PETR PÍŠA
Otevřít téma drobné inteligence druhé poloviny 18. století, nově se utvářející sociální skupiny, jež sehrála klíčovou roli jak pro osvícenství, tak pro nastupující národní obrození a v dlouhodobé perspektivě i pro rodící se občanskou společnost — takový cíl si kladlo páté bienále České společnosti pro výzkum 18. století pod názvem Osvícenství — to jsme my. Formování a vzestup drobné inteligence v 18. století, které ve dnech 10.–12. září 2015 hostil Ústav pro českou literaturu AV ČR.
Zjednodušeně řečeno, pro analýzu sociálních a profesních skupin v jednotlivých obdobích se badateli otevírají dva základní směry. Ten první vychází z mikrohistorického přístupu, za svůj základ si bere biografii jednoho (modelového) příslušníka vybrané skupiny, již se poté snaží typologizovat a generalizovat. Pro české prostředí ho dosud nejsoustavněji uplatnila čtveřice kolektivních monografií pod vedením Lukáše Fasory, Jiřího Hanuše a Jiřího Malíře Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století, Člověk na Moravě 19. století, Člověk na Moravě v první polovině 20. století a Člověk na Moravě ve druhé polovině 20. století (Brno, CDK 2004–2011). Druhý směr nahlíží naopak na zvolenou skupinu jako celek a snaží se o její sociální či prozopografickou analýzu. V českém prostředí ho jako jeden z prvních před pěti desítkami let představil Miroslav Hroch svými analýzami „předchůdců českého národního hnutí“. Na kolokviu zazněly příspěvky vycházející z obou uvedených směrů, snahou organizátorů bylo přitom vyvarovat se nebezpečí přílišné parciálnosti, kterou s sebou mikrohistorický přístup nese.
Byl to právě Miroslav Hroch, který se v úvodním příspěvku sympozia vrátil ke svým komparacím sociální skladby jednotlivých národních hnutí v Evropě. Drobnou inteligenci definoval jako vrstvu obyvatel s vyšším než základním vzděláním, živících se plody duševní práce, kteří ovšem nemají podíl na politické moci a nacházejí se v zaměstnaneckém postavení. Upozornil, že snaha o vyšší vzdělání sebe, respektive svých dětí, není antropologickou konstantou. Zatímco v případě státních národů se inteligence obnovovala ze svých vlastních řad, v českém (a stejně tak např. ve skotském) případě pocházeli její příslušníci většinou z měšťansko- řemeslnických vrstev a v pomalu rostoucí míře i ze selských rodin. Vlivem absence šlechty se českému národnímu hnutí nedostávalo finančních prostředků, ale ani zkušeností se vstupem do veřejného prostoru a kulturního kontaktu s cizinou. To mělo podle Hrocha dlouhodobé důsledky, vedlo to mimo jiné k vysokému oceňování vzdělanosti nebo k nutnosti stále obhajovat užitečnost a smysluplnost nesamozřejmé národní existence.
První blok referátů byl zaměřen na otázky čtení a knižního trhu. Ivana Kollárová na příkladu slovensky psané literatury osmdesátých a devadesátých let 18. století ukázala, že osvícenští autoři operovali s konstruktem přemýšlejícího čtenáře, který na podkladě vhodné četby zkvalitňuje svůj duchovní i praktický život. Představa čtení jako ušlechtilé, poučné zábavy se však rozcházela s reálnými čtenářskými preferencemi lidového publika, kde svou roli hrála jednak nedůvěra ke čtení jiných než náboženských textů, jednak přetrvávající praktikování intenzivního čtení, tedy opakované četby jednoho textu. Příspěvky Petronely Križanové a Michaela Wögerbauera se pak podrobněji věnovaly distribucím knih v Horních Uhrách, respektive v Čechách. Križanová analyzovala vytváření distribučních a komunikačních sítí pomocí prostředníků — kněží, studentů, povozníků i obchodníků — a sledovala i případy pohybu zakázaných knih z Německa do Horních Uher, Wögerbauer provedl rozbor dosud neznámých seznamů knih nabízených na trzích v krajských a menších městech kolem roku 1782. Dmitrij Timofejev se pak věnoval rozboru seznamů knih z pozůstalostí venkovské a maloměstské inteligence, nesourodost zvoleného souboru však znemožňovala vyvádět z analýzy širší závěry.
Následující dva příspěvky se týkaly problematiky vzdělávacích sítí. Václav Bartůšek nastínil vývoj středního a vyššího školství od třicátých do osmdesátých let 18. století a upozornil na roli vyjednávání jednotlivých aktérů o tom, jaké konkrétní vzdělávací ústavy budou zrušeny v rámci josefínských reforem. Ingrid Kušniráková ukázala na roli konviktů pro chudé šlechtické studenty v uherském prostředí a věnovala se konfliktům mezi státní mocí a jezuitským řádem ohledně jejich správy. Nejrozsáhlejší konferenční blok se věnoval proměnám uvnitř tradičních skupin inteligence. Jitka Jonová na příkladu kariérního postupu duchovenstva v olomoucké (arci-) diecézi popsala hranice sociálního vzestupu pro osoby bez šlechtického inkolátu. Podrobná analýza sociálního i geografického původu noviců a kandidátů strahovské premonstrátské kanonie, přednesená Hedvikou Kuchařovou, úspěšně navázala na podněty vytyčené úvodním příspěvkem Miroslava Hrocha. Tomáš Valeš sledoval osudy bývalých členů zrušených premonstrátských kanonií na Moravě a jejich roli mecenášů pro umělecké zakázky na nových působištích. Radek Lipovski se na materiálu z rakouského Slezska věnoval dosud opomíjené problematice využívání katolických kněží státním aparátem pro sběr statistických údajů na podkladě matrik. Podnětný příspěvek Radka Martinka rozebíral „dress code“ diecézních i řádových duchovních nejen na přelomu 18. a 19. století. Miroslav Novotný a Tomáš Veber později navázali analýzou životních osudů příslušníků drobné kněžské inteligence v jižních Čechách v první polovině 19. století, absolventů českobudějovického bohosloveckého semináře, kteří byli nezřídka činní i na poli lidovýchovy a beletrie (Jan Tomáš Nováček, Josef Vlastimil Kamarýt).
Příspěvky Evy Kowalské a Michala Kneblíka se věnovaly učitelům elementárních škol v Horních Uhrách, respektive v českých zemích před tereziánskými reformami a po nich, hmotným zajištěním nižších pedagogů, možnostmi jejich sociálního vzestupu i vztahům mezi učiteli a venkovskými faráři, kteří byli coby školdozorci postaveni do role jejich faktických nadřízených. Michal Konečný poté ukázal roli inženýrů coby nositelů osvícenského pokroku — díky absolutoriu vojenských akademií disponovali značně vyšším vzděláním než stavební a zedničtí mistři svázaní s rigidním cechovním systémem. Možnost sociálního vzestupu v rámci této profese ilustroval na příkladu moravského inženýra a architekta Jana Antonína Křoupala z Grünenbergu.
Hned čtyři příspěvky byly věnovány sociální charakteristice lékařů a chirurgů. Jak upozornila Daniela Tinková, během 18. století dochází z fiskálních i branných důvodů k valorizaci zdravé a kvalitní populace. Jedním z důsledků tohoto přístupu byla standardizace lékařského vzdělávání i pro ty profese, které pod ně dosud nespadaly (chirurgové, porodní báby). Tinková podrobněji analyzovala především skupinu profesorů pražské lékařské fakulty a jejich asistentů. Alžběta Laňová následně ukázala prostředí chirurgů v Praze a proměny vzdělávání tohoto povolání, přičemž se soustředila na organizaci profese pomocí pražského chirurgického grémia. Na tento spíše obecněji pojatý příspěvek vhodně navazoval referát Terezy Liepoldové, který představil statistickou analýzu chirurgů na přelomu 18. a 19. století, tentokrát z území mladoboleslavského kraje. Jednotlivým příslušníkům lékařské profese, kteří působili jako osobní lékaři ve službách schwarzenbergského rodu, se pak věnoval Václav Grubhoffer.
Podnětný příspěvek Pavla Suchánka si kladl otázky, jak výtvarní umělci vnímali proměnu své vlastní společenské role a v čem viděli význam uměleckého vzdělávání ze strany státu. Ukázal, že centralizace a standardizace umělecké výchovy pomocí nově zakládaných akademií s sebou jako průvodní jev nesla nárůst počtu absolventů uměleckých institucí, z nichž mnozí se nedokázali prosadit v centrech umělecké tvorby. Marginalizace umělců působících mimo tato centra pak podle Suchánka začala být pociťována jako problém podstatně dříve, než vůči ní na počátku 19. století vypukla v souvislosti s nastupujícím romantismem vzpoura. Proměnu sociálního postavení hudebníků, respektive kantorů s ohledem na reformy liturgického provozu ve farních kostelích pak nastínil Vladimír Maňas.
Zatímco katolické kněží, učitele, inženýry, lékaře a umělce zařazoval konferenční program mezi tradiční skupiny drobné inteligence, příspěvky věnované evangelickým duchovním a úředníkům byly zahrnuty do bloku nazvaného „Vzestup nových skupin inteligence“. Eva Hajdinová se na základě rozboru tzv. tolerančních přihlášek věnovala otázce gramotnosti u evangelíků v českých zemích, když ukázala, že mnozí z předtolerančních evangelíků se konfesijně identifikovali na základě vlastnictví nekatolických knih, i když fakticky číst neuměli. Gabriela Krejčová Zavadilová a Hana Stoklasová se zaměřily na evangelické kazatele z Uher, kteří do českých zemí přišli po vyhlášení tolerančního patentu, popsaly jejich problémy na novém působišti, vyvolané mimo jiné konfliktem s nejasnými konfesijními představami českých nekatolíků, a neopomenuly ani jejich literární činnost poté, co si dostatečně osvojili český jazyk. Příspěvek Jiřího Dufky byl zaměřen opět více prozopograficky — na základě analýzy administrativního personálu moravskoslezského gubernia se zabýval otázkou, zda byl úřední post garancí společenského vzestupu a do jaké míry hrála při přijímání a povyšování úřednictva roli kvalitativní kritéria. Lucie Michková analyzovala vzdělání, čtenářské návyky i vlastní literární tvorbu policejních úředníků, v první řadě komisaře Andrease Chrysogona Eichlera, jehož spisy recenzoval i Goethe.
Ze všech vrstev drobné inteligence, jimž byly věnovány konferenční příspěvky, pocházeli autoři, kteří byli literárně činní na poli lidové osvěty. Poslední tematický blok toto hledisko obrátil, když se zaměřil na lidovýchovnou tvorbu osvícenství a na její autory. Jan Andrle ukázal, že jedním z nástrojů výchovy lidových vrstev v duchu osvícenské doktríny se stávaly i katolické modlitební knihy, jejichž starší barokní obsah byl proměňován v důsledku tlaku osvícenské cenzury. Tyto změny se však u cílových skupin nesetkávaly s vřelým přijetím; na rezistenci lidových vrstev vůči novému typu zbožnosti ukazuje i častý výskyt rukopisných modlitebních knih z tohoto období. Alena A. Fidlerová představila filologickou i pedagogickou-vychovatelskou činnost Františka Jana Tomsy, faktora tiskárny pražské normální školy. Jeho návrhy na reformu českého pravopisu i typografie odmítali jeho současníci a s nedůvěrou se k nim stavěly i úřady, mnohé z nich však byly přijaty několik desítek let po Tomsově smrti. Erika Brtáňová vyzdvihla katolického osvícence Juraje Fándlyho coby autora populárně-naučných děl i polemické literatury vykazující znaky literární parodie. Lukáš F. Peluněk následně rozebral život olomouckého knihovníka a profesora české řeči a literatury na tamní stavovské akademii Jana Aloise Hankeho z Hankenštejna. Coby radikální josefinista byl Hanke za vlády Leopolda II. penzionován, za svou odbornou činnost však roku 1796 dosáhl povýšení do šlechtického stavu.
V evropských dějinách představuje osvícenství první intelektuální fenomén, který se cíleně obracel i k nižším společenským vrstvám a prostupoval v podstatě celým společenským spektrem. Sympoziu se díky kombinaci prozopografických analýz a představování modelových biografií podařilo charakterizovat jednotlivé socioprofesní skupiny z českých zemí a Horních Uher, jejichž příslušníci se na této „vernakularizaci vědění“, překladu a transferu myšlenek podíleli. Proběhlé bienále České společnosti pro výzkum 18. století tak může sloužit jako zdařilý příklad toho, že mezioborová setkání, usilující o opravdové tematické prolnutí, nikoli o pouhé paralelní vystupování badatelů z jednotlivých vědních disciplín, mají zcela jistě smysl.
Vyšlo v České literatuře 2/2016.