Nebudeme, myslím, daleko od pravdy s domněnkou, že pro většinu pracovníků podílejících se na nějakém sociálním výzkumu je období terénního sběru dat jakousi nevítanou přestávkou mezi dvěma důležitými dějstvími: přípravou a vyhodnocením. Jako by se v této chvíli jejich práce zastavila, jako by se rozbouřená horská řeka aktuálního výzkumu najednou schovala kamsi do skal a podzemních jeskyní, aby se až po nějakém čase znovu poklidně ševelící vynořila kdesi dole v údolí.
S ohledem na výše uvedené je vcelku pochopitelné, že situaci získávání informací v rámci sociálního průzkumu dosud nebyla věnována příliš velká praktická ani teoretická pozornost. Díky tomu také může být někdy chápána velice jednoduše jako série otázek, které pokládá tazatel, a odpovědí, které poskytuje respondent, tedy více méně v poloze behavioristického paradigmatu podnět – reakce. Interakce zúčastněných stran je chápána doslova jako řízený rozhovor, v jehož rámci má každý jasně definovanou roli a s ní spojené úkoly. Dotázaný je v tomto pojetí pasivním článkem, jehož úkolem je pouze vyslechnout dotaz a pravdivě na něj odpovědět, aktivita se naopak očekává od osoby tazatele. Tato „aktivita“ však ve skutečnosti spočívá pouze v kladení otázek v předepsaném znění a pořadí, pečlivém záznamu předem připravených odpovědí definovaným způsobem a směrování rozhovoru standardizovanými prostředky v případech, kdy respondent není schopen či ochoten akceptovat svoji pasivní roli. Jakékoli jiné formy komunikace, postranní informační kanály či skryté dorozumívání, jsou zde a priori vyloučeny, protože by narušovaly jednotnost podmínek, neboli požadavek standardizace. Několik základních pravidel vedení rozhovoru, uvedených obvykle v příručkách a pokynech pro tazatele, pak obvykle postačuje k tomu, abychom jakožto výzkumníci byli uspokojeni vědomím, že řeka nám v podzemí skutečně proudí, že se prodírá známým vymletým korytem, neroztéká se do temných nekontrolovaných zákoutí a že se tedy v obvyklé podobě vynoří tam, kde ji očekáváme.
