JAN PIŠNA
Ačkoli může název recenze působit banálně, v žádném případě to neznamená, že by se kniha, kterou mám ve svém zorném úhlu, věnovala tématu banálnímu, popřípadě badatelsky okrajovému. Není tomu tak. Monografie Knihy kupovati… se totiž soustřeďuje na vývoj a proměny výroby, distribuce a recepce knih na území českých zemí. Ke zkoumané látce navíc přistupuje interdisciplinárně a stranou autoři neponechávají ani společensko-kulturní vlivy specifické pro jednotlivá období. Tím se práce, jež vznikla spoluprací nestora českého bádání v oblasti knižního obchodu, dějin slavistiky, novinářství a archivnictví Zdeňka Šimečka a literárního teoretika a historika Jiřího Trávníčka, vymyká a řadí se k té části současné literární vědy, která opouští dosavadní přísně textocentrické směřování.
Na úvod je třeba stručně zmínit poněkud nezvyklou genezi knihy. Původní text Zdeňka Šimečka byl napsán pro reprezentativní ediční řadu nakladatelství Harrassowitz Geschichte des Buchhandels, kde roku 2002 vyšel v německém překladu pod názvem Geschichte des Buchhandels in Tschechien und in der Slowakei. Pro české vydání byl rukopis nově přehlédnut, Jiřím Trávníčkem doplněn a přepracován v těch částech, které se týkaly dějin knižního obchodu od roku 1918 po rok 1989, kromě toho Trávníček doplnil závěrečnou analýzu polistopadového knižního trhu a tuto časovou linii dovedl až k prahu 21. století.
Monografie Knihy kupovati… vyšla roku 2014, rázem se stala bestselerem knihkupeckých pultů a byla brzy vyprodána, v březnu 2015 následoval dotisk. Na okraj dodejme, že kniha byla poctěna Cenou Miroslava Ivanova za literaturu faktu. Není divu, když obdobně zaměřená publikace Knihopisná nauka a vývoj knihkupectví československého bibliografa a knihovědce Karla Nosovského vyšla v roce 1927 a od té doby nebyla tématu nevěnována soustředěná pozornost, jež by vyústila v ucelenou monografii. Výjimku potvrzující pravidlo zosobňují právě studie a články Zdeňka Šimečka, které jsou rozesety v množství konferenčních sborníků či českých i zahraničních odborných časopisech. V tomto ohledu je více než příhodné připomenout Šimečkovu publikační činnost z posledních let. V roce 2011 krátce po sobě vyšly knihy Knižní obchod v Brně od 15. do konce 18. století a souborná práce o nejstarších stadiích periodického tisku Počátky novinového zpravodajství a novin v českých zemích (do devadesátých let 18. století), které korunovaly jeho dosavadní více než čtyřicetiletou badatelskou práci.
Na úvod budiž řečeno, že publikaci Knihy kupovati… lze považovat za heroický počin a kniha o pěti stech stranách je plná důležitých informací. Snoubí v sobě uměřený výklad se statistickými daty, zněním právních norem o obchodě či o fungování dobové cenzury. Nemalou zásluhu lze spatřovat také v tom, že publikace v nejednom případě vrací českou literaturu a českou knihu do realističtějšího světa, než jak ho vykreslují existující kompendia dějin české literatury. Práce sleduje složitou emancipaci jazykově české knihy v průběhu 18. a 19. století, která se pomalu vzmáhala z propadu v pobělohorském období, kdy se tento segment knižní produkce soustředil (takřka výhradně) na nižší sociální vrstvy, přičemž německé a latinské produkci nedokázala českojazyčná kniha konkurovat. Tomu zcela odpovídala nízká kvalita užitého papíru i zpravidla nedostatečný obrazový doprovod. Druhým důležitým aspektem, který autoři sledují a statisticky dokumentují, je poptávka, výše nákladu, prodejnost a ceny knih a periodického tisku.
Na druhou stranu lze jen stěží očekávat, že by jediná kniha mohla splatit desetiletí trvající a narůstající dluh zcela adekvátně a rovnoměrně ve všech oblastech. Podíl viny na neutěšeném stavu studia dějin knižního obchodu a knižní kultury nenese jen literární historie, ale především vleklá krize klasické knihovědy. Její převážná část totiž ustrnula v pouhé bibliografické deskripci knihtiskařské produkce a v zaměření na dějiny knihoven. Otázky oběhu a distribuce knihy byly vyobcovány až kamsi na periferii oboru.
Rozdělení recenzované knihy do osmi kapitol je vcelku zřejmé, kompozice sleduje vývojovou osu historie knihy na našem území od nejstarších dob knižní kultury velkomoravské až po žhavou současnost velkých bookstories, e-knih a digitálních knihoven, přičemž se autoři snaží vše zasadit do kontextu dějinného, kulturního a literárněhistorického. Středověk je spojen s problematikou rukopisné knihy, šířením textu pomocí opisu, toto období je zakončeno vynálezem knihtisku (s. 15–34); dále následuje kapitola shrnující vývoj produkce a obchodu od prahu 16. století až k dobám josefínských reforem sklonku 18. století (s. 35–112). Teprve až třetí kapitola se zaměřuje na menší časový úsek od nárůstu alfabetizace v 18. století až po revoluční rok 1848 (s. 113–172) a v podobném duchu se nese také sledování druhé poloviny tzv. dlouhého 19. století až do konce 1. světové války a založení Československa (s. 173–226). Druhou polovinu knihy zabírá popis vývoje a situace ve 20. století ve společných kapitolách Zdeňka Šimečka a Jiřího Trávníčka. Samostatné prvorepublikové dvacetiletí (s. 227–288), vyznačující se dynamickým rozvojem české a slovenské knihy, ale také vleklou hospodářskou krizí, střídá kapitola o protektorátním údobí (s. 289–314), v němž probíhaly četné konfiskace knih i zvýšená cenzura. Poslední dvě nejrozsáhlejší a nejpropracovanější kapitoly se soustředí jednak na období pokvětnové a poúnorové, pro které byla příznačná centralizace a direktivní řízení (s. 315–380), a na liberální etapu polistopadovou (s. 381–445). Na konci knihy čtenář nalezne seznamy použité literatury, vyobrazení a užitých grafů a také pro laickou veřejnost užitečný slovníček užívaných termínů a jmenný rejstřík.
Velký klad publikace spočívá v samotném přístupu, který lze označit jako snahu nahlížet problematiku knižního obchodu z co možná nejširšího hlediska. Především se to týká dobového právního rámce, s nímž častokrát autoři prospěšně doprovázejí i obecně historické charakteristiky toho kterého období. Za průkopnické lze označit výklady o vydávání židovské literatury a obchod s knihami vedený Židy, stejně tak i sledování nakladatelské činnosti krajanských spolků či kulturní aktivity jiných národností na našem území.
Limitem rozsáhlé práce je naopak značná nevyváženost mezi různými kapitolami, která se zřetelně projevuje cézurou mezi předbřeznovým a pobřeznovým vývojem knižního obchodu a rozvojem česky psané literatury po roce 1848. Zvláště kapitoly věnované nejstaršímu období působí značně zkreslujícím dojmem. Zmiňují totiž jen izolované záznamy, v odborné literatuře často citované a notoricky známé, a tak vzniká dosti falešný dojem, že fungující knihkupecká síť, kterou známe z 18. století, vznikla „z ničehož nic“. Čtenář knihy není informován o chatrné archivní praxi, z níž plynou obtíže při dokumentaci knižní výroby a obchodu; tyto lakuny mohly být případně zčásti překlenuty výklady o analogickém vývoji obchodu s knihami, který je popsán v okolních zemích.
Část věnovaná starším fázím knižního obchodu je z mého pohledu vůbec značně problematická, byť rozumím omezením, která plynou z malé stránkové dotace. Bohužel se jedná o všeobecně rozšířenou praxi, kdy je v syntetických příručkách literární či umělecké dění devíti století kondenzováno do podoby stostránkového schematického náčrtu a detailní popis a důmyslné promýšlení stavu je vyhrazeno jen nové době. Již jsem zmínil uvádění některých známých faktů, které mohou působit v konfrontaci se zbytkem knihy značně nahodilým dojmem. Na straně 21 se sice čtenář dozví, že během 14. století působilo v zemi několik desítek tisíc kněží a kleriků, což autor zmiňuje především s ohledem na rozšiřování gramotnosti. Bohužel se však nic nedozvíme o složení a stavu knih v majetku farností. Přitom například stačilo projít vizitační protokoly arcijáhna Pavla z Janovic z let 1379 až 1382, obsahující nejen informace o gramotnosti a věroučných schopnostech plebánů, ale především informace o inspekcích knih (většina knih na farách byla nesvázaná a uložena v nevyhovujících podmínkách). Taková zjištění značně relativizují i schematické vidění knižní kultury předhusitské a pohusitské doby; v monografii je vykreslována doba před husitskými válkami až v nekritických superlativech, kdežto husitské bouře nesou podle Zdeňka Šimečka veškerou vinu na kulturním úpadku českých zemí. Autor sice v podkapitole o husitství, kterou popsal jako období úpadku knižní kultury, shromáždil množství příkladů rozprodeje knih pod cenou (povětšinou do zahraničí), ty se však týkaly výhradně radikální odnože husitů, tedy táboritů, a odrážely zvyklosti nakládání s knihami typické jen pro určitou část husitské společnosti. Předpokládal bych, že očima dobové knižní kultury by se lépe prokázalo to, co je na straně 25 lapidárně popsáno jako přesun kulturních (dodal bych především také ideových) preferencí. Vždyť známe objednavatele nákladných iluminovaných rukopisů i z řad zbohatlých husitských hejtmanů. Na druhou stranu oproti krásnému stylu sklonku 14. století lze v průběhu 15. století sledovat patrnou sestupnou úroveň kvality iluminací.
V souvislosti s tématem rukopisné knihy je třeba upozornit, že i navazující kapitola, pojednávající o soužití rukopisné knihy s knihou tištěnou, je poněkud reduktivní. Například postrádám podstatnou zmínku o obchodu s těmito nákladnými díly v 16. a 17. století, jelikož si literátská bratrstva za účasti nejvyššího městského patriciátu pořizovala reprezentativní iluminované graduály. Z hlediska aktualizace knihy pro nynější vydání také měl být reflektován projekt Repertorium rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách (vycházející od roku 2003) a na tento pramenný výzkum navazující odborné studie, především články Aleny Anderlové Fidlerové.
Tím se již dostáváme k druhé slabině kapitol o starších obdobích, již představuje antikvovanost sekundární literatury. Platí to nejen o odborných pracích týkajících se zemí českých, ale i zemí vedlejších a také dalších oblastí, s nimiž české prostředí udržovalo čilý obchodní kontakt. Konkrétně jde o německou, rakouskou, polskou a slovenskou odbornou literaturu posledních deseti až patnácti let, zejména postrádám nejnovější práce literárního historika a knihovědce Reinharda Wittmanna, mnoho důležitých informací pro situaci v českých zemích obsahuje také kniha Petera R. Franka a Johannese Frimmela Buchwessen in Wien 1750–1850 (jen na okraj poznamenávám, že právě tato publikace v mnohém odkazuje a navazuje na starší práce Zdeňka Šimečka). To ale není vše. Za posledních osm let se rozvinul systematický výzkum knižního obchodu v 18. století v Horních Uhrách (a v té souvislosti také v sousedních českých zemích), jehož výstupy představují zejména práce Petronely Bulkové (provdané Križanové) a Miriam Poriezové z Univerzitnej knižnice v Bratislavě, popřípadě Ivony Kollárové z Lyceálnej knižnice SAV. Je velká škoda, že jejich zjištění nebyla zohledněna, neboť zpracovaly některé zahraniční archivy, a tak mimoděk suplují nedostatečný český výzkum. Ostatně podobnou výtku lze směřovat i ke kapitolám o novější době. Zde překvapí mj. i absence spisu Problémy knižního trhu Boleslava Havlíčka z roku 1932, který považuji za bravurní dobovou analýzu, v níž autor uvažuje o stavu a výhledech knižního obchodu v času krize třicátých let a nabízí i vhled do tehdejší diskuzí na toto téma. A takto lze pokračovat dál a dál. Jinými slovy: dobu mezi sepsáním práce Zdeňkem Šimečkem v devadesátých letech 20. století a její českou edicí z roku 2014 se nepodařilo zcela překlenout.
Rozsáhlá práce se nemohla vyhnout ani drobným chybám. Například na straně 50 se píše o druhém vydání Mattioliho Herbáře z roku 1596, po němž zbylo „údajně Melantrichovi“ na skladě velké množství neprodaných tisků. Ovšem toto druhé vydání vydal Daniel Adam z Veleslavína, nikoli Jiří Melantrich starší. Ten byl v době vydání již dobrých šestnáct let po smrti. Ale buďme spravedliví, jedná se skutečně jen o ojedinělé přehlédnutí.
Ačkoli celá kniha informuje o knižním obchodu, činí tak z poměrně velkého nadhledu, takže se při jejím čtení pramálo dotkneme knihkupeckého pultu, a pokud k tomu dojde, děje se tak spíše nahodile. Je to dáno jednak široce pojímaným termínem knižní obchod, do něhož oba autoři zahrnuli krom aspektů samotné tiskařské produkce i problematiku knihoven a čítáren, čtenářských spolků, proměňování a sociologicko-ekonomické složení čtenářské obce, cenzuru apod., a jednak tím, že jde o dosud málo badatelsky prozkoumanou oblast.
Nemalým kladem práce je využití vzpomínek exponentů knihkupeckého dění po roce 1989, škoda jen, že podobným způsobem autoři nepostupovali i v oblastech starších, neboť i pro ni máme nemálo zdrojů memoárové povahy. Krom těch nakladatelských a všeobecně známých, např. třídílných vzpomínek Otokara Štorcha-Mariena, mám na mysli hlavně Paměti a osudy Leoše Karla Žižky, v nichž se věnuje druhé polovině 19. století s nebývalou důkladností. Jednak topograficky popisuje knihkupecké a antikvární obchody v Praze (občas i na venkově), jednak nás seznamuje se samotným provozem, personálem obchodu a obzvláště s jeho sortimentem.
Poslední připomínku chci věnovat nahodilému výběru, komu z osobností knihtiskařského, nakladatelského či knihkupeckého světa autoři věnují medailonek, a kdo je zmíněn pouze mimoděk či v rámci některého z výčtů. V tomto ohledu nepanuje v knize jednota a opět se projevuje vázanost na dosavadní kanonické výklady starších období. Medailonek si tedy „zaslouží“ Melantrich a Veleslavín, Vusín, Schönfeld, oba Krameriové a Pospíšil, ale do tohoto výběru se již nedostanou například Hraba a Rosenmüller. Přitom produkce těchto dvou velkých rodinných firem v 18. století dominovala určitému segmentu trhu. Za velmi zdařilé však lze považovat shrnutí knižní produkce jindřichohradeckého Landfrase a pražského Kobera, jež posloužilo k důležitému srovnání odlišné situace ve velkém městě a na venkově v první polovině 19. století. O to větší překvapení budí naprosté pominutí velkých nakladatelských firem 19. a 20. století, jako byly Jan Otto, Josef R. Vilímek, František Topič apod., které jsou přeci jen ve všeobecném povědomí známy. V tomto směru mám výhrady také k zjevné nahodilosti výběru „medailonkových“ nakladatelů v poslední osmé kapitole.
Závěrem chci ještě jednou zopakovat, že uvedené námitky nijak nesnižující cíl, s nímž oba autoři knihu tvořili, tedy stručně představit vývoj knižního obchodu v českých zemích. Je myslím pochopitelné, že v této maximalistické snaze museli v lecčem slevit či potlačit jeden prvek na úkor jiného. Problém se však dle mého mínění skrývá již v podtitulu práce, který vzbuzuje značná očekávání: Dějiny knižního trhu v českých zemích. Takové vymezení slibuje (nejen) odbornému čtenáři něco jiného, než co se mu nabízí. Možná, že je na vině scházející adjektivum, které by explicitně upozornilo, že se jedná o „stručné“ či „přehledné“ dějiny knižního obchodu pro širokou čtenářskou obec. To je také důvod, proč nad publikací Knihy kupovati… musím rozpačitě říci: ano, kniha je to dobrá a dobře napsaná, ale dějiny knižního obchodu v českých zemích to bohužel ještě nejsou.
Zdeněk Šimeček — Jiří Trávníček: Knihy kupovati… Dějiny knižního trhu v českých zemích. Academia, Praha 2014. 499 stran.
Vyšlo v České literatuře 2016//3.