EDUARD BURGET — MICHAL JAREŠ
Výzkum dějin knižní kultury je v posledních letech poměrně frekventovaným tématem. V širším slova smyslu sem můžeme zařadit na jedné straně monumentální Voitovu Encyklopedii knihy (2006), která se v širokém záběru věnuje především historii „výroby“ knih od vynálezu knihtisku až do začátku 19. století, na straně druhé se přistupuje k výzkumu knižní kultury prostřednictvím sond do nakladatelských dějin zejména 19. a 20. století, kde dosud nejčastěji stály v centru pozornosti autorů významní nakladatelé (např. Josef Florian, Jan Laichter, Jan Otto, Alois Dyk, Jos. R. Vilímek), případně výtvarníci, kteří podstatnou část své tvorby spojili s konkrétním nakladatelským projektem (mj. Ladislav Sutnar či Josef Sudek v Družstevní práci). Opomenout nelze práce Aleše Zacha Stopami pražských nakladatelských domů (1996) a Nakladatelské Kladno. Z dějin kladenské knižní kultury (2007) nebo týmž autorem připravovaný internetový Slovník českých nakladatelství 1849–1949 <www.slovnik-nakladatelstvi.cz>, případně oborová hesla, jež jsou součástí Lexikonu české literatury. Poválečným nakladatelským dějinám se v poslední době pak věnovaly práce Jiřiny Šmejkalové Cold War Books in the ‘Other’ Europe and What Came After (2010), Michala Přibáně a kol. Česká literární nakladatelství 1949–1989 (2014) či studie Evy Forstové o postavení Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (Odeon) v systému řízené kultury (Knihy podle norem [2013]). Jednotlivým nakladatelstvím nebo osobnostem s nimi spojenými jsou z posledních let věnovány též knihy rozhovorů (Josef Chuchma: Torst. Dvacet let nakladatelství [2011]; Přece tady nebudeme sedět na sucho. Bilanční rozhovor Petra Placáka s nakladatelem Ladislavem Horáčkem [2014]), paměti nakladatelských redaktorů či překladatelů, katalogy nejrůznější povahy (mj. několikadílná kolektivní monografie Topičův salon [2012], resp. Čs. spisovatel [2014]). Zejména na typografickou podobu knih se v poslední době soustředily např. kolektivní monografie Karel Teige a typografie (2009), práce Barbory Toman Tylové Jde o to, aby o něco šlo. Typograf Oldřich Hlavsa (2015), případně tři svazky edice Moderní česká kniha z nakladatelství KANT, obsahující knihy Aleny Pomajzlové a Jindřicha Tomana (2004, 2009, 2010). Stranou pak nezůstává ani knižní tvorba exilová (Aleš Zach, Michal Přibáň) nebo dílčí syntézy věnující se v souhrnném pohledu konkrétní samizdatové edici (Gabriela Romanová, práce lexikografického oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR).
K poznání dílčí oblasti spojené s dějinami knižní kultury přispívá nedávná monografie V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře (2015), v níž se výklad na mnoha místech prolíná s dějinami nakladatelství i s konkrétními příběhy knih a jejich autorů. V neposlední řadě pak významnou součást české literární kultury tvoří výzkumy současného čtenářství, kterým se v posledních letech soustavně věnuje Jiří Trávníček. A právě Trávníček je spoluautorem recenzované práce, která se zabývá fungováním knižního trhu v českých zemích od nejstarších dob až po současnost.
Původně se jednalo o práci napsanou historikem a archivářem Zdeňkem Šimečkem pro německé čtenáře. Kniha vyšla roku 2002 pod názvem Geschichte des Buchhandels in Tschechien und Slowakei; pro české vydání byla původní práce Šimečkem a Trávníčkem zrevidována, vypuštěny byly některé pasáže a v případě třech kapitol byl výklad naopak podstatně rozšířen. Celek dotváří zcela nová kapitola Jiřího Trávníčka, pojednávající o proměnách knižního trhu po roce 1989.
Hlavním problémem celé knihy je nenaplnění původního záměru — Šimečkova a Trávníčkova kniha totiž primárně není o knižním trhu, neboť s daleko větším zaujetím, než s jakým se dočítáme o obchodování s knihami či o jednotlivých nakladatelstvích, pojednávají autoři spíše o dějinách periodického tisku (a celkově žurnalistiky), o spolcích, půjčovnách a knihovnách. Právě zde lze dost často sáhnout po statistikách a „tvrdých“ datech (náklady novin, kolik jaká měla knihovna svazků atd.), vytvořit nějaký graf či tabulku, ale bohužel se tím ztrácí hlavní téma knihy, vytyčené v jejím podtitulu. Ve výsledku se pak jedná o tři neukončené knihy, které jsou spojité jen v některých částech. Máme před sebou knihu o nakladatelském podnikání, dále knihu o dějinách žurnalistiky a rovněž přípravnou brožuru o historii knihoven. Dokladem toho, že dějiny nakladatelství a knižního trhu neleží v centru pozornosti, je například skutečnost, že v rámci výkladu o první polovině 20. století autoři nevyužívají materiály Svazu knihkupců a nakladatelů (ať již publikované, či archivní). Absence takových pramenů totiž v konečném součtu knihu poněkud degraduje a posiluje dojem roztříštěnosti.
Úvodní dvě kapitoly Zdeňka Šimečka („Rukopisná kniha. Období středověku“ a „Rozšíření tištěné knihy. Od konce 15. století do osmdesátých let 18. století“) pojednávají o počátcích písemnictví v Čechách a na Moravě, knihtisku, čtenářských kroužcích i prvních půjčovnách knih. Výklad o vlastním knižním trhu je v těchto částech pochopitelně minimální, s určitou nadsázkou bychom mohli konstatovat, že zmíněné kapitoly pojednávají o knižním trhu ještě před jeho vznikem. Do vynálezu knihtisku byla rukopisná kniha doménou církve a o něco později rovněž univerzitního prostředí, její finanční nákladnost v podstatě neumožňovala vznik knižního trhu, jak jej známe z moderní doby. Je sice pravda, že se rukopisné knihy do Čech rovněž dovážely (nejčastěji z Francie a Itálie), ty však nebyly určeny k prodeji na domácím trhu, nýbrž putovaly do církevních (klášterních) knihoven, ve 14. století také do soukromé sbírky českého krále Václava IV.
Vynález knihtisku byl revolučním objevem, který v dlouhém časovém horizontu způsobil masové rozšíření tištěného slova. Od druhé poloviny 15. století vznikaly první tiskárny a knižní kultura se celkově profesionalizovala. Rozšíření knihtisku postupně vedlo k zlevnění produkce a tím pádem i k rozvoji knižního trhu, tištěná kniha postupně přestala být doménou církevní a dvorské kultury, začala se rozšiřovat v měšťanském prostředí, které se stalo určujícím pro výrobu a prodej knih. Domácí nakladatelé expandovali na zahraniční trhy, mimo jiné i na trh ve Frankfurtu nad Mohanem, který se díky své výhodné geografické poloze i statusu svobodného města stal jedním z nejdůležitějších středisek knižního obchodu i centrem výměny důležitých informací (a je jím dodnes). Následující dvě kapitoly („Rozšíření knižní kultury“ a „Snaha o emancipaci českého knižního trhu“), obě opět sepsané Zdeňkem Šimečkem, reflektují dlouhé období od osvícenských reforem až do roku 1918; značný prostor je ve výkladu opět věnován rovněž rozvoji čtenářství, knihovnám, osvětovým a čtenářským spolkům, propagaci a reklamě.
Navzdory tomu, že autoři v úvodu deklarují, že si jejich kniha neklade za cíl být vyčerpávajícími dějinami, nýbrž pouze přehledovou příručkou, nelze se smířit s tím, že z velké části rezignovali na aktualizaci novější literatury, která by zohlednila odlišného adresáta. Tento fakt vynikne zejména ve „starších“ kapitolách, zachycujících období do roku 1918. Uveďme zde jen jeden příklad za všechny: ve třetí kapitole, která analyzuje dobu předbřeznovou v Čechách, by bylo vhodné českého čtenáře upozornit spíše na česky psané nebo novější práce historika Miroslava Hrocha (např. na studii Obrození malých evropských národů z roku 1970, případně na knihy Na prahu národní existence a V národním zájmu, obě vyšly v roce 1999), než na Hrochovu německy psanou a pro domácího čtenáře i hůře dostupnou, studii z roku 1968. Mnohé práce, které se sice bezprostředně k dějinám knižní kultury nevztahují, nicméně pro svůj široký záběr jsou dodnes inspirativní, v knize nenajdeme. Zde máme na mysli především práci filozofa a sociologa Jürgena Habermase, který svou knihu Strukturální přeměna veřejnosti sice napsal už začátkem šedesátých let 20. století, přesto se domníváme, že by právě pro kapitoly pojednávající o rozvoji knižního trhu v raném novověku mohla být pro autory v lecčems inspirativní.
Výše uvedené příklady v sobě skrývají obecnější problém, který je bohužel charakteristický pro celou práci. Tím je fakt, že značná část textu byla původně určena německým čtenářům. Autorům se bohužel přes veškerou snahu nepodařilo text zrevidovat a doplnit v takové míře, aby toto prvotní zacílení na německé publikum dostatečně eliminovali. Zejména v Šimečkových kapitolách je znát původní promlouvání knihy k jinému uživateli. Proto se mj. dozvíme, co připravil Jiří Melantrich za knihy pro německý trh (s. 62), případně jaký byl vliv lipského obchodu v českých zemích ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století (s. 135) nebo jaké německé překlady českých děl se podařilo vydat (s. 153).
Počínaje pátou kapitolou („V samostatném státě. Období 1918–1939“) se stává spoluautorem Jiří Trávníček. Hned na počátku nás autoři provedou v krátkém exkurzu po Slovensku, kde se alespoň drobně a nikoli bez věcných chyb snaží popsat fungování tamního knižního trhu v éře první republiky. Vztahu české a slovenské literatury se mimo jiné dotýká i chybná teze, že „v české literatuře se […] objevily […] překlady ze slovenské klasické literatury“ (s. 234) — kromě dětských knih Kristýny Royové či populárních románů Jozefa Nižnánského existují v češtině snad jen nepříliš kvalitní přepisy autorů Gejzy Vámoše nebo Ladislava Nádaši-Jégého. Slovenská literatura jinak vycházela ve slovenštině, její distribuce byla zajišťována do českých a moravských zemí, ale nešla podobně jako v pozdějších letech příliš na odbyt a čtenářský ohlas měla minimální. Kromě specificky zaměřeného nakladatelství Leopolda Mazáče vycházela slovensky psaná literatura i v některých dalších českých nakladatelstvích (mj. v Družstevní práci, Melantrichu, v Topičově edici), stejně jako měly své slovensky psané strany některé celostátní deníky (např. Národní osvobození).
Podobně jako v předchozích kapitolách se i v této části objevují kontroverzní věty: „Slovensko dosáhlo pod ochranou německé říše Adolfa Hitlera samostatnosti“ (s. 235). Stejně tak můžeme polemizovat s poněkud zjednodušující informací, že „mimořádně nízká vlastní produkce dokládá kulturní úroveň obyvatel Podkarpatské Rusi“ (s. 285), které popírá mj. existence užhorodských nakladatelství Unio a Prosvěta, mukačevské Karpatie, berehovského Merkuru či chustského nakladatelství Ignáce Ausländera, doplněné řadou kulturních spolků nebo místních filiálek československých nakladatelství a vydavatelství. S ohledem na to, jakou pozornost dnes literární věda věnuje oblasti populární literatury, neobstojí hodnotící formulace typu: „byly tu k mání nejen bezcenné romány publikované v románovém časopise Rozruch“ (s. 253) nebo „o oblibě takové pokleslé literatury svědčí například svazky Červené knihovny“ (s. 276). Naopak tu překvapivě chybí vcelku důležité informace o postavení Státního nakladatelství, které bylo podobně jako dnešní nakladatelství Academia předmětem stížností ze strany nakladatelů kvůli nerovným konkurenčním podmínkám.
Nejvíce se ona poplatnost původnímu německému vydání vyskytuje v úvodu šesté kapitoly („Pod tlakem. Období protektorátu“), jež pojednává o letech 1939–1945. Zcela bez jakéhokoli kritického odstupu se zde píše, že „Čechy a Morava, obsazené 15. března 1939 německým vojskem, přijaly jako protektorát ochranu Německé říše“ (s. 291), s naprostou samozřejmostí pak autoři hovoří o „vztahu k říši“, o moci „odvozené od říše“, o Úřadu říšského protektora, který dohlížel na to, „aby práva vykonávaná v rámci autonomie nebyla v rozporu se zájmy říše a aby na území protektorátu byly respektovány politické směrnice vůdce Adolfa Hitlera“ (s. 291). Tyto formulace, na kterých německý čtenář zřejmě nebude shledávat nic závadného, mohou pro změnu na čtenáře české působit jako doslovné citace převzaté z protektorátních tiskových zpráv Úřadu říšského protektora. Opět zde pak působí poněkud nesourodě — myšleno nesourodě s dnešním výzkumem — útočení na „pokleslou literaturu“ s nejasnými a ničím nepodloženými tvrzeními (například v pasáži o Slovenském štátu, kde byly podle autorů „z české literatury […] překládány zejména dívčí romány Vlasty Štáflové“ [s. 312]; dodejme, že Vlastě Štáflové vyšly poslovenštěné tři knihy v letech 1942 a 1943). Takových příkladů by se daly najít desítky.
Je příznačné, že celý tento problematický oddíl uvozuje marginální poznámka, která snad měla vystihovat to podstatné pro daná léta: „Celní unie s Německou říší“. Tedy nikoli okupace, nikoli protektorát, ale celní unie s Německem byla podle autorů nejdůležitější událostí pro dané období. Podivně pak tyto části působí v kontrastu se závěrem předchozí kapitoly, která reflektuje rozpad Československa a vznik druhé republiky. Tento text byl pro české vydání koncipován nově (mj. odkazuje na práci Jaroslava Meda o literárním životě pomnichovské republiky, která v době prvního vydání ještě nebyla na světě) a je napsán o poznání vyváženěji, přestože i zde dochází k některým lapsům: zkratkovitě mohou působit zmiňované „proněmecké“ informace o druhé republice, stejně jako věty typu: „v řadách levicových intelektuálů se [za druhé republiky — EB, MJ] oživuje zájem o lidovou slovesnost“ (s. 286), v nichž se opakují stereotypy příznačné pro starší bádání. Vedle prací levicových autorů — např. Václavkova a Smetanova práce folkloristická, případně Bogatyrevovy práce o folklóru, které lze datovat již od dvacátých let — se v pomnichovském období lidové slovesnosti nevěnovali jen intelektuálové levicoví, ale např. také katolíci (Vilém Bitnar, Zdeněk Kalista nebo Josef Vašica).
Sedmou kapitolu nazvanou „Řízená socialistická společnost“ zahrnující léta 1945 až 1989 lze konfrontovat se souběžně vydanou encyklopedií Česká literární nakladatelství 1949–1989, na níž se podíleli i oba autoři této recenze. V Šimečkově a Trávníčkově podání dochází zřejmě ve snaze o co největší zhutnění k mírným posunům a drobným omylům (např. pasáž o přesunu politické literatury do oblasti literatury odborné na příkladu programu krajských nakladatelství [s. 330]; případně tvrzení, že Jiří Gruntorád byl odsouzen „zejména za opisování a rozšiřování poezie Bohuslava Reynka“ [s. 368] — Gruntorád byl odsouzen v roce 1980 za „podvracení republiky“, mj. za rozšiřování literárních textů a neoficiálních hudebních nahrávek). Naopak tu není dostatečně vyzdvižena zásadní proměna nakladatelské struktury, jež nastala od roku 1953 v souvislosti s tzv. gestorským systémem, stejně tak není dostatečně reflektována proměna krajských nakladatelství po roce 1961. Podobně tu zcela chybí popis systémů řízení nakladatelské sítě (mj. Československé ústředí knižní kultury, nově vzniklý Svaz nebo pozdější Ediční rada ministerstva kultury). Namísto podstatných informací tu čas od času Jiří Trávníček využívá vzpomínek z pramenů orální povahy („čtenářských biografií“), čímž mírně deformuje styl knihy (viz expediční problémy a tzv. knižní čtvrtky na s. 359n).
Jako nejcennější se z hlediska celku jeví závěrečná osmá kapitola („Mezi entuziasmem a liberalismem“), která mapuje „divoké“ období po roce 1989. Jiří Trávníček rozdělil polistopadový vývoj do tří fází: první, trvající zhruba do konce roku 1990, označil jako liberalizační, kdy na jedné straně spíše jen ze setrvačnosti dobíhají ve velkých nakladatelstvích staré vydavatelské projekty a na straně druhé vznikají první soukromá nakladatelství. Na ulicích či v podchodech metra vyrůstaly improvizované stánky, kde byla mimo jiné k dostání i produkce exilových vydavatelů. Následující fázi, sahající od konce roku 1990 do konce roku 1991, autor označuje jako dobu transformační; byla poznamenána především kolapsem polygrafického průmyslu, který byl podobně jako mechanismus knižní distribuce zastaralý. Vzhledem k tzv. malé privatizaci přišel národní podnik Kniha o část svých prodejen, knihy se hromadily ve skladech, produkci velkých nakladatelství, která byla dána do výroby ještě v éře socialismu, se ne vždy podařilo zastavit, takové svazky pak zůstaly ležet ve skladech a zákazníci o ně nejevili zájem. Poslední fázi Jiří Trávníček označuje za stabilizační. Svůj počátek podle něj měla v roce 1992 a trvá v podstatě dodnes. Následující podkapitoly pak vcelku přehledně bilancují český knižní trh z hlediska nakladatelů, knihkupců, distributorů, ale i autorů a čtenářů. Ve zkratce je rovněž představena jedna z nejznámějších privatizačních kauz devadesátých let, zánik Knižního velkoobchodu. Autor setrvává hlavně u knižního trhu (víceméně absentují informace o periodikách a žurnalistice), i když jsou — z pohledu celku vlastně bohužel — některé Trávníčkovy pasáže psány zcela jiným stylem než zbytek knihy.
Kniha Zdeňka Šimečka a Jiřího Trávníčka je ve výsledku poněkud nejasně koncipovanou přehledovou příručkou o žurnalistice, dějinách knihoven, čtenářství a také trochu o knižním trhu; prací, která by si zasloužila jasnější metodu a místy i větší propracovanost. Ne vždy je při čtení jasné, nakolik jsou údaje, kterými autoři dokládají obecnější tvrzení, reprezentativní a nakolik se jedná jen o okrajové informace, zvýznamněné jen proto, že se autorům dostaly do rukou. Celkově by knize prospěla větší hierarchizace výkladu a místy i kritičtější přístup k některým pramenům. Napomohlo by to čitelnosti textu, který je v některých místech přetížen ne zcela utříděnými fakty. Na straně druhé je třeba přiznat, že podobná práce, která by představila vývoj českého knižního trhu v tak dlouhém časovém období, u nás zatím nevyšla. Prostor pro další výzkum tak zůstává skutečně široký — s ohledem na vlastní specializaci bychom do budoucna ocenili opravdu kvalitně zpracované dějiny domácího knižního trhu zejména v 19. a 20. století.
Zdeněk Šimeček — Jiří Trávníček: Knihy kupovati… Dějiny knižního trhu v českých zemích. Academia, Praha 2014. 499 stran.
Vyšlo v České literatuře 3/2016.