Previous Next
Komplexní anatomie cenzury a utopie necenzury LENKA ŘEZNÍKOVÁKdyž ve svém utopickém románu z roku 1771 představoval...
Jan Čep z kvantitativní perspektivy MICHAL ŠKRABAL O chystaném autorském slovníku Jana Čepa jsme se mohli dočíst v diptychu...
Edice Komenského: svazek 9/II ONDŘEJ KOUPILPřed časem jsem na stránkách České literatury upozornil, že ediční stroj...

LENKA ŘEZNÍKOVÁ
Když ve svém utopickém románu z roku 1771 představoval radikální osvícenec Louis-Sébastian Mercier svou vizi rozumné, svobodné a šťastné budoucnosti, rozestřel před svými čtenáři obraz Francie, jež se zbavila nejen šlechtických výsad a absolutistických principů výkonu moci, nýbrž — symptomaticky — i cenzurních institucí. Přesto se jeho Paříž roku 2440 nalézá pod „totální komunikační kontrolou“ (Wilhelm Haefs: „Zensur im Alten Reich des 18. Jahrhunderts. Konzepte, Perspektiven und Desiderate der Forschung“, in Wilhelm Haefs, York-Gothart Mix [edd.]: Zensur im Jahrhundert der Aufklärung. Geschichte, Theorie, Praxis, Göttingen, Wallstein-Verlag 2007, s. 389), z níž místy až mrazí. Společnost vykonává dozor s naprostou samozřejmostí sama, dobrovolně a důsledně, s vědomím zodpovědnosti a nulovou tolerancí. Optimistická iluze, že cenzura už není, zastírá skutečnost, že cenzura je, tužší než kdy dřív, neprostupná, jen ji vykonává někdo jiný.


Z obrazu, v němž radikální odpůrce cenzury cenzuru adoruje, vysvítá složitost regulačních praxí, jež prostupují společností v takových formách, v nichž je ani sami aktéři nemusejí rozpoznat, a s takovými důsledky, jež ani nemusejí dohlédnout. A právě takové široké a ambivalentní pojetí cenzury, jež se zdaleka neomezuje jen na proměny cenzurních zákonů a cenzurních orgánů a jež připisuje cenzuře celé spektrum (nejen vyhroceně negativně konotovaných) funkcí, přináší rozsáhlá dvousvazková práce výstižně nazvaná V obecném zájmu. Právě kategorie obecného zájmu je totiž jakýmsi společným jmenovatelem, jež spojuje snad všechny typy cenzury a vedle jejích mocenských ambic implikuje i její neodmyslitelný, byť v mnohém pochybný mesianistický étos.
V české literární vědě zaceluje tato syntéza (sami autoři zdůrazňují spíše monografické aspekty díla) hlubokou mezeru. Jakkoli je cenzura jedním z faktorů, jež vytrvale vstupují do literárního pole a podstatným způsobem se po staletí spolupodílejí na jeho formování, zásadní a systematické pojednání o ní dosud v českém prostředí chybělo. Zásluha autorského kolektivu, který tvoří bezmála čtyři desítky badatelů, nespočívá však jen v tom, že téma cenzury zpracoval, a to v měřítku, jímž Ústav pro českou literaturu AV ČR znovu daleko přesáhl současné standardy běžných vědeckých prací, nýbrž především v tom, že tak učinil s rozvahou a inovativním způsobem se vymanil z plochého liberálního pojetí, jež cenzuru ztotožnilo s cenzurní legislativou a s rezolutním étosem v ní identifikovalo politický nástroj, jímž aktéři mající ji v rukou umlčují ideové oponenty, posilují své mocenské pozice a prosazují své partikulární zájmy.
Období, které práce sleduje, ostatně nesahá do minulosti příliš vzdálené zrodu tohoto liberálního konceptu. Polovina 18. století, kde syntéza svůj výklad začíná, není jistě okamžikem zrodu cenzury. Strukturální proměny v mediálním poli, nárůst literární produkce a intenzifikace literární komunikace, k nimž v tomto období dochází, však rozhýbaly (v některých zemích více, v jiných méně) živé teoretické debaty o povaze a společenské funkci literatury, nastolily nové praktické problémy, a „vynutily si“ tak i zásadní změny v oblasti cenzurních praxí, jež nebyly než reakcí na tyto hluboké systémové změny. Pokud tedy bylo třeba volit legitimní mezník, nemohl být zvolen lépe. Otázky spjaté s periodizací celé práce ostatně ústřední čtveřice autorů promyslela s důkladností sobě vlastní, a vymanila tak dějiny cenzury z mechanické adaptace mezníků známých z politických dějin. Souvislost mezi proměnami politických poměrů a cenzurních praxí jistě nelze přehlížet, ne vždy se však zásadní a směrodatné mezníky chronologicky plně překrývaly, jak ukazuje kupř. cenzurní dekret z roku 1810, Lienbachův tiskový zákon z roku 1863 či významné změny cenzurního systému z roku 1953, abychom z bohatého materiálu, který práce shromažďuje, vybrali namátkou alespoň několik dat.
Sofistikovanou koncepci, na níž je práce postavena, shrnuli Michael Wögerbauer, Pavel Janáček, Petr Píša a Petr Šámal v úvodní teoretické části do čtyř hlavních bodů. Cenzurní praxe jsou podle nich rozptýlené (1), nesou produktivní efekty (2), ve společnosti jsou permanentně přítomné (3) a mají obecně kulturní rozměr (4). Kromě jiného to znamená, jak autoři podrobně vysvětlují, že výkon cenzury nelze definovat jen jako aktivitu konkrétních cenzurních institucí a cenzorů, nýbrž jako komplexní, „vnitřně kontradiktorický institucionální systém“ (s. 25), do něhož vstupují nejen cenzoři, ale také autoři, redaktoři, čtenáři a další různě definované zájmové skupiny. Ani v tuhých cenzurních poměrech není podle Petra Šámala možné postavit na jednu stranu cenzora a na druhou cenzurovaného, podobně jako nelze ani v autoritativních režimech postavit na jednu stranu vládnoucí a na druhou ovládané (s. 1099). Celé pole funguje na principech permanentního vyjednávání, testování hranic možného a hledání toho, co v návaznosti na Roberta Darntona označují autoři jako strukturní mezery (s. 25).
Podobně odmítají autoři také plochou redukci cenzury na pouhou restrikci. Cenzurní systém je podle nich plnohodnotnou součástí literárního pole, která nejen zamezuje některých formám literární komunikace, ale v jistých ohledech tuto komunikaci naopak stimuluje a podílí se na produkci nových významů. Paradoxně je to ostatně právě cenzura, co může za jistých okolností dodávat literární tvorbě na společenské relevanci, neboli, jak píše Jakub Češka, „přiznává literatuře významnější roli, než jakou má ve svobodné společnosti“ (s. 1271). Již samotná tato východiska mohou čtenáře do značné míry usmiřovat s tím, že si na systematické zpracování dějin cenzury musel počkat do doby, kdy polistopadový (a poněkud mercierovsky utopický) optimismus „čtení bez cenzury“ vystřídala sofistikovaná koncepce „čtení cenzury“ (s. 58–69).
Spolu s periodizací promýšlejí autoři důkladně i možnosti klasifikace cenzurních praxí, jež jednotlivá období charakterizují. Rozlišují tři ideální typy cenzury: cenzuru paternalistickou (1), jež byla charakteristická zejména pro druhou polovinu 18. a první polovinu 19. století; cenzuru liberální (2), jež dominovala druhé polovině 19. a počátku 20. století a znovu se pak etablovala po roce 1989; a konečně cenzuru autoritativní (3), jejíž těžiště leží v období od sklonku třicátých let do konce osmdesátých let 20. století.
Jakkoli práce zavrhuje úzké správně-právní pojetí cenzury, do něhož by se podle autorů nevešel, důsledně vzato, ani Antonín Koniáš (s. 23), nenechává se strhnout ani k pojetí extrémně širokému, jež v duchu Pierra Boudieho zdůrazňuje, že „tím, co reglementuje výpovědi“, je již sama „struktura pole“ (s. 23). Zatímco první přístup by dovolil postihnout jen správně-právní aspekty cenzury, druhý, jakkoli oprávněný, ba sympatický, by svou šíří a vágností práci paralyzoval. Střední výměr, k němuž se syntéza přiklání, naproti tomu optimálně respektuje variantní formy sociální regulace a kontroly literární tvorby a knižního trhu. Přesto se jak problematika cenzurních zákonů, tak problematika strukturální regulace v práci uplatňují. „Oddělením popisu legislativních předpisů od popisu cenzurní praxe“ se však, jak explicitně konstatuje Michael Wögerbauer, autoři snaží „překonat tradiční problém zkoumání habsburské cenzury 18. století“ (s. 65). Prvky strukturální regulace pak vystupují zejména v poslední, „inverzní“ části, věnované období po roce 1989, kdy dochází slovy Pavla Janáčka k „přesunu ve směru od státní cenzury k restriktivním intervencím nestátních aktérů a od institucionalizované cenzury k mechanismům strukturální regulace kulturní produkce“ (s. 1364).
Toto koncízní, ne příliš úzké, ale také ne pouze vágní pojetí umožňuje autorům popsat nejen vcelku předvídatelné mechanismy mocenského uplatňování cenzury, ale také identifikovat její méně zjevné komponenty a rozkrýt význam zdánlivě podprahových mechanismů, jež provázely procesy kanonizace a vylučování, jako např. užívání účelových paratextů, tolerance patisků, udělování koncesí, rozhodování o výši nákladů, přidělování tiskového papíru, zřizování námětových skupin apod. Analyzovány jsou na druhé straně i strategie obcházení cenzury, jako byla ve starším období např. volba mezi zasláním pražské nebo vídeňské cenzuře, v novějším období např. užívání alonymů. Pozornosti se dostalo i psaní v různých formách fyzického omezení (např. pasáže popisující, jak byla tvorba různých lidí determinována internací). Jednotlivé stati se přitom nespokojují s pouhým letmým nástinem tematizovaných praxí, detailně rozkrývají jejich fungování ve druhé, třetí vrstvě, a ukazují tak například, jak problematické bylo v které době odhadnout hranici, když za tytéž přestupky nemusel následovat žádný postih, právě tak však mohl následovat absolutní trest.
Aby postihli problematiku cenzury v maximální šíři a současně pronikli do nezbytné hloubky, shromáždili autoři obdivuhodné množství různorodých pramenů, od statistických přehledů, přes cenzurní protokoly a zápisy jednání až po soukromou korespondenci a deníkové zápisy. Pro svou velkorysou koncepci nalezli ale i vhodný, mírně experimentální tvar. Celá práce kombinuje rámcové studie, které uvádějí jednotlivé chronologicky vymezené části (každá z nich přitom dosahuje rozměrů samostatné středně velké odborné monografie), a studie příkladové, které v konkrétních sondách problematiku cenzury v jednotlivých obdobích dokreslují, prohlubují či jinak obohacují, vyvracejí omyly a korigují zavádějící a schematické soudy.
Vedle toho, co explicitně řeší, je práce přínosná i tam, kde otázky pouze otevírá či jen nově nasvěcuje možné cesty. Prizmatem dějin cenzury lze, jak se ukazuje, nahlédnout řadu otázek, jež dosud v české literatuře tento aspekt příliš nereflektovaly. Zásadní otázku otevírá kupř. Michael Wögerbauer, když tematizuje vztah mezi dějinami cenzury a dějinami čtení (s. 77–78). Je zřejmé, že podoba a míra cenzurních opatření se mohla zásadním způsobem promítnout do vývoje čtenářských kompetencí a potažmo do procesů formování kritické čtenářské obce. Lze předpokládat, že se tyto kompetence rozvinuly v různých zemích v různé míře mimo jiné právě v důsledku různé intenzity regulace knižního trhu. Pro starší období by se nabízelo především srovnání se sousedními německými zeměmi. Takové srovnání zatím chybí, zdá se však, že zatímco v německém prostředí či alespoň v některých německých zemích se rozvíjela veřejná kritická diskuze o povaze a funkcích literatury, v habsburské monarchii řešila tyto otázky za zavřenými dveřmi sama cenzura. Tím, že nahradila veřejnou diskuzi, dosáhla sice cenzura zdánlivě stejného cíle, lze se však tázat po důsledcích, jež měl tento přístup na proces transformace praxeologického modu čtení v modus čtení reflexivně-kritického. Podobně by se v novém světle mohla jevit např. i absence či opožděný nástup některých žánrů (viz kupř. zákaz gotického románu či restrikce v oblasti historických reprezentací a historické reflexe). Jistě lze i proto litovat, že se do práce nevešla ve větší míře komparativní hlediska, jež by situaci v českých zemích dala do kontextu poměrů v jiných evropských prostředích, bylo by však více než zákeřné vytýkat práci, která i tak čítá více než půl druhého tisíce stran, že neřeší úkoly, jež si samy žádají vlastní monografická zpracování. Rozhodně je zásluhou, nikoli deficitem práce, že podobné otázky vůbec nastoluje.
Přes značnou námahu, jíž jsou recenzenti již z principu povinováni vynaložit na odhalování slabin recenzovaných prací, lze v případě této práce najít sotva víc než poněkud ošuntělou výtku o absenci věcného rejstříku, jehož zpracování autoři nejspíše sami pečlivě zvažovali. Co však vytknout práci, která je heuristicky důkladná, materiálově bohatá, koncepčně sevřená, která má promyšlenou strukturu, je jazykově vybroušená, redakčně dotažená a přes svůj kolektivní charakter více než dobře zkoordinována, dovedně kombinuje makrohistorický nárok s mikrohistorickým drobnohledem, chytře využívá výtvarné aspekty sazby k odlišení různých modů výkladu, a především odvážně nastoluje takové pojetí cenzury, které umožňuje nahlédnout a analyzovat tuto po mnoha stranách důležitou sociální instituci bez předsudků a apriorních emocí, sine ira atd.?
Po sečtení všeho, co bylo výše uvedeno, lze konstatovat, že práce V obecném zájmu není jen významnou odbornou publikací k tematice, jež si bezesporu zaslouží zásadní pozornost, ale současně dokladem významu Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Jen těžko si lze představit, že by dílo takového formátu vzniklo bez této institucionální báze, třebaže se na jeho vzniku podílela i řada badatelů působící kmenově na jiných pracovištích.

 

Michael Wögerbauer — Petr Píša — Petr Šámal — Pavel Janáček et al.: V obecném zájmu: cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře. 1749–2014. Praha, Academia 2015. 2 svazky, 1 661 strana.

Vyšlo v České literatuře 2016/4.