Česká literatura 56, 2008/3

Studie

Petr Čornej: Husitské skladby Budyšínského rukopisu: funkce – adresát – kulturní rámec
(s. 301-344)
Budyšínský rukopis, dokončený 21. září 1448 a obsahující v přesném chronologickém sledu šest česky psaných textů prokazatelně vzniklých v letních a podzimních roku 1420, byl vydán v roce 1952 Jiřím Daňhelkou na základě dvou novodobých, leč poměrně spolehlivých přepisů (Husitské skladby Budyšínského rukopisu, Praha: Orbis). Autor studie nicméně přihlédl i k fotokopii (fototéka staročeských tisků Ústavu pro českou literaturu AV ČR, č. 1392), která mu suplovala značně zašlý originál, chovaný nadále v Budyšíně. Všechny analyzované texty jsou napsány ve vypjatě husitském duchu, podmíněné nejen dobou zrodu ve chvílích ozbrojeného zápasu proti křižáckým vojskům, vedeným římským a uherským králem Zikmundem Lucemburským, ale také estetickými zřeteli, charakteristickými pro husitskou kulturu. Na předním místě sem patří důraz na slovo, zprostředkující boží zákon, a dále zvýraznění kognitivní a formativní funkce literatury, zapojené do úsilí prosadit závaznost husitského programu jako podmínky spasení. Autor či autoři však nepodlehli tlaku husitských radikálů a svá díla formálně ukotvili v tradici předrevoluční vysoké kultury. Platí to již o prvých dvou textech (nazývaných dle incipitů Slyšte, nebesa a Nedávno před), jimiž jsou prozaické monology personifikované Koruny české, obracející se k Bohu a vyjadřující nejvlastnější zájmy husitské Prahy i jejích spojenců (odmítání Zikmunda jako českého krále). Bohatá lexikální zásoba, množství tropů a až přemíra stylistických figur, řadí autora próz (obě mají latinské varianty Audite, celi a Nuper coram, do Budyšínského rukopisu nepojaté) mezi elitní absolventy pražské univerzity. Literární školení propůjčilo dílům patos a působivost, avšak zřejmě neoslovilo publikum, které se autor snažil především přesvědčit, tj. vysokou českou kališnickou šlechtu a etnicky české radní vrstvy královských měst, preferujících loajalitu Zikmundovi před věrností husitskému výměru božího zákona. Po porážce křižácké výpravy na konci července 1420 proto ze stejného autorského okruhu vzešly tři veršované skladby, určené shodným adresátům, avšak hovořící k nim přístupněji a srozumitelněji, tj. osmislabičným deklamačním veršem s dominující trochejskou tendencí a sdruženými rýmy. Na tento typ verše bylo české šlechtické publikum zvyklé od konce 13. a české měšťanské kruhy od druhé poloviny 14. století. Text Tuto jsú popsány krajiny oslavuje ve formě dobově oblíbených enumerací husitská vítězství jako projev boží přízně, veršovaná Žaloba a veršovaný Porok, útočí, opět ústy personifikované Koruny české, na Zikmunda i na šlechtice, kteří asistovali jeho české korunovaci. Porok přitom ve snaze získat vysoké utrakvistické panstvo na pražskou stranu využívá též argumenty obsažené již v oblíbené kronice tzv. Dalimila. Ani tyto agitačně pojaté práce, přerůstající do roviny politického pamfletu, své agitační poslání nenaplnily. Vhodný čas nabídnout husitský program v pražském pojetí šlechtě a kolísajícím městům nastal po kruté porážce Zikmundových vojsk před Vyšehradem (1. listopadu 1420). Autor předchozích dvou veršovaných skladeb tentokrát zvolil žánr dialogického sporu, v němž Praha, vystupující tentokrát sama za sebe, přesvědčuje o správnosti husitského chápání božího zákona Kutnou Horu jako personifikaci katolických obyvatel Českého království. Téměř 3000 veršů čítající Hádání Prahy s Kutnou Horou ale není jen zdůvodněním husitských zásad, nýbrž i skrytou polemikou s názory nejradikálnějších husitských proudů, zejména táboritů, odmítajících vyšší vzdělání, včetně užitečnosti sedmera svobodných umění, mezi něž patřila též rétorika. Všech šest skladeb tak zároveň manifestuje přesvědčení, že má-li být husitská revoluce úspěšná, nemůže zavrhovat tradiční literární postupy, umožňující propagaci reformních ideálů. Podstatný je obsah sdělovaného, nikoliv forma. Zda je autorem prozaických, resp. veršovaných textů husitský kronikář a překladatel Vavřinec z Březové se ani této studii nepodařilo přesvědčivě doložit. Skladby z roku 1420 se prokazatelně aktualizovaly v průběhu roku 1448, kdy důslední husité pod vedením Jiřího z Poděbrad usilovali prosadit své požadavky při jednání s papežským legátem Carvajalem a kdy uvažovali, v návaznosti na ideu vyslovenou na jaře 1420, o volbě českého krále, který by hájil jejich program. Tehdy byly texty přepsány do Budyšínského rukopisu, k jehož vlastníkům později náleželi známý básník Jiří Carolides a pražský měšťan Eliáš Rozýn z Javorníka, účastník protihabsburského odboje v letech 1618-1620.

Michal Charypar: Historická tematika v prózách Karla Sabiny
(s. 345-367)
Přítomná studie je výňatkem z autorovy disertační doktorské práce Karel Sabina epigon a tvůrce (Praha, FF UK 2007), která pojednává především o beletristickém díle K. Sabiny. Celková práce kombinuje přístup literárněhistorický, biografický a textologický, jejím jádrem jsou však detailní interpretace jednotlivých Sabinových textů, zaměřené zpravidla intertextuálně (například se zřetelem k dílu K. H. Máchy či k romantické motivice). Publikovaný extrakt rozebírá dvě zřetelně odlišné skupiny Sabinových próz s historickou tématikou: semihistorické texty z let 1837 – 1844 (Hrobník, Msta, Obrazy ze XIV. a XV. věku, Čech), traktující tuto tématiku dosud s ostentativně ahistorickým přístupem částečně v duchu tzv. frenetické literatury či gotického románu a starší lidové četby, a zralé historické prózy z 60. let, jež se podílely na konstituování moderní české historické (Hyacint) a dobrodružné (Ruesswurm) beletrie a anticipovaly některé z jejích pozdějších forem. V první skupině textů je sledována pozoruhodná tendence k depreciaci významných postav z české historie, propojená se specifickým zacházením s náměty převzatými z populárních kronik V. Hájka z Libočan (Obrazy) a J. F. Beckovského (Čech). Tato tendence u raného Sabiny byla potlačována cenzurně a odsuzována tehdejšími kulturními činiteli (K. Havlíček Borovský) i pozdější kritikou, nebránila však v získání obliby u dobového čtenářstva. V Sabinově historické próze z vrcholného období se jeví jako nejpozoruhodnější pisatelské postupy záměrně (purportedly) cílící k scelování faktografické a fiktivní složky uměleckého textu. Studie si rovněž klade za cíl přispět k určení hodnoty pojednávaných děl a doplňují ji též některá nová zjištění z oblasti sabinovské a máchovské textologie.

Michaela Křivancová: Řeč identity
(s. 368-380)
České prozaické texty Věry Linhartové, napsané v rozmezí let 1957–1965 a vydané v průběhu let 1964–1968, tedy krátká novela Rozprava o zdviži (1965) a čtyři soubory próz nazvané Prostor k rozlišení (1964), Meziprůzkum nejblíž uplynulého (1964), Přestořeč (1966) a Dům daleko (1968), věnují mimořádnou pozornost ontologicko-existenciální dimenzi promluv. Autorka svými texty sděluje, že každá skutečnost je svým pojmenováním „vyvolána k životu“ – a tehdy je pro subjekt srozumitelná: svět se člověku ukazuje ve slovech. Pokud tedy jedinec vystihuje v řeči svou představu – přesněji: představu o sdělovaném, tedy to, co zamýšlí prostřednictvím slov sdělit – uvědomuje si sám sebe, svou existenci. Má-li ve slovech vyjadřovat svou bezprostřední představu, pak se jeho řeč musí proměňovat spolu s ním. Promlouvající subjekt si tak v řeči uvědomuje zároveň svou identitu v její mnohočetnosti – reflektuje sám sebe v různých svých podobách a proměnách. A právě tato distinktivní funkce, toto rozlišení, je podmínkou každé svébytné existence.

Rozhledy

Goeffrey Chew: Křesťanská symbolika v postkřesťanském světě socialismu: Kalvárie Ivo Vodseďálka (1952–1954)
(s. 381-389)
Studie zasazuje Vodseďálkovu prozaickou tvorbu z let padesátých do kontextu literární historie. Autor dále odkrývá křesťanské motivy v próze Kalvárie, pojmenovává jednotlivé náboženské momenty v textu, zjišťuje, že vlastně celý text je možno ve své gradaci připodobnit k „zastavením na křížové cestě“, současně však též upozorňuje na celkově neodekadentní náladu textu, stylizaci hlavní postavy do podoby karikatury hrdiny textů dekadentní literatury přelomu 19. a 20. století, a z toho vyplývající ironii a tragikomičnost. Studie též poukazuje na souvislost takto koncipované prózy s Vodseďálkovou koncepcí tzv. trapnosti v poesii.

Rozhovor

Nové směry naratologických bádání: Rozhovor s Davidem Hermanem
(s. 390-399)

Prameny

Miroslav Červenka: Písmo Rudolfu Havlovi o jednom způsobu publikace variant
(s. 400-418)
Plná verze edice spolu s komentářem editorů jsou dostupné v pdf-formátu.

Michal Kosák – Jiří Flaišman: Poznámky k možnostem záznamu variant
(s. 407–416)

Recenze

Jan Malura: Mouřenín vedle Mozarta
Alena Jakubcová a kol. (edd.): Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Praha, Divadelní ústav/Academia 2007. 759 stran.
(s. 417-424)

Ondřej Sládek: Nový úvod do hermeneutiky
Petr Pokorný et al.: Hermeneutika jako teorie porozumění. Od základních otázek jazyka k výkladu bible. Praha, Vyšehrad 2006. 508 stran.
(s. 424-433)

Pavel Kořínek: Hledání komiksových dějin
Milan Kruml: Comics: Stručné dějiny. Praha, Comics Centrum 2007. 318 stran.
(s. 437-440)

Lenka Kusáková: Jak si dnes připomínat Josefa Jungmanna?
Robert Sak: Josef Jungmann. Život obrozence. Praha, Vyšehrad (edice Velké postavy českých dějin sv. 8) 2007. 313 stran.
(s. 440-444)

Kronika a glosy

Mirna Šolićová Strukturalistické Toronto aneb trvalé dědictví
(s.445-449)

Karla Strnadová Olomouc ´08: Kontakty a konflikty kultur
(s.449-451)

Lucie Peisertová „Vetché stáří nebo zralý věk moudrosti?“
(s.451-453)

Informatorium
(s. 454-460)