KATEŘINA SMYČKOVÁ

„Literatura bez autorů a generací“ — tak označil Antonín Škarka českou středověkou literaturu v jedné ze svých programových studií. Podle Škarky je (široce chápaná) anonymita jedním z podstatných znaků a zároveň jedním z hlavních problémů českého písemnictví téměř do konce 15. století (Listy filologické 1948, č. 2/4, s. 171–176). Nejnovější monografie Jana Malury by si ovšem mohla toto označení vetknout jako motto, ač je objektem jejího zájmu literatura 16.–18. století, a to meditativní a modlitební texty. V modlitebních knížkách není autor pouze mrtev, není třeba jej násilím umrtvovat, beznadějně se rozplývá ve spletenci textů nejrůznějšího původu, doby a místa vzniku, duchovních hnutí a proudů, v jejich překladech, adaptacích, parafrázích, kontaminacích, zkrácených i amplifikovaných verzích.
Literární historie středověku a raného novověku je nucena pracovat s okruhem pramenů, jež by v mladších etapách českého písemnictví byly považovány přinejmenším za netradiční, např. se sbírkami kázání či kancionály. Modlitby a meditace ale mohou být součástí jak modlitebních a rozjímavých knížek, tak i zpěvníků, postil nebo družinských příruček; modlitby patřily k obvyklé poutnické produkci (např. jako tištěné jednolisty), modlitební a meditativní vstupy nalezneme i v textech narativního charakteru — např. Kochemově Velikém životě Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše — či v literatuře využívající emblematických principů, jako je Tannerova Svatá cesta. Modlitební a meditativní texty ale odrazují případné badatele prameny ještě neobvyklejšími, ještě méně známými a přístupnými obvyklým metodám literárněhistorické práce: jejich kořeny často tkví v liturgických knihách, např. misálech, benedikcionálech, v liturgii hodin atp. S tím je nerozlučitelně spjata otázka jejich jazykového ukotvení — latinské podhoubí vernakulárních textů zdaleka přesahuje hranice českojazyčné produkce (a hranice sil jediného literárního historika); pominout nelze ani vazby na starší a soudobou produkci německojazyčnou, ať už bohemikální, či zahraniční.
S podobnými potížemi se potýká například i výzkum raněnovověké hymnografie či hagiografie. U hagiografie však představuje důležitý opěrný bod jednoznačně vymezené téma a dějová linie — život konkrétního světce; duchovní lyriku lze (ač ne vždy zcela spolehlivě) uchopit pomocí incipitů písní. Jak ale uvádí Jan Malura, u modliteb nabízejí incipity „jen omezené identifikační možnosti, protože začátky modliteb tvoří silně unifikovaný prvek textu […], mají charakter ustálených formulí, které mohou být společné několika textům, vlastním obsahem již zcela rozdílných“ (s. 31). Klamný nebývá pouze incipit modlitby či meditace, ale i samotný název knihy: řada děl se svým názvem hlásí k oblíbeným titulům náboženskyvzdělavatelné produkce, co do obsahu se ale všechny Modlitby křesťanské za všeliké potřeby, Nebeklíče, Štěpné zahrádky, Růže a Růžičky s tituly totožného znění shodují jen málokdy. Zvláště modlitební knížky tvořily asi nejčetnější položku tištěné produkce raného novověku, těžko se orientovat jen v počtech jednotlivých vydání — natož pak v produkci rukopisné, v níž (co do množství) dominují rovněž.
O to více je třeba ocenit šíři pramenů, jimž Malura věnuje ve své monografii pozornost; ač zmiňuje častěji tištěnou produkci, je si vědom i důležité úlohy rukopisných modlitebních knih, jež byly v českém prostředí dosud téměř opomíjeny (viz např. A. A. Fidlerová: „Lidové rukopisné modlitební knihy raného novověku“, Český lid 2013, s. 385–408). Z dosavadních tematicky blízkých prací, arci omezených na tištěnou náboženskyvzdělavatelnou produkci, je třeba jmenovat alespoň monografie Jana Kvapila (Ze zahrádky do zahrady aneb Od Hortulu animae k Štěpné zahradě Martina z Kochemu [2001]) a Hany Bočkové (Knihy nábožné a prosté [2009]), předznamenané např. studiemi Josefa Vašici či Alexandra Sticha. Jak napovídá první uvedený titul, v centru Kvapilovy pozornosti stály modlitební knížky německého kapucína Martina z Kochemu; Kvapil ale přináší také cenné poznatky k sociální funkci modlitební knihy obecně. Meditace-rozjímání je pak jedním z klíčových objektů zájmu Hany Bočkové. Žádná z dosavadních prací se však raněnovověké modlitbě a meditaci nevěnovala v tak ambiciózní šíři a se snahou o komplexní postižení zvolených žánrů jako kniha Jana Malury.
Z rozsáhlé množiny modlitební a meditativní produkce také výše uvedené monografie i menší studie většinou vybíraly texty, u nichž se bylo možno opřít o relativně spolehlivou autorskou atribuci či alespoň bližší literárněhistorické ukotvení. Vzhledem k množství pramenů, jež se ke zkoumání nabízejí, je zúžený výběr legitimním řešením a zaměření na texty s jasnou genezí je volbou, jež usnadňuje literárněhistorické závěry a dodává jim na určitosti a přesvědčivosti. Mám nicméně za to, že by bylo škoda hodnotit anonymitu, roztříštěnost a neukotvenost, nesnadnou uchopitelnost modlitební a meditativní literatury pouze jako její „podstatný znak a jeden z jejích hlavních problémů“; nabízí se možnost chápat tyto rysy jako výzvu pro důslednou aplikaci moderních metod literárněhistorické práce. Možnost ukázat, že lze s textem účelně a produktivně pracovat, aniž známe jeho autora, kdy, kde a z jakých pretextů vznikl. Malura si je tohoto potenciálu zřetelně vědom, což dokazuje zmíněná šíře pramenů, jež ve své monografii vytěžil. Malura zjevně nepovažuje textovou kritiku a autorskou atribuci za hlavní úkol a vrcholný cíl výzkumů raněnovověké literatury, a díky tomu je jeho text oproštěn od zdlouhavé suchopárné filologie a jeho úvahy o modlitbě a meditaci se otevírají širšímu spektru čtenářů a přinášejí vhled do obecnějších kulturně-historických souvislostí.
Malurův přístup lze tedy vnímat jako slibný pokus o vnesení moderní literární teorie do výzkumů raněnovověkého písemnictví, v nichž se — přes veškerou dobrou vůli — stále ještě nápadně často zjevuje duch pozitivismu. Ani v této monografii se jej nepodařilo zcela vymýtit, a těžko jejímu autorovi zazlívat, že se veškerá citovaná díla snaží včlenit do konkrétních autorských, dobových a náboženských souřadnic. Při takovém rozsahu zkoumaného materiálu by to mohl být pokus značně ošemetný, nebýt nebývalé orientace v pramenech, již Malura bezesporu ukazuje — takto se naopak stává jedním z významných přínosů celé knihy a je třeba jej náležitě vyzdvihnout.
Několik málo drobností ovšem naznačuje ošidnost tohoto přístupu. Např. za klíčový text protestantské modlitební knihy Hůl pocestného (1708) považuje Malura „rozsáhlou Modlitbu chudého, která reflektuje situace člověka, jenž musel opustit svou vlast a přichází bez majetku do cizí země;“ touto modlitbou je však doslovná citace starozákonní knihy Přísloví podle kralického překladu (s. 105; srov. Př 30,7–9). Dalším příkladem může být „rozjímání o sv. Trojici, určené pro kroměřížské poutníky“ z katolické poutnické knížky J. B. Kozmuse (1655); tato „artistně stylizovaná pasáž zařazená do běžné dobové nábožensky vzdělavatelné příručky“ není přitom ničím jiným než písní z Michnovy České mariánské muziky, dokonce vytištěnou s dodržením strofického rozčlenění (s. 135; srov. Česká mariánská muzika 1647, s. 68–71). Bylo by jistě zbytečným puntičkářstvím vyčítat Malurovi několik málo drobných opomenutí a znevažovat tím obrovskou informativní hutnost celého jeho textu. Oba citované příklady jsou pouze připomínkou skutečnosti, že sebepečlivější práce a sebedokonalejší znalost materiálu je limitována omezenými silami jednotlivce — literárního historika a do jisté míry i úlohou náhody. A připomínkou toho, že stále zůstává otevřenou výzvou zkoumat „literaturu bez autorů a generací“ skutečně jako „literaturu bez autorů a generací“. Výzvou ovšem není jen uchopení „autorů a generací“, ale i samo označení literatura.
Malura si je vědom toho, že zařazení modlitby a meditace mezi literární žánry je značně problematické, a to i v benevolentním měřítku literatury středověké a novověké. Otázka, zda tyto texty vůbec patří do literatury, prochází celou monografií a explicitně se vrací v jejím závěru (s. 239). Problematické je již oddělování umělecké a užitkové literatury; s tím se ovšem literární historie potýká u převážné části středověkého a raněnovověkého písemnictví, modlitba a meditace tudíž nejsou v tomto směru žádnou výjimkou. Podstatnější překážkou pro uchopení těchto textů jakožto literárních je jejich komplexnost — jsou fenoménem literárním i náboženským, sociálním a kulturně- -historickým. Nebo spíše v prvé řadě fenoménem náboženským — chápání modlitby ve smyslu literárního žánru, psaného textu, bych považovala až za sekundární. Malura si je této podvojnosti jistě vědom, jeho monografie nicméně přináší obraz mírně zkreslený: teologická dimenze modlitby je pouze naznačena v úvodu a ve zbytku knihy jsou modlitby a meditace ztotožňovány s psanými texty. Nebylo by patrně na škodu explicitně zdůraznit rozlišení modlitby (meditace) jako náboženského aktu a jako literárního žánru.
Literárněhistorické vymezení-omezení je samozřejmě legitimním řešením, ba dokonce velmi cenným, protože přináší takřka ojedinělý úhel pohledu na modlitbu a meditaci (ve srovnání s hojnou literaturou teologickou). Malura se však obšírně věnuje také sociálním a kulturně-historickým aspektům tzv. náboženskyvzdělavatelné literatury; proč tedy více nezohlednit i její teologickou dimenzi? Terminologie Malurovy monografie je namnoze teologická, leč aplikována pouze na literární stránku modlitebních a meditativních textů; například rozlišení modlitby na osobní a kolektivní je nepochybně podstatné pro její textovou výstavbu, přináší však mnoho dalších otázek, pokud modlitbu nechápeme výhradně jako text (s. 25–27). Nelze samozřejmě požadovat po jediném člověku natolik zevrubnou orientaci v teologii, literární historii, kulturních a náboženských dějinách, aby jeho kniha tvořila ze všech stran neochvějné dílo a její závěry pronikly od obecných konstatování k jádru problematiky. Možným řešením by bylo přizvat ke spolupráci teologa či historika náboženských dějin; nerada bych ale překrucovala či znevažovala autorův záměr poskytnout pohled na modlitbu a meditaci jako literární fenomény. I v tomto vymezení je Malurova monografie velmi podnětným a uceleným dílem.
Ačkoli tato kniha není prvním pokusem o literárněhistorický popis modlitby a meditace, je vidět, že cesta, po níž se autor pouští, nepatří k bezpečně metodologicky prošlapaným. Malura uváženě zkouší různé možnosti uchopení náboženskyvzdělavatelné literatury a nabízí čtenáři nové úhly pohledu na zkoumanou problematiku; za velmi cenný považuji pokus nahlížet na tyto texty z hlediska rétoriky (s. 41–53). Značnou pečlivost věnuje autor vymezení žánru modlitby a meditace; řadí je k náboženskyvzdělavatelné literatuře a u obou upozorňuje na úskalí žánrové definice. Kapitolu o meditaci uvádí Malura pochybnostmi o tom, zda ji považovat za samostatný textový útvar (s. 111), a ačkoli se zjevně přiklání k řešení zařadit ji mezi literární žánry, následující text prozrazuje neustálé váhání: kolísá v něm pojetí meditace jako textu a meditace jako náboženského úkonu. O tom ostatně svědčí i pokus o definici žánru: meditace je „založena na snaze zastavit se u předmětu, zahloubat se rozumově do něj, ale především se jím nechat pohnout, afektově zasáhnout, a tím si navodit stav útěchy. […] K těmto cílům slouží meditaci kombinace vybraných stylistických a rétorických postupů […]. Meditace je určitý mentální proces a psychická zkušenost, která může být vyvolána specifickými textovými prostředky“ (s. 138).
Bez výhrad není ani vymezení žánru modlitby. Nehledě na rozlišení modlitby- textu a modlitby-náboženského úkonu je to zejména aplikace žánrové kategorie na konkrétním materiálu. Čtenář totiž nabývá dojmu, že přes počáteční snahy o přesnou a pečlivou žánrovou definici modlitby splývá v Malurově monografii modlitba s modlitební knížkou. Malura u modliteb právem zdůrazňuje úzké propojení žánru (modlitba) a jeho materiálního nositele, média (modlitební kniha), jež je zřetelné zejména u rukopisné iluminované produkce (s. 15). Jak jsem ale připomněla výše, texty modliteb se hojně nalézají i mimo modlitební knížky (ve zpěvnících, jako kramářské jednolisty atd.). Pro monografii o modlitbě by jistě nebylo velkou újmou, kdyby si autor z nepřeberného množství pramenů vybral pouze modlitební knížky a soustředil se ve svém výkladu pouze na ně; zde se ale čtenáři zdá, že modlitební knížka automaticky zastupuje žánr modlitby, že je s ním dokonce na mnoha místech ztotožňována. Např. rozsáhlá kapitola se skromným názvem „Stručné dějiny žánru“ (s. 54–109) počíná v raném středověku jako dějiny žánru modlitby — avšak od okamžiku, kdy se začínají objevovat modlitební knížky, opouští výklad žánr modlitby a věnuje se pouze modlitebním knížkám (žánru? médiu?).
Zmíněná kapitola je nicméně jedním z významných přínosů Malurovy monografie a prozrazuje obšírnou znalost problematiky i schopnost odpoutat se od jednotlivých pramenů k ucelené a přehledné syntéze. Ač v ohnisku autorova zájmu leží písemnictví 16.–18. století, začínají „Stručné dějiny žánru“ v raném středověku, reflektují tvorbu katolickou i protestantskou, ve stručnosti dokonce i židovskou. S obdivuhodným rozhledem ukazuje Malura i na vazby k nebohemikální, zvláště německé náboženskyvzdělavatelné produkci; poněkud stranou zůstává produkce latinská, byť je u ní možné předpokládat vliv neméně významný. Vazby na německé písemnictví jsou vyzdviženy především v kapitole o meditaci, a to pochopitelně protestantské; katolická meditativní tvorba je zastoupena primárně meditacemi z jezuitského prostředí, přičemž mírně zaniká obdobná tvorba jiných duchovních proudů (např. tradice františkánské rozjímavé literatury).
První dva oddíly knihy, první věnovaný modlitbě a druhý meditaci, završuje třetí kapitola nazvaná „Místo a čas“ — završuje v pravém smyslu toho slova, nikoli pouze podle řazení kapitol. Přesahuje úzce literární rámec a věnuje se náboženskyvzdělavatelné tvorbě z hlediska funkce knihy, sociokulturních dějin čtení: způsobům čtení, návodům a předpisům (viz zejména produktivní metaforu „čtení jako přežvykování“), adresátům-čtenářům (zvláště fenoménu ženy jako čtenáře), časovému rozvržení čtení atd. Podobná témata lze nalézt ve stručnosti naznačena již ve zmíněné monografii Jana Kvapila, kapitola Jana Malury ji ale překonává jak šíří zájmu, tak množstvím pramenů a schopností jejich informačního vytěžení. Kapitola o „místě a času“ sbližuje Malurovu monografii se sociálně-kulturními analýzami nového historismu a vřazuje ji do soudobých výzkumů dějin čtení. Dějiny čtení byly dosud ve výzkumech české literatury středověku a raného novověku reflektovány jen výjimečně, nadto v zúžení na dějiny knižního trhu (např. Z. Šimeček — J. Trávníček: Knihy kupovati… [2014], s. 15–112), Malura se věnuje spíše individuální recepci, sociálně-kulturnímu působení náboženskyvzdělavatelné literatury, její snaze kultivovat náboženský život jedince (s. 240, 244).
V souvislosti s kultivací a častým připomínáním návodné funkce modlitebních a rozjímavých knížek, či dokonce nátlakového tónu doprovodných textů (s. 120), se nabízí další pojem — disciplinace. I ten v Malurově monografii několikrát zazní (např. s. 231), zaniká však mezi dalšími možnými náhledy na zkoumanou problematiku. Pro náboženskyvzdělavatelnou tvorbu raného novověku jej ale lze chápat jako zásadní vzhledem k její formativní funkci. Přinejmenším by jej nebylo na místě zcela opominout; na disciplinaci jako vhodný interpretační klíč k literatuře tohoto typu upozornil ve své práci např. V. Maňas (Hudební aktivity náboženských korporací na Moravě v raném novověku, dizertace, Brno 2008).
Naposledy by neměl zapadnout další z pojmů, jímž se vracím k literárněhistorickému vymezení Malurovy monografie, a sice tzv. žánrová hybridizace; tento termín zavedl do uvažování o bohemikálním raněnovověkém písemnictví tuším sám Malura („Žánrová hybridizace v české literatuře 16. a 17. století“; in: Žánrové aspekty starší literatury, Ostrava, FF OU 2010, s. 99–120). Zdá se zbytečnou autorskou skromností, že v jeho monografii o modlitbě a meditaci téměř zaniká, ač je v ní problematice žánrů věnována značná pozornost. Pro českou literaturu raného novověku „jsou však typické složitěji komponované celky, které integrují široké spektrum promluv a žánrových vzorců“ (s. 209); v podobném smyslu např. používá H. Bočková ve své knize pojmu makrostruktura. Kategorie žánru se v kontextu starší české literatury jeví jako značně ošidná a jen obtížně aplikovatelná na větší část dobové literární produkce; nabízí se tedy řešení nabídnout jiný, lépe vyhovující termín — třeba právě žánrovou hybridizaci? Mimo jiné by toto pojetí usnadnilo zacházení s pojmem modlitební knížka (je třeba ji považovat za žánr, či médium?) a jeho ostřejší odlišení od modlitby.
Také v tomto zpochybnění a znejistění zavedené terminologie lze vidět jeden ze zásadních přínosů Malurovy monografie. Malura přesvědčivě dokázal, že modlitby a meditace mají v české literatuře raného novověku právem své místo — nejen kvantitativním podílem v celku dobového písemnictví, ale i kvalitou vlastních textů a jejich sociálním a kulturně-historickým dosahem. Při jejich zkoumání je však nezbytné odhlédnout od zavedených literárněhistorických metod a měřítek a přizpůsobit se charakteru těchto textů, nebát se stále znovu zkoušet a objevovat nové cesty k jejich poznání. Kniha J. Malury velmi jasně dokazuje, že tyto cesty mohou ve starším českém písemnictví odkrývat bohatství dosud netušené.

Jan Malura: Meditace a modlitba v literatuře raného novověku. Ostrava, Ostravská univerzita 2015. 278 stran.  

Vyšlo v České literatuře 2016/4.