Doposud jsme se v našem seriálu věnovali archeologickým pozůstatkům nejstarších lidských komunit na území Břeclavska žijících „volným“ způsobem života, jehož ekonomickou podstatou byly lov a sběr. Během šestého tisíciletí před naším letopočtem ovšem nastala ve vývoji našeho území zásadní změna, která se někdy s ohledem na rychlost dopadu do života člověka označuje jako tzv. neolitická revoluce.

V ní nastolené základní charakteristiky – pěstování kulturních zemědělských plodin, chov domestikovaných zvířat, a s tím úzce související přechod k usedlému způsobu života a k budování trvalých sídel – nepřestávají pak dominovat až do éry moderní průmyslové revoluce. Teprve od této doby lze pozorovat stále silnější zásahy lidských komunit do okolní krajiny, kterou postupně její obyvatelé přetvářeli do podoby krajiny kulturní.

Břeclavsko lákalo

Širší region Břeclavska je pro sledování tohoto procesu ideálním územím. Jeho úrodné půdy, bohatství vod, hojnost lužních lesů, a dálkovým kontaktům a přesunům otevřená poloha jej předurčili k tomu, aby se stalo trvale osídlenou kulturní krajinou. Po tomto obecném úvodu se v následujících dílech našeho seriálu postupně zaměříme na nejzajímavější stopy a formy osídlování této krajiny v průřezu časem, na otázky kde, v čem a jak žili naši předchůdci.

Základní formou lidského osídlení od počátku neolitu je osada či vesnice (od středověku též město), které chápeme jako jednotku zahrnující obytné i ekonomické aktivity (tzv. sídelní areál). Zemědělské komunity byly tvořeny nevelkým počtem rodin či domácností, na které připadal i určitý počet obytných a hospodářských objektů. Jejich celek můžeme nazývat usedlostí. Shluky takových objektů jsou na našich sídlištích často pozorovány při archeologických terénních výzkumech.

Usedlosti existovaly v sídelním prostoru buď samostatně (dvorce), nebo se sdružovaly do vesnic, či někdy dokonce do větších aglomerací v opevněných areálech. Vesnice většinou vytvářely větší volné shluky (tzv. sídelní komory, mikroregion), přičemž jak podoba usedlostí a vesnic, tak i množství a rozložení vesnic v daném regionu se v různých dobách pravěku od sebe někdy i výrazně lišily.

Obecně se pro náš pravěk předpokládá, že komunity byly poměrně malé (několik rodin) a tomu odpovídala i velikost jimi využívaného území. Jako nezbytný životní a hospodářský prostor pro pravěké komunity se předpokládá jeden až tři kilometry čtvereční, přičemž až do vrcholného středověku zůstávala podstatná část krajiny jejich aktivitami trvaleji nedotčená.

Nejdůležitější složkou pravěkých vesnic byly obytné objekty označované jako chata, obydlí či dům. Z konstrukčního hlediska se rozlišují dvě základní formy: stavby nadzemní, budované pomocí nosné konstrukce z kůlů, a stavby částečně či zcela zapuštěné do země, tzv. (polo)zemnice.

Hospodářské objekty jsou buď typově velmi specifické a tudíž i dobře rozeznatelné (např. keramické nebo železářské pece, jámy pro skladování obilovin), nebo se jedná o jednoduché jámy či dřevěné konstrukce různých forem, které nezanechaly od obydlí příliš odlišné archeologické stopy. Typy obytných i hospodářských staveb se v jednotlivých fázích pravěkého vývoje od sebe liší v závislosti na společenském uspořádání, ekonomickém zaměření, ale též na technologické vyspělosti různých kultur.

Rozhodovala voda

Velmi důležitým aspektem archeologie lidských sídlišť je rozpoznání kritérií volby místa založení osady. Prakticky ve všech obdobích hrála mimořádnou roli blízkost vodního zdroje, většinou řeky či potoka. Obecně lze zpozorovat, že se pravěké obytné areály nenacházely dále než tři sta až čtyři sta metrů od vody a umístěny byly vesměs na hranách teras nad řekami nebo na mírných svazích. Převažujícím typem osad jsou menší otevřené (tj. neopevněné) vesnice obklopené dostatečně rozsáhlým prostorem pro zemědělské aktivity.

S postupným rozšiřováním osídlení se od neolitu krajina zahušťovala sídelními areály a v některých klimaticky i demograficky příznivých úsecích činila průměrná vzdálenost mezi osadami pouhých několik set metrů. Důvody vzniku opevněných aglomerací, často umístěných na výšinných polohách, jsou pro některé etapy pravěku hledány ve specifických poměrech ekonomických (např. mimořádná specializace na řemeslo a obchod v případě keltských oppid) nebo politických (trvalé ohrožení vnějšími nájezdníky např. v tzv. hallstattské éře doby železné).

BALÁZS KOMORÓCZY (Autor pracuje v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky Brno, detašované pracoviště Dolní Dunajovice)