V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
ALEŠ HAMAN
Známý strukturalista, žák Jana Mukařovského, Milan Jankovič, vydal v nakladatelství Academia pokračování svého souboru literárních studií pod názvem Cesty za smyslem literárního díla II. V návaznosti na své předchozí stati vydané v nakladatelství Karolinum (2005) se tentokrát rozhodl podat širší obraz své odborné činnosti vymezený počátkem 21. století. Zahrnul proto do něho práce z let 1999–2014. Alespoň částečně tak dokázal nahradit nucené odmlčení z druhé poloviny 20. století zaviněné politickou nepřízní tehdejšího režimu. Žeň, kterou shromáždil v této knize, dosvědčuje, že ani v letech nuceného mlčení nezahálel a po převratu v roce 1989 byl s to pokračovat v přerušeném díle. To dokazuje řada prací, které naplňují jeho bibliografii a kam byly zařazeny studie, jež vznikaly na začátku tohoto století.
PAVEL JANOUŠEK
Jestliže hned první slova publikace zní: „Ohlašuji předem, že tato kniha není teoreticky objevná“ (s. 7), není to výrazem autorovy nejistoty, ale naopak potvrzením jeho přesvědčení, že názory, jež zformuloval ve starší práci Heterocosmica. Fiction and Possible Worlds (Baltimore/London 1998; česky s tit. Heterocosmica. Fikce a možné světy, 2003), jsou natolik platné, že je lze bez problému aplikovat na každý nový materiál.
Důvody, proč se k této operaci odhodlal, přitom autor uvádí dva.
ANDREA SVOBODOVÁ
Jako 6. svazek ediční řady Varianty, připravované v edičním a textologickém oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR, vyšel na začátku roku 2015 v redakční úpravě Hany a Michala Kosákových český překlad díla Dmitrije Sergejeviče Lichačova Textologie (Stručný nástin), který na základě ruského originálu Těkstologija. Kratkij očerk pořídila podle 1. vydání z roku 1964 Jitka Komendová.
PETER BUGGE
Na úvod své recenze musím předeslat, že by si monografie Pavla Janouška o literárním vědci a kulturním sémiotikovi Vladimíru Macurovi asi zasloužila jiného recenzenta. Kniha má totiž „Macuru stvořit a zpřístupnit pro ty, kteří jej neznali“ (s. 24), a já jsem Macuru znal od roku 1987. Byl velkou inspirací na začátku mého akademického působení a do jeho předčasné smrti v roce 1999 jsme se vídali, kdykoli jsem navštívil Prahu.
TATJANA LAZORČÁKOVÁ
Dramatická tvorba stála několik desetiletí — přesněji od konce šedesátých let 20. století — spíše na okraji zájmu literárních historiků. Není se co divit, vrcholná éra dramatu (s novými tématy, hrdiny, ale také s neotřelým přístupem ke kompozici, výstavbě situací a jazyka) skončila s nástupem normalizace. V průběhu následujících dvou dekád se energie mnohých autorů přelila do prostředí studiových scén, v němž vznikaly adaptace nedivadelních textů, autorské scénáře, libreta, dodatečné zápisy improvizovaných scén či koláže autentických textů.