Česky
Člověk trpí méněcenností ve vztahu k mocným zvířatům, která ho předstihují silou a rychlostí. Dokladem toho je i paleolitická soška, na které je zobrazena lví hlava s lidským tělem. Pokrok představují egyptské sfingy, kde z obrazu člověka zůstává alespoň hlava, sídlo jeho svébytnosti. Nejrůznější zvířecí motivy, jako chiméry, se podařilo pomíchat až Řekům. Tak jako v Evropě kraloval lev a orel, na Dálném východě – zvláště v posledním století – nastoupil tygr coby představitel útočnosti a vítězství. Příkladem uveďme japonského císařského generála, který pronikl Malajskem, a byl proto vzýván jako malajský tygr, než bídně zhynul při americké invazi na jednom z tichomořských atolů.
Ilustrace z London News of April 1, 1876
Lov na tygry byl výsadou privilegovaných a mocných.
Do Evropy se tygří kult dostal zásluhou britských kolonizátorů, kteří se s těmito šelmami setkali v Indii. Tam působící Britové získávali často vysoké a výnosné funkce, které jim mj. umožňovaly lovit tygry. Důležitou složkou takového lovu byl slon s bezpečnostní ohrádkou na hřbetě, z níž šlo bez rizika šelmu odstřelit. Když se lovec netrefil, měl samozřejmě ke své ochraně profesionální střelce, kteří zasáhli místo něho. Představte si skotského horala, který to v Indii dotáhl do vyšší pozice. Když si takto vyrazil na lov tygrů, byl to pro něj asi největší životní zážitek.
Imperiální Británie za panování indické císařovny Viktorie tak dovezla kult tygra na starý kontinent. Není překvapením, že se přiučila i Třetí říše. Když mi bylo devět let, vyslechl jsem otcův rozhovor s jeho kolegou o tom, co hlásili z Kroměříže – oba se smáli tomu, že tygr zařval. Vůbec jsem nevěděl, o co jde. Až později mi otec vysvětlil, že zmodernizované sovětské tanky řady T úspěšně likvidovaly nacistické tygry.
Dramatický ekonomický růst nastartovaný zvláště v Číně nastolil otázku, jak se takový ekonomický tygr bude vyrovnávat s potřebou vědy. Podle zjednodušeného scénáře nastartuje přebytek finančních prostředků i nebývalý rozmach vědy.
Nemám přístup ke statistickým datům, ale měl jsem příležitost navštívit pracoviště nově vzniklého kampusu v Thaipei, hlavním městě Thaiwanu. Setkal jsem se tam s výbornými vědci, kteří se na západě, hlavně v USA, podíleli na předních pracích, ale nedověděl jsem se skoro nic o jejich dalších úmyslech. Jejich následující aktivity vypadly z mého hledáčku. Kontinentální Čína se také snaží udělat skok vpřed. Výzkum alespoň ve virologii se soustřeďuje na infekce, které Čínu pálí a z Číny pocházejí, jako jsou některé kmeny chřipky a nové, hospodářsky významné retrovirové infekce v ptačích chovech. Charakteristickým rysem současné čínské produkce je zavádění efektivních sekvenačních procedur a jejich aplikace na již zmíněné oblasti. Z hlediska interpretace a zacílení výzkumu na obecně závažné problémy ještě Čínu čeká delší cesta.
Jak víme, o tygří skok se pokusili i v Singapuru, kde založili ústav pro výzkum onkogenů. Ze zahraničních kapacit získali mj. Davida Lana, který si ale zachoval své místo i ve Skotsku. S novým poznáním stovek ženoucích („driver“) genů uplatňujících se v onkogenezi budou asi singapurští muset silně upravit svůj program.
Vědecky nejzajímavější východoasijskou zemí je Japonsko. Prošlo rozumně stadiem tygřího skoku, vyhlášeném na mezinárodním virologickém kongresu v Sendai. Jak mohu dosvědčit, tehdy na tiskových konferencích proklamovali, že ve virologii předstihnou Spojené státy. Po nějaké době přišlo zmoudření spočívající v systematickém a hloubkovém bádání, které přineslo nové pohledy na fungování a regulaci viru HTLV odpovědného za vznik leukemie dospělých T buněk u lidí, na interakci HIV s buňkami, šíření endogenních retrovirů nebo integraci Borna viru, jenž patří mezi čistě RNA viry, do genomu hostitele.
Současnou situaci v kontinentální Číně přímo ne-znám. Byl jsem tam jednou za vlády Mao Ce-tunga a už mě to tam netáhne, i když západní kolegové do Číny rádi jezdí; mám něco zpráv od nich, ale to nestačí.
Mnoho faktického se ale o východoasijských tygřích skocích ve vědě nenapsalo. Alexandr zvaný Veliký kdysi oznámil Sparťanům, že je králem, a dostal lakonickou odpověď: „Když chceš být králem, tak buď králem.“ Podobné je to nyní: „Když chceš být tygrem, tak jím buď.“
Rozvážně a kriticky se k asijským tygřím skokům postavil snad jen David Baltimore, který zastával prezidentské povinnosti na třech nejprestižnějších amerických institucích a učinil několik zásadních objevů. Za jeden z nich získal Nobelovu cenu. Upozornil, že chtít se okamžitě stát excelentním je podivné počínání, neboť vytvořit si excelentní postavení vyžaduje čas, soustředění zdrojů a utváření kreativního mikro-prostředí favorizujícího nadějný – ať velký nebo malý – záměr. Důležité též je, aby koncentrace vědců v daném rozvíjejícím se oboru dosáhla kritického množství a navíc zůstala respektována akademická svoboda. Baltimore se přimlouvá i za rozšíření definitivních pozic (tenures) umožňujících jednotlivým vědcům sledovat dlouhodobě vlastní individuální program a atrahovat spolupracovníky.
Podle novějších zpráv se kontinentální Čína poučuje z japonské zkušenosti. Dováží kvalitní zahraniční vědce, podporuje kreativitu a otevírá cesty k definitivním pozicím. Na výsledky je nutno počkat, ale ve virologii již významněji přispívá ke studiu kmenů viru chřipky a ptačích retrovirů získaných obzvláště z východoasijské oblasti. Nedořešeným problémem zůstává špatná až zkorumpovaná organizace vědy, obzvláště takzvaných velkých projektů, které neprocházejí zasvěcenou a nezávislou oponenturou, způsob výchovy zaměřený dosud na memorování a ne invenčnost a dále korupce ve vzdělávání i vědě. Zřetelně tak nejsou naplněny Baltimorovy požadavky, které jsou předpokladem pro vynikající vědu. Jaká je situace v Evropě, zvláště v Evropské unii, přenechávám další diskusi.
Tygři se sice nikde v evropské přírodě nevyskytují, ale kdysi v pleistocénu jsme tu měli tygra šavlozubého. Zda a jak jeho dědictví ovlivňuje vědu na našem kontinentě, je tématem riskantním, jehož se jistě s radostí ujme některý z představitelů našich významných vědeckých institucí.
JAN SVOBODA,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.
Autor se zabývá výzkumem retrovirů a jejich vztahy s hostitelskými buňkami. V letech 1991–1999 byl ředitelem Ústavu molekulární genetiky AV ČR. Je držitelem mnoha poct a ocenění – mj. České hlavy (2010).
Další články autora v Akademickém bulletinu:
AB 9/2013 – Mea culpa? Tua culpa, eia culpa, nostra culpa, omnia culpa!