Early Christian reception of Greek scientific methodology

The so-called eighth Stromateus ('liber logicus') by Clement of Alexandria (d. before 221 C.E.) is an understudied source for ancient philosophy, particularly the tradition of the Aristotelian methodology of science, scepticism, and the theories of causation. A series of capitula dealing with inquiry and demonstration, it bears but few traces of Christian interests.

In this volume, Matyáš Havrda provides a new edition, translation, and lemmatic commentary of the text. The vexing question of the origin of this material and its place within Clement's oeuvre is also addressed. Defending the view of 'liber logicus' as a collection of excerpts made or adopted by Clement for his own (apologetic and exegetical) use, Havrda argues that its source could be Galen's lost treatise On Demonstration.

České reflexe Evropy 1918-1948

Vedle tzv. české otázky byla ve 20. století souběžně reflektována i naše„evropská otázka", kterou intenzivně diskutovaly tehdejší politické, intelektuální a kulturní elity. Iniciační osobností byl v tomto ohledu TomášG. Masaryk se svou knihou Nová Evropa (1918/1920). Během dynamického „třicetiletí" 1918–1948, které patří ke stěžejním obdobímčeských moderních dějin, představovaly koncepty Nové Evropy,Panevropy resp. přemítání o české (československé) úloze v Evropě a vrámci geopolitické dichotomie Západ–Východ, základní téma zdejšíhodiskursu. Antologie je tvořena pěti desítkami dobových textů různýchžánrů, od autorů liberálních, konzervativních a socialistických až pokomunistické a fašistické, reprezentující důležité souvislosti, tendence akontroverze české „evropské otázky".

Hume wrote his philosophy in a time of tumult. The millennia-old metaphysical tradition that placed humans and their cognitive abilities in an ontological framework collapsed and gave way to a new one that placed the autonomy of the individual in its centre. Subsequently, the world and life lost their deeper meaning, and nature was reduced to a collection of objects for reason and science to explain and master. It was the birth of modernity that Descartes inaugurated and Kant completed with his Copernican revolution. Modernity gave rise to a new kind of scepticism, involving doubt not just about the adequacy of our knowledge but about the very existence of a world independent of the self. Firmly placed within this philosophical framework, Hume faced this scepticism implying phenomenalism. His empiricism added yet another sceptical theme: how can one, on an empirical basis, rationally justify key concepts of human understanding, primarily the ideas of causation and distinct existence, produced instinctively by the human mind? Moreover, Hume was infl uenced by Pyrrhonian scepticism, much discussed by philosophers at the time. The Pyrrhonian legacy is especially noticeable in his acceptance of the weakness of reason and in his emphasis on the practical role of philosophy. Rather than serving as the foundation of science, in his hand philosophy became a guide to a joyful, happy life, to moderately critical observations of common life and to an active involvement in society. This way Hume's philosophy stood in strong opposition to the (early) modern mainstream.

Tělo a duše z hlediska fenomenologie afektivity

Jednota těla a duše je ve filosofii Edmunda Husserla analyzována jako dvojí vtělení subjektu, inkarnace v těle prožívaném zevnitř, Leib, a inkorporace v těle vnímatelném v objektivním prostoru, tak jako jiná tělesa, Körper. A toto dvojí vtělení subjektivity, její dvojí tělesnost, Leib-Körperlichkeit, zůstává v posledku nevyzpytatelné nejen pro fenomenologickou analýzu, statickou i genetickou (první část, věnovaná Husserlovi), ale i pro etickou genezi subjektivity, k níž směřuje Emmanuel Levinas (druhá část): je to původní fakticita, z níž vychází i současný koncept oikologické filosofie Hanse Rainera Seppa (třetí část), fakticita, kterou je třeba brát v potaz, jde-li o to, přiblížit se záhadě oduševnění, zázračného spojení těla a duše, které funguje ve vztahu subjektivity k sobě, k druhým a ke světu.

Svým originálním projektem asubjektivní fenomenologie se Patočka připojil k plejádě myslitelů, kteří usilovali rozšířit fenomenologii za meze dané její původní vazbou na transcendentální subjektivitu. Patřil k nim M. Heidegger, E. Fink, M. Merleau-Ponty nebo M. Henry – a v některých částech svého díla i samotný E. Husserl. V jedenácti kapitolách z pera českých i zahraničních odborníků chce monografie osvětlit nejdůležitější z těchto paralel mezi Patočkou a jeho předchůdci i současníky, a vyložit tak Patočkův požadavek asubjektivní fenomenologie v tomto širším kontextu.

Skeptizismus in der nachkantischen Philosophie

Zu den spannenden und lehrreichen Facetten des Deutschen Idealismus gehört zweifelsohne die mit der Auseinandersetzung mit Kants kritizistischer Position anhebende Debatte um einen neuen Skeptizismus. Von außerordentlichem Interesse bleibt hierbei der Gehalt der Repliken Reinholds, Fichtes und Hegels auf die Attacken von Gottlob Ernst Schulze. Aus heutiger Perspektive geht es um die philosophische Relevanz und Stringenz der verschiedenen Immunisierungsstrategien gegen den Skeptizismus. Der Band widmet sich den philosophischen Voraussetzungen, systematischen Aspekten und Kontexten der Angriffe Schulzes auf Reinhold, sowie den Auswirkungen dieser zum Teil neu zugespitzten Angriffe bei Fichte, Hegel u.a.

Von Nietzsche stammt die Bemerkung, „all unser sogenanntes Bewusstsein" sei womöglich nichts anderes als ein „mehr oder weniger phantastischer Commentar über einen ungewussten, vielleicht unwissbaren, aber gefühlten Text"1. Diesen Text hat er bekanntlich mit dem Leib bzw. dem Leiblichen zusammengebracht als der „großen Vernunft", der gegenüber all das, was uns ins Bewusstsein tritt und damit anschaulich und sagbar wird, nur eine „kleine", nachträgliche und notwendig mit ungeheuren Verkürzungen ein- hergehende Vernunft darstellt. „Groß" soll die leibliche Vernunft sein nicht nur im Hinblick auf ihre Unausschreitbarkeit in quantitativer Hinsicht – „groß" ist sie vor allem hinsichtlich ihrer Primordialität, ihrer Konkretheit und Intimität, die sie zu einem Anathema im strengen Sinne des Wortes werden lassen, das heißt zu etwas, das wir nur bedingt zum Gegenstand philosophischer und wissenschaftlicher Theorien machen können, weil wir es selbst sind. Die große Vernunft des Leibes fungiert als ein nicht dingfest zu machender Geburtsort des Bewusstseins und damit auch all dessen, was der Begriff der Subjektivität umfasst als einer notwendig leiblich verfassten ‚ersten Person', wie Nietzsches Zarathustra es den ‚Verächtern des Leibes' entgegenschleudert: „Leib bin ich ganz und gar, und nichts außerdem; und Seele ist nur ein Wort für ein Etwas am Leibe."2 Danach wäre all das, was als Phänomen, als Bild, als Wort, ja selbst als Regung und Bewegung in Erschei- nung tritt – einschließlich der Verachtung der Leibesverächter selbst – ein „Etwas" am Leibe.
Mit Fotografien aus der Serie Earthscape
von Chan-Fai Cheung
• Leib im Kontext von Ethik – Anthropologie – Metaphysik

• Leib, Zeit und Generativität

• Leib und Medialität

• Leib und Sozialität

• Leib und Umwelt

The studies of this book reflect, from various perspectives, upon a set of phenomenological issues and confront them with positions beyond the framework of phenomenology. A common thread running through is their contemplation of the differences between phenomenology and post-phenomenology, which transcends phenomenological tradition by means of non-phenomenological approaches. Phenomenological themes like worldhood, life, individuality, temporality, corporality, emotionality, disease, suffering and our relationships with others are considered from both phenomenological and post-phenomenological stances.

Kniha Česká teorie je pokusem shrnout zhruba osmdesát let vývoje české sémiotiky. V první části se věnuje otázkám povahy sémiotiky a způsobům, jak o ní v historické perspektivě mluvit. Na tomto obecném pozadí se zároveň pokouší vymezit českou sémiotiku, její konceptuální specifika formující se na rozhraní sémiologie pražské školy, (kybernetické) sémiotiky a do určité míry filozofie (jazyka). Tuto trojici nazývá česká teorie. Nejaktuálnější podobu české sémiotiky představuje sedmnáct rozhovorů v druhé části knihy. V závěrečné části je kniha doplněna nástinem bibliografie české (a částečně slovenské) sémiotiky.