GABRIELA ROMANOVÁ
Žánr korespondence představuje texty v porovnání s jinými poněkud specifické. Mnohem více totiž nechávají nahlédnout přímo do intimity pisatele. A mohou osobnost autora představit v jiné perspektivě či odlišné stylizaci, než jaká vystupuje z jeho uměleckých či vědeckých textů.
Jak Dagmar Mocná shrnuje v doslovu ke knize dopisů Karoliny Světlé: „Autentická korespondence, byť i literárně stylizovaná, totiž postrádá scelující sémantické gesto literární fikce. Nevzniká v ohraničeném a uspořádaném virtuálním světě, nýbrž v heterogenní realitě a její podobu neutváří modelový autor, nýbrž sám život se všemi svými nelogičnostmi, náhodnými okolnostmi a křížícími se individuálními zájmy“ (in Bouřky. Příběh Karoliny Světlé a Jana Nerudy, Příbram 2007, s. 140). Specifickou povahu žánru soukromého dopisu výstižně charakterizovaly i Alena Macurová a Jaroslava Janáčková ve sborníku Řeč dopisů, řeč v dopisech Boženy Němcové, kde upozornily na to, že „psanou formou jazyka, primárně určenou veřejnému účelu, prostředkuje kontakty soukromé — a stojí tak na hranici mezi psaností a mluveností, oficiálností a intimitou“ (s. 9).
V případě korespondence „osob veřejně činných“ odkrývají dopisy scénu pro neznámý úhel pohledu na významné historické události a nabízejí jejich novou reflexi. Například korespondence Ivana M. Jirouse s ženou Julianou (vydaná v prosinci 2015 nakladatelstvím Torst) tak není pouhým milostným dopisováním politického vězně a jeho věrně čekající milé, ale nabízí čtenáři i pohled na vztahy v českém undergroundu, policejní zásahy proti jeho členům, přibližuje tvůrčí proces Jirousových básní seřazených později do sbírky Magorovy labutí písně či způsob, jak byly před Státní bezpečností ukrývány samizdaty.
Ani dopisy, jež si během svého „uvěznění v exilu“ vyměňovali v letech 1953–1968 esejista, publicista a diplomat v USA Ladislav Radimský (1898–1970), v literárním okruhu známý od třicátých let pod pseudonymem Petr Den, s teologem, pedagogem a filozofem Karlem Vránou (1925–2004), vykonávajícím od roku 1951 kněžské povolání na severu Itálie, nejsou v tomto ohledu výjimkou. V říjnu 2015 je vydala knihovna Libri prohibiti pod editorskou taktovkou Michala Přibáně. Za výrazného přispění Kateřiny Volkové a Jiřího Gruntoráda se podařilo edici opatřit bohatou a pestrou přílohou rodinných i profesních fotografií na křídovém papíře a dobových dokumentů ilustrujících mnohočetné aktivity obou aktérů korespondenčního příběhu. Je v něm naznačeno pozadí vztahů v institucích jako Organizace spojených národů, pro niž Radimský pracoval v letech 1946–1948 na pozici zástupce stálého československého delegáta OSN v New Yorku a do roku 1958 jako úředník tamějšího sekretariátu. Poodkrývá zákulisí Československé společnosti pro vědy a umění (SVU), kterou v roce 1958 spoluzakládal a kde od roku 1964 působil až do své smrti jako vedoucí redaktor čtvrtletníku Proměny. Karel Vrána hrál klíčovou roli u přesunu sídla Křesťanské akademie do Říma, kam jako dvacetiletý odjel na studia do teologického semináře Nepomucenum. V roce 1958 začal vydávat a několik let vedl její akademický časopis Studie. Od počátku padesátých let byl redaktorem časopisu Sklizeň a posléze se stal i italským spolupracovníkem Československé kulturní rady (sdružení založeného Robertem Vlachem na podporu kulturní práce čsl. exilu).
Oba adresáty spojuje pocit osobní zodpovědnosti za úroveň československé kultury, již se snažili pozvednout vlastními literárními příspěvky, zvídavost na poli nejrozličnějších oborů (od malířství po lékařství) a katolická víra. Jako červená nit je dopisy protkána stížnost na nedostatečný zájem o vzdělání a duchovní osvětu mezi československými exulanty. Ten, kdo si stěžuje nejdříve, je Karel Vrána. Jako by od začátku ve starším adresátovi — v době napsání prvního dopisu je Vránovi 28 let, Radimskému už 55 — hledal mentora posvěcujícího jeho úvahy o duchovní stránce umění, filozofii, politice. Neoslovuje ovšem Radimského z pozice tápajícího či méně sebevědomého pisatele. Spíše stojí o záštitu a spolehlivého spolupracovníka pro úkol, který si vytyčil: pozvednout úroveň českého písemnictví v době, kdy komunisté drží pevnou ruku nad vývojem politiky v Československu, a bránit ji před hloupostí a lhostejností autorů i čtenářů. Hledá partnera do dialogu sobě rovného, který, alespoň z počátku, sice krotí jeho radikální soudy stran vztahu víry a umění, jenž ovšem bez výjimky souhlasí s jeho politickými názory. Hned v prvním dopise, datovaném 8. dubna 1953 v Monguelfu, se Vrána na Radimského obrací velice jasně: „Naléhavosti otázky náboženské v dnešním dění vidí více lidí. Myslím, že by bylo v zájmu věci samé a pak též v zájmu našeho národa, kdybychom si sdělili své názory na tuto věc, dali návrhy a především se snažili najít styčné body, které by nám umožnily i přes některé rozdíly společný postup v řešení některých palčivých otázek. Že mravní život v ČSR je hluboce otřesen a že jeho rozklad jen postupuje […] je, myslím, skutečností, kterou netřeba ještě zvlášť dokazovat. […] Chápete jistě, že nejde dělat nějaké nové náboženství či dělat nějaké ideové a dogmatické ústupky a kompromisy.“ Odpověď na strohé, ale naléhavé psaní dostává záhy: „Vážený a milý pane, děkuji Vám za dopis z 8. t. m. Souhlasím se vším, co píšete. Náš národ ztroskotal na nedostatek víry, na nedostatek spiritualismu, a komunismus právě proto, že je pavírou, se vloudil do vakua, za které jsme odpovědni všichni“ (New York, 14. dubna 1953).
V textech, postupně nabývajících blízce přátelského tónu, se oba téměř nikdy nevyhnou náboženským a filozofickým úvahám. Tak 2. května 1953 například píše Vrána:
„Víra a věda. Znám tento problém spíše teoreticky. Sám se vyskytl v nějakém dopise mého přítele. Ale nikdy jsem jej nebral vážně. Moje filozofická a teologická formace nezná tohoto problému. V aristotelsko-tomistickém realismu není pro rozpor mezi vědou a vírou místa. Jde o dva řády, které se doplňují, které si však nemohou odporovat, a to ve jménu pravdy. Pravda je nutně jen jedna.“
Takovým slohem dopisů paradoxně staví do mentorské role sebe sama, neboť Radimský reaguje většinou klidněji a smířlivěji, nabízeje i jiná vysvětlení problematického vztahu víry a vědy či víry a umění nebo filozofie:
„Že Vy jako katolický kněz jste nebral vážně neshody víry a vědy, mne ovšem neudivuje, zde však problém neleží. Leží v tom, že většina lidí byla od gymnázia vychovávána vědou nebo spíše odřezky, které byly proti víře. […] A poněvadž se tyto rozpory těžko daly smířit, odhodili jedni, ti »vědečtí «, víru, a druzí, věřící, vědu. […] Věda ve dvacátém století prodělala velkou revoluci, která pomalu ale jistě zužuje rozdíl mezi vírou a jí a činí zápas křesťana, který se nechce vzdát vědy, snadnější“ (11. května 1953).
V debatě o úloze umění, jeho smyslu a kvalitách, v jejichž posuzování je Vrána velice přísný (má řadu výhrad vůči dílu Františka Listopada, zato velmi kladně hodnotí Holanovu a Seifertovu spirituální lyriku), jako by se Radimský snažil rozšířit jeho úzce vymezená měřítka:
„Vím, že popíráte poezii v bibli, ale i poezie je něco tvůrčího, a bylo by krásné si představovat — vždy musíme antropomorfizovat — Boha jako básníka…“ píše v dopise ze 7. prosince 1962. Nebo jde sám příkladem: „Čím více člověk o umění čte, tím více chce se sám dopátrat toho, co to umění vlastně je. […] Když má maličkost o tom začne přemýšlet, vždycky dojdu k něčemu, co se těžko dá vyslovit několika větami, které by však zněly asi takto: Podstata umění je boj proti smrti. Hle, zde je styčný bod s náboženstvím, a proto každé velké umění mělo k náboženství blízko […]. U náboženství jde o záchranu a spásu nesmrtelnosti duše…, kdežto u umění jde o nesmrtelnost… věcí smrtelných! […] Ale nejen krásné věci touží člověk zachycovat. I život v jeho hříchu (třeba jako výstražné znamení). V Louvru je Rembrandtův velký obraz zachycující staženou a krvavou půlku vola visícího u řezníka, což jistě není syžet hezký, ale jistě nelze říci, že to není umění“ (12. května 1956).
Nebylo by ale správné považovat Radimského za méně angažovaného, jak by se možná porovnáním dopisů mohlo zdát. Své „národněobrozenské“ snahy dává najevo ale spíše v sekundárních textech, jež mu za redaktorského přispění Karla Vrány vycházejí v edici Sklizeň svobodné tvorby, Vigilie nebo v časopisech Nový život a Studie. Podepsaného občanským jménem bychom ho v nich ale nenašli, vedle známého Petra Dena je skryt třeba i pod pseudonymem Vilém Kostka — podle kutnohorského mincmistra Vladislava II. Aby nevystavoval rodinu zbytečnému zájmu StB, publikoval pod vymyšleným jménem i Vrána — jako Pavel Želivan či Siloveský, neboť „Siloves je počeštěné Siloe (hebrejské) — a synonymum Želiva“, jak píše na vysvětlenou 18. ledna 1961.
Peripetie spojené se vzájemným vydáváním esejů, jsou další výraznou tematickou linkou, již lze v korespondenci sledovat. Oba dopisující partneři jsou autory desítky textů, často psaných na objednávku pro periodikum či edici toho druhého. Jejich společnou práci Quo vadis, Bohemia? zařadil Radimský na přelomu let 1965/1966 do dvou čísel Proměn (1965/4, 1966/1). Ovšem první studií, kterou si získal obdiv svého korespondenčního přítele, byly apelativní úvahy o roli intelektuála a dělníka v úloze vůdčích osobností v „rodící se demokracii“ na konci druhé světové války. Napsal je již v roce 1945, a ač do vydání po šestnácti letech s názvem Počitadlo: Sedm proslovů k jeho Veličenstvu Lidu doznaly ještě řadu úprav, nevymizela z nich horlivost, nejspíše blízká i Karlu Vránovi:
„I Vy, kteří dosednete na trůn, Jste revolucionáři a musíte být reformátory. I Vy byste dále měli nosit žíněnou košili asketů a neměli byste odvyknout postu a újmě. I vy byste se měli obejít bez sloužícího a komorných. […] Nikoliv chudobě otroků, nýbrž asketismu vládců Vás bude nutno učit! Asketismu heroickému, poněvadž […] vláda hmoty tolik vzrostla, že se heroismus stane jediným řešením životních problémů. Jen heroismem se stane z národa otroků národ vladařů. A pamatujte si: vladař ne sobě, nýbrž svým poddaným plní břicho!“ píše Petr Den ve varovné kapitole s příznačným názvem „Mene, tekel, ufarsin“ (Počitadlo, Universum Press Company, New York 1961, s. 39–40).
Ruku v ruce s Petrem Denem a Pavlem Želivanem, dvěma intelektuály a bojovníky za zachování vysoké úrovně československé exilové kultury, se ovšem v jejich společných dopisech ozývá i čistě lidská stránka kolínského rodáka Ladislava Radimského posílajícího americké poštovní známky do sbírky dětem známého Karla Vrány, Radimského milujícího svou ženu, která mu vyměňuje pásku v psacím stroji, protože je „technicky děsně nešikovný“, která sbírá houby nebo loví ryby v jezeře v americkém Stoddardu, u něhož manželé tráví každé léto a kde jsou „oba šťastni a nějak netoužíme toulat se po světě […] a díváme se, jak kolibříci obletují divoké červené lilie, jichž všude tam roste plno“. Dokonce se k jejich domku jednou vloudí medvěd, „což byla senzace dovolené“, jak je psáno 3. září 1964. Paní Olga Radimská, jakýsi němý svědek vyvíjejícího se vztahu obou dopisovatelů a latentní aktér děje zobrazeného v dopisech, má o svého muže starost v době nemoci a je mu nenahraditelným zdrojem inspirace a konzultantkou v tématech biologie a medicíny. Dokonce Vránovi na jeho žádost poskytuje studijní materiály a ilustrace, z nichž jako Pavel Želivan čerpá pro své dva spisy Původ života a Původ vesmíru (Řím, Křesťanská akademie 1966). V psaních Karla Vrány se zase kromě těžkostí s šéfredaktorem Sklizně Robertem Vlachem objevuje hluboký cit k mamince, s níž se mohl setkávat velice sporadicky a až po překonání celé řady omezujících nařízení, a silná svázanost s čerstvou venkovskou přírodou, jež jej vybízí ke vzpomínkám na dětství v českomoravské Zahrádce na Želivce. Často se mu po ní zasteskne, když je osudem hnán po nejrůznějších italských končinách: Monguelfo, Benevento, Vallarga, ale samozřejmě i Řím, odkud odevšad posílá svoje listy. Lze se dohadovat o hlavním důvodu, proč v sobě oba pisatelé našli zalíbení, přestože se osobně nikdy nesetkali a jejich seznámení proběhlo zprostředkovaně díky teologovi Radomíru B. Kadlecovi (1915–2003), jehož psaní, v němž Vránovi představuje a doporučuje Radimského, tvoří pomyslnou předmluvu celé knihy. Souhlasím s Jolanou Polákovou, která v úvodu ke sborníku Karel Vrána: Svoboda k pravdě charakterizuje jádro jeho filozofické reflexe jako „očišťující a povznášející výkon“, který „může připomínat heroickou sílu antických Atlantů, podpírajících nebeskou klenbu […]. Právě z těchto duchovních situací — tak často tematizovaných v moderním umění a filosofii — usiluje Karel Vrána, s hlubokým osobním nasazením a s oslňující intelektuální brilancí, ukazovat cesty k osvobozujícímu a odpovědně tvořivému vyváznutí“ („Živý Karel Vrána“, in Karel Vrána: Svoboda k pravdě, Praha, Vyšehrad 2008, s. 9). Podle mého soudu může být tento popis vztažen i na způsob, kterým dotyčný přistupuje ke světu kolem sebe a ke svému úkolu v něm. Snad by to potvrzovala i zdravice zakončující psaní z 21. června 1965: „Srdečně zdraví a stále víc a víc Vás uznává za nejdůležitějšího člověka exilu, Váš Radimský“.
A nedlouho před srpnovými událostmi v Československu, které symbolicky ukončují i knižní edici dopisů, můžeme číst z Vránova pera 12. března 1968: „věřím, že naše spolupráce v pokusech o pravdu, která nejen vítězí, ale i osvobozuje, bude pokračovat. Váš srdečně, Vrána.“
Knize, která představuje velice poutavou a editorsky pečlivě vyvedenou publikaci (v přílohách najdeme životopisy i text eseje „Quo vadis, Bohemia?“ nebo třeba fotografii kardinála Berana jako čestného náčelníka indiánského kmene Chippeva), chybí k dokonalosti bibliografický soupis děl obou osobností, který by náročný čtenář — ovšem jiný se do studia tohoto hutného spisu asi ztěží pustí — logicky mohl vyžadovat.
Michal Přibáň (ed.): Promiňte tu čmáraninu. Korespondence Ladislava Radimského a Karla Vrány o exulantství, literatuře, historii a filozofii. Praha, Libri prohibiti 2015. 537 stran a 112 stran příloh.
Text vyšel v České literatuře 4/2016.