla doposud k dispozici ještě některá hesla Lexikonu české literatury a vybrané kapitoly akademických Dějin české literatury 1945–1989 věnované dobovým nakladatelstvím a související knižní kultuře, od loňska také dějiny knižního trhu v českých zemích Zdeňka Šimečka a Jiřího Trávníčka vydané pod názvem Knihy kupovati… (Praha 2014). Český kontext pak překračuje — nikoli ovšem syntetická — práce Jiřiny Šmejkalové Cold War Books in the ‘Other’ Europe and What Came After (Brill 2010). Autoři recenzované publikace patří zároveň k týmu, který se v posledních letech zasloužil (mj.) o nakladatelská hesla v internetovém Slovníku české literatury po roce 1945 (http://www.slovnikceskeliteratury.cz), a lze předpokládat, že svou předchozí práci zúročili nyní v knižní verzi jednotlivých hesel (jejich znění někde více, někde méně odpovídá elektronické verzi). Chronologicky pak kniha navazuje na internetový Slovník českých nakladatelství 1849–1949 Aleše Zacha (http://www.slovnik-nakladatelstvi.cz).
Ke světlým momentům práce na slovníku nepochybně patřila jistá koncepční jednoznačnost a danost. Inkriminované období je určeno nezpochybnitelnými mezníky v dějinách literární i knižní kultury a jde zároveň o období, v němž daná politická situace objektivně bránila vzniku většího množství nakladatelských institucí, stejně jako nekontrolovatelné záplavě knižních titulů. (Zcela nepřehledná situace na českém knižním trhu od devadesátých let spolu s nadprodukcí ve všech knižních žánrech budou jednou velkým oříškem pro ty, kdo se pustí do mapování další vývojové etapy.) Michal Přibáň a jeho spolupracovníci tak nemuseli sáhnout prakticky k žádné větší redukci hesel (celkový počet 50) ani složitě zdůvodňovat, proč toto nakladatelství ještě ano, ale tohle už ne. Výjimku tvoří snad jen produkce exilová, která v dané době zahrnovala i množství různých podniků jedné osoby, krátkého trvání či nevelkého významu, a z níž tedy bylo nutné vybrat (a obhájit) to podstatné, což se, myslím, i podařilo.
Z hlediska koncepce se tak jeví jako nejproblematičtější slovo literární, neboť množina „beletristických“ textů, na něž autoři cílí, má pochopitelně dosti rozostřené kontury, a to i v rámci nakladatelského sortimentu. V knize se tak setkáme s místy menším či větším přesahem, jemuž se jednotlivá hesla evidentně nijak nebrání, a jejž autoři komentují takto: „Heslář zahrnuje především nakladatelství, která v uvedených letech významně spoluutvářela soudobý literární život, popřípadě do něj alespoň osobitým způsobem zasáhla.“ Není tedy pro ně podstatná přísně vzato literární povaha vydávaných knih, nýbrž vliv na soudobé literární pole, zároveň berou v potaz i nakladatelství, pro něž nebyla beletrie hlavním artiklem. Již tento samotný přístup napovídá ambice přesahující rámec běžných slovníků či encyklopedií, autoři se také šalamounsky nálepkám jako slovník nebo encyklopedie v názvu knihy i jinde vyhnuli. Ve snaze předložit čtenáři poměrně široký kontext typických dobových nakladatelských strategií zaplňují i ta bílá místa na mapě, která se mohou zdát vzhledem k literatuře podružná (např. nakladatelství Obelisk; i když jeho význam pro knižní kulturu a zejména bibliofilii byl zásadní). Jejich výklad má tak sice strukturu slovníkového hesla, nejdelší z jednotek ale mají kolem čtyřiceti stran, a byť jsou přísně faktografická a deskriptivní a vyhýbají se jakýmkoli interpretacím a spekulacím, snaží se zachovat a mezi řádky tlumočit jemné nuance vzájemných vztahů a souvislostí na pozadí centrálně plánované kultury jako takové.
V této souvislosti je nicméně poněkud překvapivý malý prostor věnovaný samizdatu a neoficiální produkci vůbec; zastoupena je pouze Jazzová sekce. Autoři to sice vysvětlují plánem věnovat samizdatovému vydávání v budoucnu samostatnou, podobně koncipovanou knihu, avšak aktuální, velkoryse pojatý obraz knižního podnikání v totalitní společnosti tím přeci jen trochu trpí. A to tím spíše, že některé krátkodobé a zvláště regionální aktivity v publikaci zmíněné (zejména krajská nakladatelství) zasáhly literární pole méně citelně než špičky samizdatu. Aby si čtenář uchoval vyvážený obraz dobové knižní kultury, musí mít toto neustále na paměti.
Další otázkou je, nakolik rozsah jednotlivých hesel odpovídá rozsahu činnosti daného podniku, nakolik jeho významu a nakolik je — ať už pozitivně, či negativně — limitován množstvím dochovaných pramenů a dalších informací. Lze to snad vytušit z obsažnosti bibliografické části hesel, ale zmínka v úvodní kapitole (suplující v samém závěru ediční poznámku) by prospěla. Detailnější informace o stavu pramenů, tj. nakladatelských archivech, pozůstalostech, úředních dokumentech apod., by byla nesmírně zajímavá a pomohla by nasměrovat budoucí badatele.
Jestliže v úvodu zmíněná Haladova Encyklopedie přináší jen velmi stručné a základní informace (při snaze pojmout do hesláře všechna nakladatelství včetně polistopadových to ani jinak nejde) a je tak spíše jakými rozcestníkem sloužícím k prvotní orientaci, u příručky Michala Přibáně a jeho kolegů se setkáváme s pravým opakem, tj. snahou o co nejkomplexnější deskripci historie a nakladatelské politiky každého podniku. Na samotné struktuře hesel lze ocenit zahrnutí právních a ekonomických faktorů ovlivňujících nejen vznik, ale i činnost a ediční plánování nakladatele; najdeme zde dále velmi cenná data jinde prakticky nedostupná (počty titulů, výše nákladů, organizační struktura, personální obsazení), jejichž samotné shromáždění (resp. vypátrání) muselo dát nesmírnou práci. Chronologický výklad produkce doprovází snaha postihnout vývoj ediční politiky, z dobových vlivů na ni jsou zmiňovány především faktory politicko-sociální a ekonomické. Velký důraz kladou autoři na edice jako způsob profilování podniku, hesla obsahují v závěru i jejich soupis. Vzhledem k tomu, že polistopadová knižní produkce zatím není adekvátním způsobem zpracována, bude čtenář jistě považovat za velmi užitečné dotažení výkladu i za rok 1989, konkrétně do roku 2013, respektive do zániku daného nakladatelství.
Česká literární nakladatelství 1949–1989 představují velmi ambiciózní projekt, který se však podařilo dotáhnout do kvalitního tvaru. Nepočítám-li předchozí internetovou verzi hesel a vědomé odhlédnutí od podniků zcela „neliterárních“, mají česká literární věda a knihověda konečně důstojnou a komplexní faktografickou sumarizaci knižního trhu v poválečném čtyřicetiletí, na niž mohou v budoucnu navázat studie analytické a interpretační.
Michal Přibáň et al.: Česká literární nakladatelství 1949–1989. Praha, Academia 2014. 640 stran.
Vyšlo v České literatuře 2/2016.