Previous Next
Záslužná edice KVĚTA SGALLOVÁ Součástí vývoje novočeské poezie na konci 18. a začátku 19....
Důstojná sumarizace Na úvod je třeba podotknout, že česká literární a knihovní věda rozhodně netrpí...
Ad Zdeněk Smolka: Historie polské literatury českého Těšínska – polemika LIBOR MARTINEK Již jednou jsem polemizoval s recenzí ostravského literárního historika...

JIŘÍ FLAIŠMAN – MICHAL KOSÁK

Editorské řemeslo si v minulém století ozkoušely stovky literárních badatelů, výsledky jejich práce znamenají pro stavbu oboru jakési základní kameny. Je však jen nemnoho osobností, které přispěly k této základní stavbě tak významně jako Zina Trochová, která na počátku tohoto roku oslavuje své devadesátiny.

Literární historička, editorka a překladatelka Zina Trochová se narodila 30. ledna 1924 v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě do rodiny bývalého ruského vojáka Jevseje Sapožnikova, který po zajetí na frontě první světové války zůstal na popud svých rodinných příslušníků v nově vzniklém Československu (ve 30. letech získal státní příslušnost). Zde se také seznámil a později oženil s Boženou Vincencovou.

Ve svém rodném městě začala studovat Zina Sapožniková gymnázium, avšak v místě jej odchodila pouze do kvarty. Poté, co se rodina v roce 1939 přesunula do Prahy, kde Zina Trochová žije dodnes, navštěvovala Dívčí reálné gymnázium Elišky Krásnohorské ve Vodičkově ulici. Maturitu složila v roce 1943 a zbývající část svého maturitního roku strávila na knihovnické nástavbě v Praze. Studium však nemohla dokončit: počátkem roku 1944 byla totiž totálně nasazena v Limbachu v Sasku, kde pracovala ve válečné výrobě jako soustružnice a brusička. Totální nasazení trvalo rok. Po osvobození složila doplňovací zkoušky k válečné maturitě (mj. u Zdeňka Kalisty) a zapsala se již od mimořádného letního semestru roku 1945 na Karlovu univerzitu ke studiu slovanských literatur. V zimním semestru 1945–1946 si ke slovanským literaturám přibrala ještě psychologii. Závěrečné zkoušky skládala mimo jiné u Alberta Pražáka a Karla Krejčího, v roce 1950 obhájila disertační práci na téma Josef Hora – genetická studie jeho díla. Po absolutoriu ihned nastoupila do tehdejšího Slovanského ústavu. Zde ovšem působila velice krátce, jelikož záhy na výzvu Alberta Pražáka přijala místo pomocné vědecké pracovnice v čerstvě založeném Ústavu pro českou literaturu ČSAV. V padesátých a šedesátých letech byla pracovnicí edičního střediska, kde se stala jednou z nejpilnějších editorek tzv. Pražské školy. Po čistkách v akademických kruzích po roce 1968 přešla s částí z ústavu nevyhozených pracovníků do oddělení Lexikonu české literatury, věnovala se lexikografické práci, sestavovala rejstříky atd. Přesto se dále věnovala ediční práci. V ÚČL Zina Trochová působila do svého odchodu do důchodu v roce 1983.

Literatuře se nejprve začala věnovat jako překladatelka z ruštiny. Zpočátku se soustředila především na tvorbu pro děti (prvním knižně zveřejněným překladem byla kniha Agnie Bartové v roce 1951). Z pozdějších pak připomeňme několikrát reeditovaný překlad Veselých pohádek a říkadel Michaila Alexandroviče Bulatova (spolu s Bělou Součkovou, poprvé 1953). V té době také vstoupila do prvního manželství s ekonomem Daliborem Trochem, s nímž měla dceru Taťánu Součkovou, která se později prosadila jako kurátorka scénografie Českého muzea hudby (narozena 1952) –, z druhého manželství s literárním historikem, kritikem a editorem Jiřím Brabcem měla druhou dceru, prozaičku Zuzanu Brabcovou (narozena 1959). Od roku 1987 byla provdána za literárního historika a editora Mojmíra Otrubu.

K ediční práci se na svém pracovišti na počátku 50. let dostala záhy. Přestože přirozeně nemohla mít žádné odborné praktické zkušenosti s přípravou edic, byl před ni postaven hned na počátku obtížný úkol, edice Mladistvé práce veršem ve Spisech Jiřího Wolkera, které pro vydání v řadě Knihovna klasiků pořádal A. M. Píša. Touto nesmírně náročnou edicí (jejíž textové jádro vycházelo z rukopisné pozůstalosti), která vyšla jako třetí svazek Spisů v roce 1954, odstartovala Zina Trochová svoji dlouhou editorskou kariéru, během níž v průběhu šedesáti let uspořádala, edičně zpracovala či komentovala jen těžko uvěřitelných více jak sedmdesát knižních edic.

K Wolkerovu dílu se jako editorka vracela ještě několikrát, a Wolker rozhodně nezůstal jediným autorem, jehož texty prošly jejíma rukama opakovaně, často po řadě let. Z Wolkera pořídila výbor Srdce štít (s M. Florianem, 1964), pro odeonskou Světovou četbu připravila text Závadova wolkerovského výboru Tvář za sklem (1975), práci na Wolkerovi zakončuje monumentální edicí korespondence v Československém spisovateli v roce 1984 (Dopisy). Opakovaně se Trochová vracela i ke Karlu Hlaváčkovi a Antonínu Sovovi, jejichž výbory ve spolupráci s Jiřím Brabcem vznikly na konci padesátých let. „Střelka“ přinesla dodnes ceněný výbor z Hlaváčkovy poezie Básně (1958), poprvé přinášející také texty z rukopisů (v roce 1964 editorka reeditovala v jednom svazku Pozdě k ránu a Mstivou kantilénu). Pro čtenářskou edici Květy poezie pořídila výbor ze Sovových pozdních veršů Básníkovo jaro (doslov J. Brabec, 1958) a vzápětí přichystala dva svazky Sovových Vybraných spisů: Výpravy chudých (1960) a Ivův román (1961). Mladofrontové Květy poezie hostily ještě další edice Trochové, když se po letech vrátila k dílu autora, jemuž věnovala i svoji studentskou práci, Josefu Horovi, a uspořádala a doslovem doprovodila výbor z jeho poezie Na neshledanou, vteřiny (MF, 1978), v Květech poezie vyšel roku 1975 i její první Toman (Vlastní podobizna), antologie proletářské poezie Ten čas je tu (výbor s editorčiným doslovem, 1980) a další výbor z poezie Karla Hlaváčka Budu snít marně (opět s doprovodným slovem Jiřího Brabce, 1998).

V druhé polovině 50. let se zapojuje do projektu vydávání Souboru díla F. X. Šaldy, konkrétně je jí svěřena příprava jedenáctého a dvanáctého svazku Kritických projevů (20. a 21. svazek pokrývají období 1919–1924 Šaldovy tvorby) – oba svazky byly poznamenány cenzurními zásahy. Další připravovaný svazek šaldovského souboru, tentokrát svazek Básní (sv. 7), si musel počkat na vydání až do roku 1997, kdy jej vydalo nakladatelství Torst. Dosud jediný po roce 1989 vydaný svazek Souboru díla F. X. Šaldy, na němž Trochová pracovala s Mojmírem Otrubou, patří jednoznačně k nejprecizněji edičně ošetřeným svazkům souboru.

Pro Knihovnu klasiků sestavila v průběhu šedesátých let ještě další edice, je to jednak dosti výjimečné a pouze „jednosvazkové“ angažmá v rozsáhlých Spisech Jana Nerudy (sv. 34, Drobné klepy 4, 1967), před nímž ovšem k vydání uchystala první dva svazky Neumannových Statí a projevů (druhý /1964/ a čtvrtý /1966/ svazek dodnes nedokončených Spisů S. K. Neumanna), jejichž komentář pro svoji erudici vzbuzuje do dnešních dnů respekt. Vedle Knihovny klasiků jen nárazově publikovala ve čtenářsky orientované Národní knihovně, kde byl roku 1962 s Vlašínovým doslovem vydán výbor z Jiřího Mahena Jánošík, Ulička odvahy, Nasreddin, v kooperaci s Vladimírem Justlem vznikl pro Národní knihovnu výbor z Dykových veršů Anebo a jiné básně (1980, taktéž s doslovem Štěpána Vlašína). V druhé polovině 60. let se účastnila Brabcova, Effengergerova, Kalivodova a Chvatíkova vydání Výboru z díla Karla Teiga – připravila text prvního svazku Svět stavby a básně (1966) i svazku druhého Zápasy o smysl moderní tvorby (1969, náklad zničen; reeditováno v loňském roce).

Normalizační léta znamenaly – jak jsme uvedli dříve – jednak zintenzivnění lexikografických prací na přípravě Lexikonu, zde připomeňme, že Zina Trochová měla v této oblasti zkušenosti již z dřívější doby, kdy psala hesla pro Havlův–Opelíkův Slovník českých spisovatelů (1964), současně v obecné rovině představují útlum ve vydávání edičně náročných velkých projektů (byť např. setrvačně pokračuje vydávání svazků edice Knihovna klasiků). V prvé polovině sedmdesátých let Trochová edičně připravila čtenářské edice Jaroslava Haška (Trampoty pana Tenkráta, 1973), zajímavě uchopený výbor z próz Marie Pujmanové Povídky z městského sadu (s editorčiným doslovem, 1975), později pro edici Kapka (MF) sestavila výbor doprovozený doslovem z Ignáta Herrmanna s názvem Smíšené zboží (1977). Za významnější by bylo možno označit třísvazkový Výbor z díla Fráni Šrámka, koncipovaný jejím pozdějším mužem Mojmírem Otrubou, jenž spolu s ní editoval také výbor z poezie a dramat Kus krásného snu, pod výborem próz Sláva života je pak Trochová podepsána sama (oba 1977). Ediční přípravou textu se účastnila vydání tří svazků korespondencí Zdeňka Nejedlého (v součinnosti s pracovníky Kabinetu Z. Nejedlého pro odeonskou edici Paměti, korespondence, dokumenty roku 1975, ve spolupráci s Blankou Svadbovou pro nakladatelství Kruh v roce 1976 a 1978). V roce 1980 vyšla jednak edice rozsáhlého textu finské Kalevaly v překladu Josefa Holečka a v Mladé frontě výbor Z mých pamětí Aloise Jiráska (též doslov).

Zina Trochová s Jaroslavem Kolárem v roce 1980. Zina Trochová s Jaroslavem Kolárem v roce 1980.

Do dalšího náročného edičního projektu se Zina Trochová zapojila v polovině 80. let, kdy byl v tehdejším ÚČ(S)L odstartován projekt Spisů Karla Čapka. Nejdříve participovala na rozsáhlém třísvazkovém souboru Čapkových statí o uměleckých otázkách, literárních, divadelních a výtvarných kritik a glos O umění a kultuře, jež byly sestaveny Emanuelem Mackem a Milošem Pohorským (1984–1986). Dále následoval jedenadvacátý svazek Spisů Kritika slov a O věcech obecných... (s E. Mackem, 1991) a Spisy zakončil velmi cenný svazek Dodatků k šesti svazkům Čapkovy publicistiky O umění a kultuře a Od člověka k člověku, připravený opět s E. Mackem (1995).

Značné pracovní nasazení provázelo od první poloviny 90. let „editorku na odpočinku“. Její pozornost je upřena k vydávání Spisů Karla Poláčka v pražském Nakladatelství Franze Kafky, pro němž Trochová připravila v letech 1994–2001 celkem 6 svazků, kdy vedle stěžejních Poláčkových románů koncipovala mimo jiné edičně náročné a obsáhlé svazky Soudničky (sv. 18) a Povídky, sloupky, fejetony (2001). Pro nakladatelství Franze Kafky taktéž editovala Pohádky přímořské Siegfrieda Kappera (1998), v této edici si pak vyzkoušela větší intervence do textu (s ohledem na dětského čtenáře). Obdobně intenzivní byla spolupráce Ziny Trochové s Viktorem Stoilovem a Janem Šulcem v nakladatelství Torst, které vydalo roku 1992 její edici Chalupeckého Expresionistů (reeditováno v roce 2013) – další edicí Chalupeckého vydanou také v Torstu byl s J. Šulcem připravený soubor Evropa a umění (2005), Trochová je taktéž podepsána pod rozsáhlým výborem z Chalupeckého, který uspořádala ve spolupráci s Janem Rousem Cestou necestou (H+H, 1999). Během let připravila pro Torst několik dalších rozsáhlých edic: Skutečnost snu Zbyňka Havlíčka (ed. Stanislav Dvorský, 2003), O smutku, lásce a jiných věcech Václava Navrátila (ed. Karel Srp, 2003), dále uspořádala a připravila výbor z díla Jana M. Tomeše Slovo a tvar (2003) a ve spolupráci s Janem Šulcem svazek korespondence Josefa Jedličky a Václavem Wildem Milý pane Wilde (2006).

K vrcholům spolupráce Torst-Trochová ovšem patří realizace pětisvazkových Spisů Richarda Weinera, součástí jejichž prehistorie je i spoluúčast Ziny Trochové na jejich původním rozvrhu z druhé poloviny 60. let (za účasti J. Chalupeckého, R. Havla, Z. Hejdy ad.). Po zrušení projektu po roce 1968 byly realizovány alespoň edice Lazebník, Hra doopravdy (s R. Havlem, Odeon, 1974). První svazek Weinerových Spisů tak mohl vyjít až v Torstu v roce 1996 (sv. 1: Netečný divák a jiné prózy, Lítice, Škleb); v rychlém sledu pak následoval svazek druhý Básně (1997), třetí Lazebník, Hra doopravdy (1998) a zatím posledním vydaným svazkem je obsáhlý výbor z Weinerovy publicistiky, nesmírně edičně náročný, O umění a lidech (sv. 4, 2002).

Podobně jako její manžel Mojmír Otruba i Zina Trochová se od počátku zapojila do projektu Česká knižnice. V návaznosti na svou edici Tomanových Básní ve Slunovratu (1977) – pro tuto čtenářskou edici spolu s M. Otrubou v roce 1988 připravila výbor z Hálka Kresby křídou i tuší –, pak spolu s Miroslavem Červenkou připravila edici s identickým titulem, jež vychází jako druhý svazek knižnice (Český spisovatel, 1997). Tu můžeme z hlediska nastavení edičního komentáře bez okolků označit za vzor čtenářské edice. Pro Českou knižnici vznikly za spolupráce s Jaroslavem Medem také edice Dramata a prózy a Pět básnických knih Viktora Dyka (obojí 2003).

Nutno je ještě upozornit na textologickou práci, kterou Zina Trochová vykonala na edicích, jež bezprostředně nezapadají do tzv. krásné literatury či literární vědy. Již v roce 1983 připravila texty výboru Čtení o Národní divadle (ed. Jan Kopecký /neuveden/), s Ivo Hlobilem editovala v roce 1987 pro Odeon knihu Vojtěcha Birnbauma Vývojové zákonitosti v umění, v kolektivu Jiřího Padrty se zúčastnila vydání antologie Osma a Skupina výtvarných umělců (Odeon, 1992).

Zatím poslední vydanou publikací, na níž měla Zina Trochová aktivní účast, je rozměrný výbor z literárněhistorických prací Mojmíra Otruby Hledání národní literatury, který k vydání dovedl Dalibor Dobiáš (Academia, 2012).

Z předcházejícího a nutně stručného přehledu vyplývá, že Zina Trochová se ve své vydavatelské činnosti hned od počátku profilovala jako editorka autorů tzv. moderní literatury (jen s letmými výlety ke starším autorům: Neruda, Hálek, Jirásek, Herrmann). Její zájem soustřeďovali autoři píšící od konce 19. století po konec první poloviny 20. století. Byť se první příspěvek Ziny Trochové do vůbec prvního čísla České literatury věnoval shrnutí rozpravy o vydávání klasiků v Sovětském svazu, nezařadila se editorka k těm, kteří své praktické zkušenosti zobecňují v teoretických pojednáních. Autorsky se ani nepodílela na příručce Editor a text, vznikající v 60. letech v okruhu jejích spolupracovníků. I tak jí patří čelné místo mezi těmi, kdo po druhé světové válce koncipovali metodologická východiska moderní textologické přípravy vydávaných textů. K tomu se její náhled na ediční problematiku stal patrný i v několika recenzích publikovaných zejména v průběhu 50. a 60. let, interpretační schopnosti jasně dokazuje řada portrétově pojatých úvodů či doslovů k jejím edicím, ale i syntetičtěji pojatých studií (např. K problematice české prózy devadesátých let /Česká literatura 13, 1965, č. 6, listopad, s. 470–487/). Nejvýraznějším přínosem je ovšem systematičnost a preciznost její vlastní ediční práce, akcentovaná potřeba shromáždit a pro širokou čtenářskou obec zprostředkovat celky děl klíčových autorů novočeské literatury. Když se jí před deseti lety editor Jan Šulc v bilančním rozhovoru s příznačným názvem „Neviditelní“ pracovníci zeptal, od koho se v textologii nejvíce naučila, Zina Trochová odpověděla po pravdě, že se „učila vlastně za pochodu,“ ale nezapomněla zdůraznit význam každodenního setkávání s kolegy v ústavu: „Musím především vyzdvihnout práci edičního střediska v čele s precizním a přísným profesorem Rudolfem Skřečkem, který postavil laťku opravdu vysoko, jeho pobočnicemi Olgou Svejkovskou a Jarmilou Víškovou a dalšími kolegy, na něž jsem se často obracela se svými dotazy. Byli to například Břetislav Štorek, Emanuel Macek či Milada Chlíbcová“ (Literární noviny 15, 2004, č. 52–53, 20. 12., s. 15). Právě hledáním vlastních cest na poli praktické textologie, neúnavnou ediční činností, spoluvytvářením vydavatelských metod v interakci s kolegy řadí se Zina Trochová mezi nepřehlédnutelné osobnosti literární vědy posledních desetiletí.

Vyšlo v České literatuře 1/2014.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit