KSČM představuje ve středoevropském regionu jisté unikum - v žádné z postkomunistických zemí nehraje komunistická (z komunistické strany vzešlá) a zároveň jen málo transformovaná strana analogickou úlohu ve stranickém systému, v žádné z nich nemá tak vysokou (a nejen to: vzrůstající) voličskou podporu. V Polsku, v Maďarsku (ale např. i ve Slovinsku) tamnější postkomunistické strany převzaly politiku svých reformních křídel, prohloubily ji a důsledně v ní pokračovaly. Již na počátku 90. let se dokázaly transformovat v catch-all party profilově blízké západním socialistickým či sociálně demokratickým stranám. Po fázi krátké defenzívy se programově i personálně obrodily a organizačně ustálily. Vznikly koherentní a disciplinované subjekty, které postupně mutovaly ve strany sociálnědemokratického charakteru a již v polovině 90. let byly tyto strany začleněny do mezinárodního sociálně-demokratického hnutí.
Zcela odlišný vývoj byl v tomto ohledu v České republice. KSČ, jejíž vedení se etablovalo po porážce Pražského jara jako brežněvovská protireformní síla, zůstala výspou ortodoxního komunismu až do konce 80. let. Nevzniklo v ní silné reformní křídlo jako v Polsku či Maďarsku. Po roce 1989 tak opakovaně ztroskotaly všechny pokusy některých skupin uvnitř KSČ reformovat stranu na subjekt demokratické levice. Podobu transformace KSČ(M) ovlivnila celá řada „vnitřních“ faktorů, přičemž dva podstatné se naplno projevily v rozhodující době krátce po změně režimu. Za prvé šlo o nepřipravenost stranické elity k reformě strany a za druhé o malou ochotu členské základny tuto reformu akceptovat a podporovat.
Neúspěšný pokus o radikální (a věrohodnou) přeměnu („sociáldemokratizaci“) v 1. polovině 90. let, vedl k tomu, že KSČM zůstala blízko původnímu, tradičnímu komunistickému modelu, tedy subjektem se silnou antisystémovou kapacitou a jedinou mocnou nástupnickou organizací komunistické strany v prostoru mezi Francií a Ukrajinou. Představuje specifickou metamorfózu komunistické mašinérie, její modifikovaná ideologie nicméně opatruje kontinuitu komunistického dědictví a k mobilizaci voličů používá třídně zabarvené autoritářské, sociálně populistické a etnonacionalistické strategie.
