Kniha zkoumá vztah avandgardního umění první poloviny 20. století k umění baroka a manýrismu. Na desítkách příkladů z výtvarného umění i literárních textů ukazuje, jak avandgardní umělci i s moderními interpretačními přístupy pracující teorici uvažovali o barokním umění jako umění veskrze moderním, uměním, jež v sobě nese rysy avangardy, jež bourá ztrnulé přistupy a vůči nim v opozici staví umění, jež odráží ducha nové doby.
Previous
Next
Komplexní anatomie cenzury a utopie necenzury
LENKA ŘEZNÍKOVÁKdyž ve svém utopickém románu z roku 1771 představoval...
Jan Čep z kvantitativní perspektivy
MICHAL ŠKRABAL
O chystaném autorském slovníku Jana Čepa jsme se mohli dočíst v diptychu...
Edice Komenského: svazek 9/II
ONDŘEJ KOUPILPřed časem jsem na stránkách České literatury upozornil, že ediční stroj...