TILMAN KASTEN
Ve své diplomové práci, kterou Olga Zitová obhájila v roce 2012 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a jejíž text je nyní k dispozici v německém překladu, se autorka zabývá vlivem (tento výraz vetkla do podtitulu své práce) pojetí mýtu v díle Thomase Manna na podkarpatskou prózu Ivana Olbrachta (Nikola Šuhaj loupežník a Golet v údolí). Její studie navazuje na článek Jiřího Opelíka z roku 1967 („Olbrachts reife Schaffensperiode sub specie seiner Übersetzungen aus Thomas Mann und Lion Feuchtwanger“), v němž již byly rozebírány ústřední tematické paralely a možné aspekty tohoto literárního vlivu. Zitová se chopila Opelíkových postřehů a pokusila se je prohloubit, rozšířit a systematizovat.
Výchozí bod úvah tvoří pro Zitovou i Opelíka skutečnost, že začátek nové Olbrachtovy životní i tvůrčí fáze (roku 1929 vyloučení z KSČ, ztráta místa redaktora v Rudém právu, poté literární zájem o podkarpatskou Rus) byl provázen plodnou překladatelskou činností. Do roku 1937 stihnul přeložit díla německých autorů Hanse Fallady, B. Travena, Jakoba Wassermanna, Arnolda Zweiga, Liona Feuchtwangera a konečně také první tři svazky (1934/1937) tetralogie Josef a bratří jeho (1933–1943) Thomase Manna. Na překladu prvního a druhého svazku se podílela Olbrachtova manželka Helena Malířová, překlad čtvrtého svazku (1951) připravil Pavel Eisner.
Mannova monumentální tetralogie, jež se soustředí na biblickou postavu Josefa, vznikala po dobu 16 let (tzn. od roku 1926), reflektuje historicko-politické okolnosti a autorovy osobní zkušenosti z doby geneze díla a znamená také další zpracování mytické látky, která je pro Mannovo dílo obecně charakteristická. Často bývá citováno Mannovo vyjádření (a cituje ho i Zitová), podle něhož chápání mýtu rozvinuté v tetralogii směřuje k humanizaci mýtu, který byl mnohokrát zneužit fašistickými intelektuály. To zároveň učinilo nutným literární zkoumání procesu a mechanismů mytizace samotné až k transcendování a relativizaci mýtu. Podobné vypořádání se s mýty a formami mytizace nalezneme také v dílech Olbrachtových z třicátých let, která zčásti vznikala souběžně s překlady Mannových textů. Z těchto tematických paralel a textově genetických souvislostí lze usuzovat na určité souvislosti vlivu mezi Olbrachtovým literárním a překladatelským dílem. To tvoří výchozí bod jak pro Opelíkovo zkoumání, tak pro Zitovou, která na něj navazuje.
Zitová analýzu provádí v pěti kapitolách: nejdříve popisuje Mannův vztah k mýtu jako takovému (kapitola 2) a následně rozebírá ústřední aspekty jeho tetralogie. Ve čtvrté kapitole následuje popis Olbrachtova vztahu k Podkarpatské Rusi a překládání, pátá a šestá kapitola se konečně věnují oběma ústředním podkarpatským dílům.
Kniha je doplněna doslovem a seznamem použité literatury (autorka rozlišuje mezi primární a sekundární literaturou, za tu však označuje také primární texty jako např. Der Mythus des 20. Jahrhunderts Alfreda Rosenberga nebo texty Olbrachtovy).
V úvodu Zitová nastiňuje ústřední téma své studie, při volbě klíčových kategorií si však počíná poněkud neobratně. Autorka tak nejdříve poukazuje na to, že chce „prozkoumat projevy, rozsah a hranice přímého (genetického) a zároveň nepřímého (typologického) vlivu Mannovy tetralogie na Olbrachtovy podkarpatské texty“ (s. 8–9); o pár řádek později pak již autorka předjímá část závěrů a zároveň odhaluje terminologické nepřesnosti svého přístupu, když ovlivňující formy na rovině genetické omezuje na „několik případů“ a „analogie [tzn. nikoli vliv, pozn. TK] na typologické rovině“ (s. 9) označuje jako prokazatelné v řadě případů. Na pozadí tohoto tvrzení se jeví použití pojmu vlivu (umístěný na prominentním místě v podtitulu knihy) jako klíčové kategorie diskutabilní. Často lze o otázkách vlivu navzdory typologickým paralelám pouze spekulovat (což autorka v závěru sebekriticky zdůrazňuje), vzhledem k chronologii vzniku a publikování textů je dokonce v některých případech vyloučen: jak Mannovy Příběhy Jákobovy, tak Olbrachtův Nikola Šuhaj loupežník byly poprvé publikovány v roce 1933 (a ještě předtím byla publikována první kapitola Nikoly Šuhaje Koliba nad Holatýnem), a proto je vliv následujících svazků Mannovy tetralogie na loupežnický román (nikoli však na Golet v údolí) z logiky věci nemožný. V závěru autorka odkazuje na nevyužité zdroje, které by bývaly mohly být vztaženy k ověření intertextových souvislostí: korespondenci „s nakladateli a dalšími osobami“ (s. 125) v Olbrachtově pozůstalosti (nepovšimnutou zůstává také již publikovaná korespondence, srovnej údaje v LČL).
Navzdory vší sebekritice ohledně možností zkoumání problematiky literárního vlivu Zitová v závěrečné části konstatuje, že v případě dvou aspektů mohl Olbracht „s velkou mírou pravděpodobnosti“ vycházet z „(vědomého či nevědomého) přímého vlivu Mannovy tetralogie“ (s. 126). Předkládá tedy tezi, že takzvané „krásné rozhovory“ Mannovy tetralogie, v nichž se románové postavy společně ujišťují o své kolektivní paměti, mají pendant v inscenování vyprávěcí situace v Nikolovi Šuhaji loupežníkovi (vypravěč opakuje příběh Nikoly Šuhaje tak, jak ho slyšel od jednoho pastýře). Empiricky ověřitelné doklady této domnělé souvislosti Olbrachtovy inspirace Mannovými narativními postupy, jež by přesahovaly tematické paralely (obzvláště u dané vyprávěcí situace lze nicméně objevit také zásadní rozdíly), nicméně autorka nejmenuje. Jako druhý aspekt uvádí Zitová, že Mannova postava Josefa svou identifikaci s mytickými vzory vyjadřuje formulí „Ich bin’s“ („jsem to já“), kterou pronášejí podobně Nikola Šuhaj („jsem Šuhaj“) a v negované formě Ivo Karadžič („nejsem žid“) — jako doklad k tomu však předtím (s. 42) uvádí jen pasáže ze čtvrtého svazku publikovaného poprvé v roce 1943 a Mannovy knihy Freud a budoucnost (1936). I když je tento literární vliv s ohledem na mytickou identitu postav „téměř s jistotou“ (s. 80) nasnadě, je přesto autorčina argumentace málo přesvědčivá.
Přesvědčivěji působí naproti tomu problematika typologických analogií, kterou Zitová rozpracovala v analýzách jednotlivých textů. Ty se týkají jednak vztahu mezi mýtem a vyprávěním, jednak vztahu románových postav k mýtu. Společné je pro všechny texty podle Zitové to, že vědomou zprostředkovaností vyprávění, tedy jeho explicitní tematizací v (často multiperspektivně založeném) aktu vyprávění samy budují distanci k mytickému myšlení, jehož nezpochybňovanou autoritu problematizují, a tím konečně přispívají k sekularizaci a humanizaci mýtu. Ve vztahu postav a mýtu Zitová nachází formy emancipace od mýtu i prodlévání v mytickém myšlení a interpretuje tyto formy s ohledem na jejich společenskokritický potenciál. Ukazuje tak díla obou autorů — při vší jejich rozdílnosti — jako formy kritické konfrontace s instrumentalizací mýtu v rámci totalitární ideologie. Jistě by bylo možné provést ještě obsáhlejší literárněhistorická kontextualizace (ke srovnání se nabízí např. germanistický výzkum vztahu exilu a mýtu). Také je zde třeba kriticky poznamenat, že Zitová dosavadní bádání o Mannově koncepci mýtu využívá jen z části; často referuje poznatky z Thomas-Mann-Handbuch a nezohledňuje jiné relevantní studie (např. Eckhard Heftrich: Über Thomas Mann, Bd. III: Geträumte Taten. „Joseph und seine Brüder“, Frankfurt am Main 1993) a novější práce (např. Dieter Borchmeyer: „»Kulissengeschiebe« — Thomas Manns »Joseph und seine Brüder« und Richard Wagners »Ring des Nibelungen«: eine Kontrafaktur; wagnerspectrum 2011, č. 2, s. 95–113).
Svou studií se Zitová chopila komplexní kapitoly česko-německých literárních dějin a osvětluje ji — namísto zkoumání literárního vlivu, jež signalizuje v titulu knihy — především z typologicko-srovnávací perspektivy. Řada problémů, které germanisticko-bohemistickou perspektivu přesahují, je zde ovšem pouze naznačena (srovnej s. 76, pozn. 73: porovnání německého originálu s Olbrachtovým překladem Josefa), respektive tyto problémy jsou zmíněny jen na okraji — např. existence a recepce překladu Julia Madera Der Räuber Nikola Schuhaj vydaný v roce 1934 v nakladatelství Piper, který byl v roce 1935 v nacionálněsocialistickém časopise Die Neue Literatur Willa Vesperse nepříznivě hodnocen v souvislosti s šíře položenou otázkou role překladové literatury (srovnej Herbert Georg Göpfert: „Übersetzungen“; Die Neue Literatur XXXVI, 1935, č. 2, s. 91–92). Poznatky o obsahu a estetické hodnotě díla by šlo jistě dále prohloubit začleněním komparatistické perspektivy do širších literárněhistorických souvislostí (právě ve vazbě na historický kontext národněsocialistického ohrožení, literární politiky a exilu). Jako přínos práce lze vyzdvihnout, že jednak dokazuje, jednak pouze naznačuje, jak mnohovrstevně lze rozvíjet možnosti germanisticko-bohemistického výzkumu v oblasti překladové literatury, tedy částečně také mimo tradiční výzkum pražské německé literatury, respektive literatury „sudetoněmecké“.
Přeložila Jana Segi Lukavská
Olga Zitová: Thomas Mann und Ivan Olbracht. Der Einfluss von Manns Mythoskonzeption auf die karpatoukrainische Prosa des tschechischen Schriftstellers. Přel. Ilka Giertz. Stuttgart, ibidem-Verlag 2014 (= Literatur und Kultur im mittleren und östlichen Europa, 7). 144 strany.
Vyšlo v České literatuře 1/2016.