ANNA GNOTOVÁ
Přestože bylo Polsko na posledním kongresu literárněvědné bohemistiky označeno za bohemistickou velmoc, může se dnes pochlubit pouze jedním ryze bohemistickým časopisem (Bohemistyka). Vedle toho však existuje řada slavistických periodik, která se rovněž věnují české literatuře, případně alespoň informují o české literární teorii (Slavia Occidentalis, Pamiętnik Słowiański, Acta Universatatis Wratislaviensis, Poznańskie Studia Slawistyczne, Studia Slavica ad.); bohemistická tematika se dále příležitostně vyskytuje i v dalších literárněvědných periodicích, např.: Porównania, Teksty Drugie ad. Je více než potěšující, že také časopis ER(R) GO, zaměřený na teorii literatury a kultury, věnoval jedno své číslo české literární vědě. Hostující editor Libor Martinek sestavil tematické číslo (2015/1[30]), v němž prostřednictvím překladů již dříve publikovaných statí Lubomíra Doležela, Jakuba Češky, Bohumila Fořta, Karla Pioreckého, Jiřího Kotena a Ondřeje Sládka prezentuje současnou českou literární teorii. Obraz, který jeho výběr nabízí, ukazuje přetrvávající aktuálnost myšlenky možných světů, zároveň se však česká teorie ukazuje jako křižovatka, na které se setkává tradice se současností a česká věda s evropským a světovým myšlením.
V případě Lubomíra Doležela se dal očekávat překlad úryvku jeho klasické práce Heterocosmica či navazující Heterocosmica II, ale editor přišel s nápadem, který je pro polského čtenáře přínosnější. Vzhledem ke skutečnosti, že zahraniční recipient nemá přístup k překladu Doleželových statí, nabízí mu známý literární teoretik v stati „Jak dotrzeć do fikcyjnych światów?“ odpověď na otázku, jak se dostal ke své teorii. Využívá k tomu strategii rozcestí, která je v tom případě užitečná k prezentaci syntézy literární teorie a filozofie, jež stála u vzniku jeho konceptu fikčních světů. Z textu zřetelně vystupuje, že se pohybuje mezi sémantikou a pragmatikou, realismem a konstruktivismem, jedním světem a množstvím světů, aktualismem a posibilismem, světy totálními a malými, a z druhé strany mezi konstativy a performativy. Doležel také zdůrazňuje, že teorii fikčních světů lze a je třeba považovat za východisko pro otevřenou debatu o podstatě existence.
Proliferačními efekty fikce se zabývá Jakub Češka. Hlavním námětem jeho stati je vztah mezi literaturou a lidskou aktivitou, již text vyvolává. Pohybuje se v podstatě mezi dvěma stanovisky — normativností a autonomií textu — a v tom rozpětí pozoruje možnost sledování nestejnorodosti literatury. Snaží se zároveň vypořádat s otázkou mimeze, která poskytuje možnost rozhodnutí, jestli a jakými způsoby literatura nese potenciál ovlivnit chování recipienta.
Dalším autorem reprezentujícím současné literárněteoretické uvažování se stal Bohumil Fořt, který ve svém příspěvku charakterizoval mereologické a holistické chápání literárního díla a konfrontoval je s přístupem Jana Mukařovského.
Jak se česká teorie vyrovnává s novými výzvami, ukazuje v tematickém čísle Karel Piorecký, jehož studie představuje úvod do českého myšlení o vztahu literatury a nových médií. Pioreckého text spojuje historický i metodologický aspekt, když nabízí i stručný přehled koexistence literatury a stále se vyvíjejících vizuálních médií ve dvacátých a devadesátých letech 20. století. Piorecký charakterizuje dějiny napjatého soužití, které doprovázelo celé minulé století a vešlo v novou fázi spolu s výskytem nových komunikačních prostředků (sms, e-mail, internet) v průběhu posledních dvaceti let.
Otázkou vnitřního monologu v české narativní próze se zabývá Jiří Koten; soustředí se především na počátky této vyprávěcí techniky v českém prostředí, a to od druhé poloviny 19. století. Koten své metodologické východisko spatřuje v pracích Lubomíra Doležela, hlavně v opozici mezi „klasickými“ a „současnými“ narativními texty. V závěru své stati přichází s tvrzením, že „působivost vyprávěných vnitřních monologů vyplývá z toho, že se v nich kombinuje „dramatičnost vnitřní řeči s institucionální autoritou vypravěče“.
Autorem závěrečné stati je Ondřej Sládek, který srovnává pojem svět v pojetí Lubomíra Doležela a dalších autorů, kteří jsou tradičně spojováni s okruhem Pražské školy. Výchozím bodem pro tuto komparaci se staly reflexe Romana Ingardena a Jana Mukařovského, v další řadě badatel konfrontuje koncepce fikce Felixe Vodičky a Lubomíra Doležela, jehož pojetí pak aplikuje na projekt fantastické poezie Josefa Jungmanna.
I když se zdá, že hlavním hrdinou „českého čísla“ časopisu ER(R) GO je Lubomír Doležel a jeho teorie fikčních světů, není tomu tak úplně. Pravdou je, že Doleželovy do polštiny doposud nepřeložené práce jím byly polskému recipientovi představeny, nicméně hlavním cílem čísla bylo představit širší spektrum současného českého literárněteoretického uvažování, pro něž jsou nadále inspirativní revidované ohlasy Pražské školy, naratologické otázky a problémy mediality. Na závěr je třeba vzdát hold i překladatelkám Izabele Mroczekové a Małgorzatě Kalitové, jimž se povedlo zachovat slohovou výraznost prezentovaných textů.
Vyšlo v České literatuře 3/2016.