ALEŠ HAMAN
Známý strukturalista, žák Jana Mukařovského, Milan Jankovič, vydal v nakladatelství Academia pokračování svého souboru literárních studií pod názvem Cesty za smyslem literárního díla II. V návaznosti na své předchozí stati vydané v nakladatelství Karolinum (2005) se tentokrát rozhodl podat širší obraz své odborné činnosti vymezený počátkem 21. století. Zahrnul proto do něho práce z let 1999–2014. Alespoň částečně tak dokázal nahradit nucené odmlčení z druhé poloviny 20. století zaviněné politickou nepřízní tehdejšího režimu. Žeň, kterou shromáždil v této knize, dosvědčuje, že ani v letech nuceného mlčení nezahálel a po převratu v roce 1989 byl s to pokračovat v přerušeném díle. To dokazuje řada prací, které naplňují jeho bibliografii a kam byly zařazeny studie, jež vznikaly na začátku tohoto století.
Kniha Cesty za smyslem literárního díla II, vydaná pod redakcí literární teoretičky Daniely Hodrové, soustřeďuje úhrn autorovy literárněteoretické i kritické tvorby, a je proto kompozičně velmi pestrá. Dělí se do tří oddílů: Úvodní oddíl nese název „Dění smyslu jako teoretický a interpretační problém“ a tvoří ho tři části: dvě teoretické a jedna interpretační.
První část obsahuje stati shrnující různé aspekty týkající se ústřední problematiky knihy — cesty za smyslem, avšak zanechávající svou bohatou myšlenkovou náplní ve čtenáři i některé otázky. Je to například problematika rozlišení významu a smyslu: v této souvislosti se v recenzentovi rodí kacířská myšlenka, zda nehledáme odpověď na otázku pro smyslu zbytečně složitě. — Nedala by se taková odpověď například nalézt ve výroku filozofa, který řekl „Smyslem umění je uvědomit si sebe v jiném“?
K uvedeným problémům lze zařadit také otázky konkretizace díla (povšimněme si, že autor nehovoří o textu, jak je dnes u některých literárních teoretiků zvykem, nýbrž o díle). Setkáme se zde i s pojmem sémantického gesta jako jednotícího významového principu — tu ovšem vzniká otázka, jak propojit úvahy o gestu jako „jednotícím principu“ s tezí o nezacelitelné významové „trhlině“ v díle při srážce vnímatele s tím, co je nevyslovitelné atd.
Tato část je završena studií o jednom tématu. Je to téma „záměrnosti“ a „nezáměrnosti“ vytvářející vnitřní napětí v díle. Jeho funkce a význam v myšlení Jana Mukařovského jsou trvalým předmětem Jankovičova zájmu. Někteří v tom vidí možnou vazbu na současné dekonstruktivistické teoretické myšlení o literatuře. Možná by autorovým výkladům prospělo, kdyby se striktně nedržel obecné učitelovy terminologie postavené na opozici záměrnosti a nezáměrnosti a pokusil se blíže specifikovat obsah obou hlavních opozičních pojmů; jinak zde vzniká nová otázka, oč v díle vlastně jde — o záměrnost/ nezáměrnost poetickou (tvarovou funkčnost), estetickou (hodnotově významovou) či jakou?
Pokračování prvního oddílu, jeho druhou část, vyplňují interpretace básnické tvorby Emila Juliše, na níž Jankoviče zaujaly dva aspekty: především zaprvé míšení vzdálených žánrových poloh v současné poezii, a zadruhé: prostupnost hranic mezi poezií a prózou, odpovídající současným trendům v literární teorii.
Třetí část prvního oddílu je zaměřena na otázky, které se vynořily v druhé polovině minulého století a k nimž autor knihy cítil potřebu se vrátit pod zorným úhlem aktuálních teoretických názorů, s nimiž se setkal na sklonku starého a na začátku století nového. Tuto část pod názvem „Nepřehlédnutelné souvislosti“ tvoří jediná studie, a to „Literární text jako výzva a hra“, k níž autor nalézá inspiraci v názorech současných německých a francouzských literárních teoretiků, zejména stoupenců fenomenologických a hermeneutických přístupů k literárnímu dílu.
Jde o Wolfganga Isera (Akt čtení) a Paula Ricoeura (Živá metafora), kteří již v době, kdy Jankovič projevil zájem o jejich myšlenky, se stali — v souvislosti s útokem postmoderny na literárněvědné paradigma v druhé polovině 20. století — středem pozornosti literární vědy. K tomuto útoku došlo při nástupu francouzských teoretiků (Derridy, Foucaulta, Deleuze ad.), kteří tehdy zaujali vůdčí postavení mezi evropskými i zámořskými filozofy a literárními badateli.
V autorových výkladech se prosazuje snaha ukázat příbuznost jejich názorů s myšlenkami Jana Mukařovského. Nelze popřít, že mezi strukturalismem na jedné a fenomenologií či hermeneutikou za druhé straně lze nalézt možné podobnosti, ale zároveň nelze popřít, že mezi nimi existují sotva překlenutelné rozdíly týkající se ontologických hledisek v pojetí uměleckého literárního díla a jeho subjektu. Strukturalismus přistupoval k literárnímu dílu jako k objektu poznání, pro fenomenologii byla východiskem konstitutivní aktivita subjektu.
Druhý oddíl nese název „Dílo v pohybu“ (volíme pojem oddíl, protože členění autorovy knihy je ve vědeckém pojednání netradiční — „oddíly“ jsou odděleny římskými číslicemi, ale jejich uspořádání je velmi rozmanité. Náplní vstupní části druhého oddílu jsou úvahy o teoretických a estetických názorech Theodora Adorna a Umberta Eka, zejména o jejich chápání pojmů text a dílo, které se i u nás staly předmětem diskuzí na počátku prvního desetiletí 21. století.
Adorno chápal pojem otevřenosti díla odlišně od dosud převažujícího pojetí Martina Heideggera. Viděl v něm oduševněnou monádu (leibnizovský termín) obdařenou vnitřní silou a vyzařující navenek svou energii, jejímž zdrojem je vnitřní rozpornost a heterogenita. Adornovy úvahy o díle viděném jako výsledek procesu „psaní“ sjednocujícího protiklady textů (zde bychom mohli nalézt styčné body s Derridou), jež v díle působí tak, že části nejsou nazírány jako danosti, nýbrž jako „silová centra“ směřující k celku. Pojetí Ekovo bylo odlišné; pro něho, na rozdíl od Adornovy koncepce vnitřního napětí v díle, byla rozhodující interakce mezi dílem a jeho vnímatelem (k tomuto pojetí se posléze přiklonil i Jankovič).
V dalším výkladu se autor knihy o cestě za smyslem věnoval rozlišení pojmů text a dílo. V návaznosti na dílo Rolanda Barthese (a jeho interpretaci, kterou u nás zájemcům přiblížila práce slovenského teoretika Marcelliho) pojal text nikoli jako estetický výtvor, nýbrž jako „praxi označování“, jako„práci a hru“ (moment hry začíná v návaznosti na Kantovu estetiku vystupovat do popředí také v názorech Wolfganga Isera, zejména v jeho knize Fiktivní a imaginární).
Jankovič se posléze v otázce polarity díla a textu přiklonil k názorům Ricoeurovým (v práci Živá metafora) a převedl pojem textu na dílo v souvislosti s metaforickou modifikací promluvy, která vytváří jeho svět. Cílem této operace bylo „osvobodit“ pojem dílo od předsudečných metafyzických představ.
Citát z Ricoeura však zároveň usvědčuje Jankoviče z jisté snahy přizpůsobit smysl názoru francouzského filozofa svému pojetí spočívajícímu na odlišném chápání sloves ovládat a osvojit. Francouzský hermeneut totiž hovoří o přivlastnění neboli osvojení díla, což je něco zásadně jiného než jeho poznání usilující předmět ovládnout. Ricoeur říká: „To, co si člověk nakonec osvojuje, je určitá nabídka (proposition) světa.“ Osvojit si znamená „přijmout za své“, ztotožnit se s osvojovaným.
Tady někde je místo, kde se ukazuje rozdíl mezi strukturalismem a hermeneutikou, mezi Mukařovským (i jeho věrným žákem), u nichž stále převládá převaha poznávacího ovládnutí předmětu nad hermeneutickým pochopením zkoumaného předmětu „zevnitř“ jeho subjektivně konstitutivního pojetí.
V dalším pokračování tohoto oddílu přicházejí na řadu interpretace autorů, jejichž dílo v zásadě odpovídá Jankovičovu poetickému i estetickému zaměření. Jsou to studie o pozdním díle Bohumila Hrabala, kde čtenáře nejvíce zaujme pasáž o „šifrách“ — jež v duchu Lopatkově autor interpretuje jako existenciálně příznakové prvky. Následuje interpretace Ajvazovy prózy Prázdné ulice, na níž Jankoviče zaujal rozpor mezi spisovatelovou touhou dostat se před „jednoznačné účely“ a mezi slastí ze složitě rozehrané, zároveň však kompozičně zvládané fabulace. Studie o próze Daniely Hodrové Komedie přenáší podle autora románový svět „na hranici autobiografie a fikce“, kde panuje svoboda pohybu motivů, které se navzájem umocňují.
Závěrečná část druhého oddílu knihy nese název „Soudržnost a přesahování“ a tvoří ji tři autorovy texty. Za jejich společného jmenovatele bychom mohli považovat „dynamické pojetí významového sjednocení“ nazírané ze tří hledisek: strukturního, imanentního a historického („Dynamické pojetí významového sjednocení u Jana Mukařovského“; „Dílo jako sebepřesahující dění“ a „Dílo v proměnách“). První text je postaven na koncepci díla jako úkolu pro vnímatele, aby se snažil objevit v něm gesto, jímž se přetváří jeho celkový vztah ke skutečnosti; dílo tak působí jako aktivní celek, jehož výstavbu řídí „základní významotvorný princip“ (sémantické gesto).
V dalším textu věnovaném dílu jako sebepřesahujícímu dění navazuje Jankovič opět na Mukařovského tezi o dialektické hře záměrnosti a nezáměrnosti, kterou v duchu názorů, které se sbližují s dekonstruktivismem, chápe jako „otevřenost vůči nevymezitelnému“, respektive jako významové tajemství, které vnímateli uniká. Tady se (poněkud nečekaně a v jistém rozporu s myšlením svého učitele) Jankovič odvolává na názor Jindřicha Chalupeckého o transcendentních momentech v díle, které jako by vnášely do jeho myšlení rysy metafyziky.
V závěrečném, třetím textu se Jankovič zabývá dílem v proměnách; nejde tu však o historicky podmíněné proměny estetického objektu, jak bychom očekávali, nýbrž o snahu postihnout dynamiku „stávání se dílem“ v pohybu „před“ a „nad“ běžné významy.
Nemohu se v této souvislosti ubránit dojmu, zda snaha jít důsledně ve stopách svého učitele nesvádí Jankoviče někdy příliš daleko do bludiště dialektiky, v němž se z obzoru začíná ztrácet sám předmět — literární dílo a jeho vnímatel.
V tomto textu se setkáváme s některými formulacemi, jež jako by se snažily postihnout proces „stávání se dílem“, čímž autor nemá na mysli jeho konvenční přijetí, ale v němž „potencialita výtvoru překračuje aktualitu uznání“. Jankovič jako by svým výrokem chtěl naznačit, že teprve spoluprožívání výtvoru v jeho poeticky kvalitativních vlastnostech zakládá to, co hermeneutika charakterizuje jako „splývání horizontů“ vnímatele a tvůrce. (A tu vyvstává otázka: je laický čtenář takového spoluprožívání vůbec schopen?)
Slovníkem připomínajícím hermeneutiku charakterizuje Jankovič (na základě Ricoeurova výkladu metafory jako „sémantického šoku“) otevřenost díla „do totality hledajícího se lidského sebepřesahování“. Jankovič to překládá do filozoficky méně odtažité řeči, když píše: „[…] je to vlastně takové stálé odstrkávání se od dosaženého, aniž by to muselo znamenat předznačený pohyb k určitému cíli“ (tím se podle něho liší transcendence umělecká od náboženské). Dílo, které se stává událostí otvírající výhled na celek, se staví na počátek „řady přijetí a interpretací, v nichž se dílo teprve stává tím, čím je či může být: darem a zdrojem“. V této myšlence je autorova blízkost hermeneutice očividná.
V závěru složitého a polytematického textu se Jankovič věnuje problematice identity. Navazuje na známé Ricoeurovo rozlišení dvou modů totožnosti: ipse a idem, na rozlišení diferenciace kvalitativní — ipse (= já sám) a diferenciace kvantitativní idem (= jednotka počtu). Francouzský hermeneut odlišuje ipse = být sebou (stálý v slovu) a idem = být stejný jako… První modalita s sebou nese zřetelné konotace morální (charakterová stálost), druhá ústí v anonymní hromadnosti, v pasivním příslušenství k (početně definovatelnému) celku.
Umělcům je blízká především totožnostní modalita ipse, proto jsou nesnadno zařaditelní. Jsou ovšem jsou známa období, kdy i oni cítí potřebu „někam patřit“, cítit se dobrovolně jako součást nadosobního celku (kmene, národa, třídy, umělecké družiny atd.) — zkrátka jistého dobrovolného společenství. Bohužel autor nevyužil plně možností, které mu Ricoeurovo dělení nabízelo, aby se nad problematikou umělecké osobnost dále zamyslel.
To ve své knize učinila německá teoretička Herta Schmidová (srov. „Přístupy k subjektu v pražské strukturalistické antropologii a v genetickém strukturalismu Ernsta Cassirera“, in Struktury a funkce, Praha, Karolinum 2011, s. 68–85 a „Problém individua v českém strukturalismu“, ibid., s. 86–111).
I tak se dá říci, že texty obsažené v závěrečné části druhého oddílu Jankovičovy knihy dotvářejí myšlenkové jádro celého svazku a dodávají mu kvalitu, jejíž význam pro naši literární vědu potrvá.
Přínosné jsou i úvahy z třetího, závěrečného oddílu knihy uvedeného názvem „Průzkumy a průhledy“. Zvláště zajímavé jsou úvodní studie, v nichž autor věnoval pozornost některým otázkám, jimiž se zabýval v předchozích kapitolách. Patří k nim zejména část uvedená titulem „K teoretickým problémům literatury“, v níž k otázkám, které zůstaly v předchozích textech otevřené, autor přistupuje z jiného hlediska. Týká se to především studií „Estetika významotvorného dění“; „Identita díla v pohybu“; „Mathauserův dialog s estetikou Jana Mukařovského“ a „Poetika a estetika českého strukturalismu“, v nichž se Jankovič vrací k myšlenkám, které vznikaly nad pracemi jeho kolegů a kolegyň (Mathauser, Schmidová).
Podobně jako v předchozích dvou kapitolách doplňují tuto část i pasáže interpretační — doplňky k poetice Bohumila Hrabala a studie věnovaná poetice knihy Vyvolávání napsané prozaičkou Danielou Hodrovou. Samostatnou část zaujímají „Doslovy k estetickým přednáškám Jana Mukařovského“, které dokreslují myslitelský profil Jankovičova učitele jakožto estetika a teoretika i vysokoškolského pedagoga.
Autor vzdal ve své knize hold myšlenkám českého strukturalismu a snažil se ukázat jejich aktuální podnětnost jak pro české, tak i pro současné evropské myšlení o literatuře. Je příznačné, že v našem současném literárním diskurzu akcie strukturalismu zřejmě stoupají. Svědčí o tom nejen takřka současné vydání podnětné knihy Jankovičovy, nýbrž i neméně pozoruhodná monografie mladšího reprezentanta české literární vědy Ondřeje Sládka, zabývající se životem a dílem jednoho ze zakladatelů pražské školy strukturalismu — Janem Mukařovským: Jan Mukařovský — život a dílo (Brno, Host 2015). K obnovenému zájmu o Pražskou školu a o strukturalismus vůbec přispívá také sborník Český a polský strukturalismus — historie a současnost, vydaný v roce 2015 Slezskou univerzitou v Opavě pod redakcí Małgorzaty Gamratové a Libora Martinka.
Milan Jankovič: Cesty za smyslem literárního díla II. Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR 2015. 469 stran.
Vyšlo v České literatuře 3/2016.