KVĚTA SGALLOVÁ

Součástí vývoje novočeské poezie na konci 18. a začátku 19. století je hledání principu, který by měl být zárukou vysoké estetické úrovně básnické tvorby. Svědectví o přístupu k prozodickým problémům podává nejen básnická tvorba tohoto období, ale i teoretické práce a polemiky. Nejdůležitější z nich nyní vycházejí ve svazku Prozodické spisy raného obrození. Editoři připomínají svou inspiraci nerealizovaným návrhem Mojmíra Otruby z roku 1973. Považuji za správné, že na rozdíl od tohoto návrhu jsou zde předloženy čtyři základní teoretické texty v celistvosti, takže čtenář může poznat přístup a argumentaci autorů v plné šíři a se všemi uvedenými příklady. Zároveň se domnívám, že by bylo přínosné časem připravit druhý svazek o této problematice v duchu Otrubova návrhu, kde by se ukázalo na menších článcích, vzpomínkách a korespondenci, jak právě prozodické otázky byly pro obrozenské autory často zásadní a důležité. V komentářích v tomto svazku se na některé prameny odkazuje, ale ty nejsou vždy snadno dostupné.
Předmluva Jakuba Říhy poskytuje základní potřebné informace o prozodické problematice počátků národního obrození a stručně představuje čtyři nejdůležitější texty týkající se této problematiky, které edice obsahuje. Je to Dobrovského Česká prozódie a Prozódie, Palackého a Šafaříkovy Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie a Hněvkovského Zlomky o českém básnictví, zvláště pak o prozódii, v šesti listech. Zvlášť cenná je edice Hněvkovského, jehož text po vydání v roce 1820 už nebyl znovu otištěn.
Dobrovského Prozódie je zde poprvé uvedena v češtině a nově je přeložena Česká prozódie. Překlad R. Kolára je přesný a čtivý a současný jazyk tak usnadňuje čtenáři orientovat se v dané problematice bez velkých obtíží. Těm se ovšem nevyhne při četbě dalších dvou textů, jejichž jazyk je přece jenom už zastaralý; výklad je často mnohomluvný, s odbočkami od prozodických otázek a plný narážek, k jejichž objasňování pak slouží vysvětlivky.
Podstatnou část knihy tvoří „Komentář“, ve kterém Jakub Říha a Petra Hesová zevrubně a poučeně informují o vzniku jednotlivých textů, o jejich rukopisné podobě, o vydáních i o úpravách textu pro toto vydání. V následujících „Vysvětlivkách“ se objasňují nejasná místa textu, vysvětlují se narážky na méně známé autory, na některé verše, překládají se cizojazyčné citáty a odkazuje se na další odbornou literaturu. Rozsah těchto vysvětlivek je přiměřený a napomáhá tomu i provázanost mezi pasážemi, které se týkají jednotlivých autorů. Obecnějším problémem se zdá být uspořádání těchto vysvětlivek a jejich umístění v knize. Pro čtenáře asi nejvhodnější forma poznámek pod čarou na příslušné stránce byla zřejmě při značném rozsahu vysvětlivek v tomto případě těžko realizovatelná. Bylo zvoleno osamostatnění vysvětlivek do druhé části knihy, ale čtenář při četbě textu není upozorněn na místa, která se mu vysvětlují a zároveň se ve vysvětlivkách nedozví, ke které stránce ono vysvětlování patří. Přitom na několika místech (s. 181, 199, 201, 210) jsou vysvětlivky dokonce uváděny v nesprávném pořadí. Jistě jen nedopatřením se vysvětlují „prameny Kastálie“ až ze s. 85, ač zmínka o kastalických vodách byla již na s. 73. Závažnější chyba pak se vztahuje k písni „O pravdě“ (s. 181), která je označena za „staročeskou duchovní píseň (14. století)“. Odkazuje se zde zároveň na Lehára 1990: 209 (míní se jeho Česká středověká lyrika, ale z literatury tento údaj úplně vypadl), ten však vznik této písně klade mezi léta 1400 a 1409, tedy do začátku 15. století. Komentáře ke statím Dobrovského správně korigují ty údaje z vydání souborných spisů Dobrovského, které uváděné příklady jednoduše prohlašují za kramářskou píseň, a to bez dalšího určení. V recenzovaném vydání byla jedna taková píseň začínající veršem „Poslední bije hodina“ nově určena jako píseň Adama Michny z Otradovic.
V závěru knihy připojený „Metrický slovník“ shrnuje základní pojmy, se kterými se čtenář setkává jak v prozodických spisech, tak ve vysvětlivkách. Chybí zde amfibrach, který sice nepatří mezi původní antické stopy, ale v obrozenských textech zde publikovaných se setkáváme (s. 31, 32, 55, 69, 81, 130) buď přímo s tímto termínem, nebo s amfibrachickou interpretací tříslabičných slov (∪ — ∪).
Poslední připomínka se týká seznamu literatury, ve které chybí několik položek. (O odkazovaném, ale neuvedeném Lehárovi jsme už mluvili.) Domnívám se, že důležitý pramen či odborná literatura musejí být uvedeny i v soupisu literatury a že nestačí o nich mluvit jen ve vysvětlivkách. Týká se to např. Hřibova Českého básnictví v novém rouše, ale především Thámových Básní v řeči vázané a Puchmajerových almanachů včetně údajů o jejich přetiskování, zejména když se právě na edice z desátých let 20. století ve vysvětlivkách odkazuje.
Některé vytýkané chyby asi vznikly až v závěrečným fázích práce a nemohou být hlavní při celkovém hodnocení edice. Prozodické spisy raného obrození jsou důležitým pramenem a jejich přínos pro literárně-historické a teoretické poznání počátků novodobé české poezie je značný a nepochybný.

Jakub Říha — Petra Hesová — Robert Kolár (edd.): Prozodické spisy raného obrození. Praha, Filozofická fakulta UK 2015. 261 strana.

Vyšlo v České literatuře 2/2016.