ONDŘEJ KOUPIL
Nachází‑li se tato zmínka o dalším svazku kritické edice spisů J. A. Komenského — Dílo Jana Amose Komenského 15/IV: Eruditionis scholasticae pars I, Vestibulum; Eruditionis scholasticae pars II, Janua. Praha, Academia 2011. — na stránkách časopisu Česká literatura, je to především proto, aby se zdůraznil samotný fakt, že edice pokračuje. Kdybychom byli přísní, mohli bychom totiž zapochybovat o (jazykové) českosti i (v dnešním slova smyslu) literárnosti jeho obsahu. Jak známo, první svazek této edice, otvíraný autobibliografickým textem Epistula ad Montanum, vyšel v roce 1969 a poté, co byly s vročením 1992 vydány svazky 23 (Clamores Eliae) a 15/ III (Vestibulum‑Vortür…), čekala odborná veřejnost na pokračování s rostoucím neklidem. Obava se ještě prohloubila, když začalo nakladatelství Academia starší svazky edice levně vyprodávat — postup u velkých nakladatelských domů, které se zabývají rozsáhlými a léta budovanými edičními projekty ve světě, myslím, nepředstavitelný. Cena ediční řady se přece časem zvětšuje a ideální je, když se nakonec nabízí vcelku. Jenomže dnes je to nejspíš jinak a asi je jednodušší vydat na závěr reprint starších svazků nebo jejich digitální podobu (jak se lze dočíst na stránkách komeniologického oddělení, které spisy připravuje, projekt „Digitalizace Díla Jana Amose Komenského“ už ostatně dosti dlouho existuje).
Nepředbíhejme však. Svazek 15/IV vyšel v roce 2011 konvenčním knižním způsobem a navíc neodhodil znamenitou grafickou úpravu Oldřicha Hlavsy. Typické bílé svazky s černými a červenými literami vycházejí tedy dál. Zachována zůstává i vnitřní úprava svazků a jejich vazba do bílého plátna. Nad svazkem si možná uvědomíme, že klasicistní antikva Bodoni, kterou Hlavsa kdysi vybral a jejímž digitálním nástupcem je vytištěn i poslední svazek, patří k prostředkům, které texty edic tradičně přenášely z estetiky doby jejich vzniku (starověk, středověk, raný novověk) do bezčasí „vědy“ 19. a časného 20. století, která se je snažila neutrálně zprostředkovat. V době, kdy mělo dílo Komenského ediční pauzu, se při vydávání textů raného novověku často uplatnila spíše estetika jakési aproximace k době vzniku textů. Například edice Miloše Sládka většinou pracovaly s transformovanými prvky dobové knižní kultury, upomínaly na dobové grafické pojetí. Komenský v rouše Hlavsově teď působí jako edice textu z jiného světa a čtenářstvo musí vyvinout určitou estetickou abstrakci, aby si uvědomilo, že jde v obou případech o texty ze zhruba stejné doby.
Nová digitální sazba je o něco jemnější než u starších svazků, použité písmo má sice méně sytý duktus, zato je velmi ostře vytištěno. Rozhodně zachovává promyšlené a vyvážené grafické působení knihy. Tak jako tak nelze konzervativní řešení v rámci jedné edice než chválit. Edice navazuje na předchozí svazky nejenom po estetické stránce „nenápadným“ způsobem, jakoby beze změn. Tedy jako by nedošlo k oné dlouhé přestávce. V doprovodných textech o faktickém znovuožití edice není zmínky, ediční technikou a prezentací se přesně navazuje na starší díly. Jen ony technologické posuny sazby a tisku (i tenčí a hladší papír a lamino místo laku na přebalu) a některá nová jména v tiráži nás kromě vročení upozorňují, že čas běží. Přibyly také anglické překlady základních informací o díle.
Jak jsme předesílali, není tu vydáván text literárně, filozoficky nebo nábožensky složitě komponovaný. Přesto si zaslouží pozornost. Jde o učebnice pro dvě nižší třídy tříleté latinské školy, tedy pro metaforické vestibulum (předsíň) a januu (bránu). Zbývající atrium bude teprve následovat. V staré kultuře souviselo poznávání jazyka s poznáváním věcí, a proto jsou tyto jazykové učebnice promyšleně sestaveny i po věcné stránce a nabízejí slovník, gramatiku i věty/texty pro postupně rozvíjené čtení. Zdánlivě prakticistní materiál učebnic tak poskytuje možnost zkoumat mentální obraz, který měl žákovi postupně v latině vznikat: která slova se učil, v jakých větách a jak si osvojoval gramatickou stavbu jazyka, který byl tak dlouho cvičným materiálem jazykového myšlení naší kultury. Sekundárně lze samozřejmě Komenského učebnice využít i pro poznání jeho vlastní latiny a šířeji latiny raněnovověké (cenné jsou v tomto směru zvláště slovníky).
Vícesvazkový díl 15 ve spisech představuje edici korpusu Opera didactica omnia (1657–1658). Edice přítomné části je cenná především v tom, že míří ke kompletnímu kritickému zpřístupnění celku velkého didaktického souboru. Navazuje na edici Januy, kterou pořídil v roce 1959 Jaromír Červenka.
Nezbývá, než si přát, aby edice díla Komenského dovyšla. Je zbytečné opakovat, že mnohé jiné „velké spisy“ (Dobrovský, Hus) zatím nedovyšly a jiné (Balbín?) ani nebyly založeny a že vydání některých „spisů“ v úplnosti a akademickým stylem patří k prestiži té které kultury. To tedy v případě, že si kladně odpovíme na okřídlenou otázku Vestibula: „Visne sapiens esse?“ (s. 16) — Chceš‑li moudrým býti?
Vyšlo v České literatuře 5/2013.