PETR ČORNEJ
Poslední Voitovy knihy poutají na první pohled pozornost neobvyklými rozměry. Svým způsobem je to pochopitelné, neboť mají především encyklopedický, deskriptivní a výčtový charakter, nicméně i tak se nápadnou objemností vymykají ze srovnatelné domácí i zahraniční produkce. Platí to o Encyklopedii knihy (Praha 2006), čítající 1350 stran, o publikaci Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí (Praha 2013) a v plné míře také o recenzované knize, která se počtem stránek blíží zatím nejrozměrnějšímu autorovu dílu. To vše vypovídá nejen o Voitově vědecké produktivitě a o mimořádném nasazení, před nímž je třeba smeknout, ale také o pracovní metodě, založené na precizní znalosti materiálu a opřené o dlouhodobou badatelskou zkušenost, úzce spjatou s vykonávaným zaměstnáním. Monumentální katalog, o kterém tu referuji, je plodem autorova působení ve funkci kurátora sbírky prvotisků v proslulé Strahovské knihovně, nyní opět integrální složce nejstarší české premonstrátské kanonie.
Voit sám začleňuje svůj katalog do linie soupisů, které po roce 2000 podchytily inkunábule v našich nejvýznamnějších knihovnách, z nichž dvě schraňují vůbec nejvyšší počet prvotisků na území České republiky (Národní knihovna v Praze 4 500 a Knihovna Národního muzea 2 018 exemplářů). Pro srovnání uvádím, že zatímco Boldanův inventář klementinských prvotisků je dostupný pouze elektronicky, čítá katalog Knihovny Národního muzea 575 stran včetně obrazových příloh. Sbírka prvotisků Strahovské knihovny eviduje 1 578 bibliografických jednotek (titulů) v 1 214 svazcích, což jí propůjčuje třetí místo na našem teritoriu a zaručuje jí výsadní postavení mezi českými a moravskými klášterními knihovnami. Voit dokonce odhaduje, že strahovský fond tvoří zhruba desetinu všech u nás dochovaných inkunábulí. Už z těchto strohých konstatování vyvstává autorův záměr shromáždit v katalogu co nejvíce dat užitečných pro široké spektrum odborníků, ať již knihovědců, historiků, dějepisců umění, filologů i znalců z dalších sousedních disciplín.Voit sám začleňuje svůj katalog do linie soupisů, které po roce 2000 podchytily inkunábule v našich nejvýznamnějších knihovnách, z nichž dvě schraňují vůbec nejvyšší počet prvotisků na území České republiky (Národní knihovna v Praze 4 500 a Knihovna Národního muzea 2 018 exemplářů). Pro srovnání uvádím, že zatímco Boldanův inventář klementinských prvotisků je dostupný pouze elektronicky, čítá katalog Knihovny Národního muzea 575 stran včetně obrazových příloh. Sbírka prvotisků Strahovské knihovny eviduje 1 578 bibliografických jednotek (titulů) v 1 214 svazcích, což jí propůjčuje třetí místo na našem teritoriu a zaručuje jí výsadní postavení mezi českými a moravskými klášterními knihovnami. Voit dokonce odhaduje, že strahovský fond tvoří zhruba desetinu všech u nás dochovaných inkunábulí. Už z těchto strohých konstatování vyvstává autorův záměr shromáždit v katalogu co nejvíce dat užitečných pro široké spektrum odborníků, ať již knihovědců, historiků, dějepisců umění, filologů i znalců z dalších sousedních disciplín.
V souladu s tímto přístupem koncipoval Voit též obsáhlou, vědecky fundovanou předmluvu (zahraniční zájemce tu nalezne i její anglické a německé znění), doplněnou o soupis odborné literatury, bibliografií a zkratek. Úvodní pojednání ale nabízí podstatně více než povšechnou charakteristiku strahovských inkunábulí. V první části přerůstá v pozoruhodnou rekonstrukci historie Strahovské knihovny, samozřejmě s důrazem na sbírku prvotisků. Čtenář se tak dozvídá, že nejstarší doklady existence strahovských inkunábulí spadají do časů známého opata Jana Lohelia (funkci zastával v letech 1586–1622), mimo jiné pražského arcibiskupa. To je zajímavé i s ohledem na rok 1643, kdy evropská konvence začala s rozlišováním prvotisků (tisků vydaných do 31. prosince 1500) jako zvláštní kategorie. Bohužel, v létě 1648 utrpěla Strahovská knihovna těžké ztráty. Švédské vojsko tehdy v devatenácti bednách odvezlo více než polovinu knižních sbírek včetně inkunábulí. Přesto v roce 1677 čítala strahovská bibliotéka, jak udává katalog, vedený od roku 1672, přesně 5 148 svazků. Sotva dvouprocentní podíl prvotisků však potvrzuje rychlý přechod této kategorie do sféry sběratelského zájmu. Voit poté prodlévá u charakteristiky dalších dvou katalogů (pracovního a reprezentačního), pořízených v souvislosti s organizačními a stavebními úpravami (proslulý Teologický sál), které již v polovině 18. století učinily ze Strahovské knihovny magnet pro evropské intelektuální i politické elity. Masivní rozšiřování knihovního fondu (na sklonku 18. věku obsahovala bibliotéka přibližně 50 000 svazků) pak bylo součástí strategie opata Václava Josefa Mayera, který v letech osvícenského rušení neužitečných klášterů ochránil strahovskou kanonii s odkazem na její nezpochybnitelný vědecký a kulturní význam. Vybudování Filozofického sálu, nákupy knižních sbírek z pozůstalostí významných osobností, akvizice knih ze zrušených konventů, a to i prostřednictvím aukcí (na Strahov se tehdy dostalo několik set prvotisků), proměnilo strahovskou bibliotéku v druhou nejvýznamnější knihovnu v zemi, hned za Univerzitní knihovnou v pražském Klementinu. Byla to i zásluha vynikajících strahovských bibliotekářů Karla Rafaela Ungara a Bohumíra Jana Dlabače. Jejich působení Voit detailně sleduje, opět zejména s důrazem na obohacení fondu prvotisků, přičemž se zastavuje u nejzajímavějších získaných exemplářů.
Před polovinou 19. století se knihovní fond rozrostl na 65 000 svazků, mezi nimiž Dlabačův nástupce Adolf Jan Fischer evidoval 380 prvotisků. Neméně zajímavé byly osudy knihovny v následujícím období, jimž vtiskli ráz známí bibliotekáři Isidor Theodor Zahradník, Cyril Antonín Straka a Vít Miloslav Hůlka, který zažil nucené začlenění Strahovské knihovny, čítající tehdy už 130 000 svazků, do Památníku národního písemnictví. Jak po roce 1951, tak po roce 1990, kdy se premonstráti na Strahov vrátili, byl fond prvotisků doplňován, takže nový katalog, na němž začal Voit pracovat roku 2004, byl nutností, a to i v důsledku proměn knihovnické a knihovědné praxe, dramaticky ovlivněné digitalizací i rozsáhlou mezinárodní součinností. Autor tak vstoupil do šlépějí svých předchůdců, kteří katalogy strahovských inkunábulí sestavili již dříve, ať už v rukopisné (již zmíněný Adolf Jan Fischer, Erwin Weyrauch, Bohumil Ryba), či v tištěné podobě (Isidor Theodor Zahradník roku 1902), byť nikoli v rozsahu srovnatelném s Voitovým počinem.
Velmi cennou podkapitolu v rámci předmluvy tvoří charakteristika strahovské sbírky inkunábulí. Autor konstatuje, že vznikala nahodile, téměř bez souvislosti s pedagogickým působením premonstrátského řádu, přesto však odpovídá tematickému a žánrovému profilu literatury šířené v Evropě druhé poloviny 15. století tiskem. Ačkoli je v ní pochopitelně výrazně zastoupena náboženská (zvláště kazatelská) produkce, má Voit vcelku jasno. Podle jeho mínění koresponduje složení strahovských cimelií s funkcí knihovny, která se od 18. století obracela k veřejnosti a sloužila hlavně kulturním, společenským a politickým zájmům. Pozoruhodná je především kolekce 78 exemplářů Biblí ve 33 vydáních, pochopitelně převážně latinských, okrajově pak německých a českých (pražské i kutnohorské vydání). V oblasti světské literatury tvoří výrazné procento práce antických autorů (namnoze dobová školská četba), nepatrně se vyskytují renesanční tituly, četná však je, na rozdíl od malého zastoupení přírodních nauk, literatura právnická, filozofická, historická a lékařská. Odpovídá-li věcná a žánrová klasifikace obecným trendům evropské knižní výroby v druhé polovině 15. století, přinesl rozbor jazykové stránky odlišné výsledky. Zatímco podíl latinských textů v evropské knihtiskařské produkci druhé poloviny 15. věku činil asi 70 %, zaujímá mezi strahovskými prvotisky jednoznačně dominantní postavení latina (93 %), následovaná němčinou (3 %), řečtinou (2 %) a češtinou (1 %), která nalezla uplatnění v 17 titulech. Stejným počtem českých prvotisků disponují i Národní knihovna a Knihovna Národního muzea. Provenience prvotisků se víceméně shoduje s obdobnými domácími knižními fondy. Zjevnou převahu v německých oblastech působících dílen (56 %) doplňují podniky z území nynější Itálie (18 %), Francie (17 %) a Švýcarska (7 %), i když v absolutním počtu vedou benátské oficíny.
Voitova zjištění mají i nesporný mezinárodní dosah. V rámci stanovení chronologie strahovských prvotisků (zda nejstarší pochází již z roku 1460, není jisté) zpřesnil či opravil vydání sedmi inkunábulí (mimo jiné třetího vydání básně papeže Pia II. o Kristově umučení, vytištěné nejpozději roku 1492). To vše se nepochybně promítne do autoritativních databází GM (Gesamtkatalog der Wiegendrucke) a ISTC (The Illustrated Incunabula Short-Title Catalogue on CD-Rom). V nich dosud chyběla i evidence tří na Strahově uložených tisků (Catonova disticha vydaná asi roku 1485 v Deventeru, Faberova lipská pranostika na rok 1490 a fragment dosud neznámého tisku Donatovy Ars minor).
Další část předmluvy se věnuje spíše speciálním problémům (rukopisné a razítkové značení složek, dochované údaje o ceně, rubrikace, zaznamenané průpovídky), z nichž mě nejvíce zaujaly pasáže o iluminacích a ručních iniciálách, jimiž byly prvotisky poměrně běžně zdobeny, a pojednání o knižních vazbách a knihvazačích. Nejpočetnější skupina pozdněgotických vazeb pochází od řemeslníka, který zřejmě provozoval dílnu v Kadani a pracoval pro Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic.
Komplexní přístup k problematice prvotisků přiměl autora, aby katalog vybavil 16 rejstříky (v celkovém rozsahu 266 stran!), usnadňujícími vyhledávání podle nejrůznějších kritérií. Kromě obligatorních rejstříků názvů jednotlivých položek, tiskařů a nakladatelů (včetně míst jejich působení), literárních původců (tj. autorů, překladatelů, editorů, komentátorů, redaktorů atd.) i aktuálních a historických signatur zde nacházíme rovněž rejstříky ilustrátorů, knihvazačů, vazeb, zemí původu, ba i rukopisných poznámek strahovských knihovníků. To ale není zdaleka vše. Z dalších rejstříků mě upoutal rejstřík věcný, evidující základní typy knihvazačského nářadí, knihvazačské postupy, kodikologické a knihovědné znaky i rámcový přehled literárních žánrů a základních témat. V předdigitálním věku by na tak velkorysé pojetí rejstříků nebylo ani pomyšlení. Rejstříky zároveň vypovídají, co vše autor zahrnul do struktury katalogizačních záznamů, jež se přidržují české verze mezinárodního standardu bibliografických popisů pro staré tisky a prvotisky z roku 1997. Základem je tu abecední řazení dle původců, respektive podle názvů jednotlivých titulů.
Významnou součást Voitovy publikace tvoří obrazová složka, čítající 501 položek na 274 stranách. I když reprodukce nemůže nikdy nahradit originál, obrazová příloha přece jen zájemcům přibližuje výtvarně hodnotné knižní vazby, rukopisné poznámky, pozoruhodná přídeští, ilustrace i další artefakty. Troufám si proto říci, že Voitův katalog představuje v našich podmínkách vrchol uživatelské vstřícnosti.
Snaha vytvořit vzorový katalog strahovských inkunábulí, který by umožnil jejich zprostředkované poznání badatelům z různých oborů, nebyla jedinou autorovou motivací. Vedlo ho též úsilí rehabilitovat „historicko bibliografickou praxi, jíž byl v českých podmínkách už dříve z rozhodnutí akademických špiček upřen vědecký status“. Publikací, za níž stojí úmorná práce (kolik jen času stála atribuce knižních vazeb, jejichž původ se podařilo určit v 60 % případů) a která nadlouho zůstane vzorovým dílem, se mu tento záměr podařilo naplnit. Po základním a nepominutelném kompendiu sáhne každý, kdo se zajímá nejen o prvotisky a knižní kulturu, nýbrž také o evropské kulturní souřadnice přelomu středověku a novověku.
Petr Voit: Katalog prvotisků Strahovské knihovny v Praze. Praha, Královská kanonie premonstrátů na Strahově 2015. 1335 stran.
Vyšlo v České literatuře 2016/5.