STEFAN SEGI

Konference nazvaná „Nedejte se — nedáme se — existujeme!“ Interdisciplinární kolokvium o Jazzové sekci se konala dne 21. září 2016 u příležitosti 30. výročí ukončení činnosti Jazzové sekce a dotkla se řady problémů, které jsou spojeny s výzkumem takzvané šedé zóny. Jak v úvodním proslovu zdůraznil Ondřej Matějka z Ústavu pro studium totalitních režimů, který byl spolu s Ústavem pro českou literaturu AV ČR pořadatelem kolokvia, činnost Sekce a její dopady dosud zdaleka nejsou prozkoumány do té míry jako například kulturní a společenské jevy spojené s undergroundem. Přitom se jednalo o oblast poměrně rozsáhlé produkce a recepce, která se dotýkala řady médií a na které lze velice dobře studovat napětí mezi potřebou legálního fungování, snahou o nonkonformitu a pokusem o rezistenci v období socialistické diktatury. Právě pluralita metod na straně jedné a předmětů zkoumání na straně druhé byly asi nejvýraznějším znakem této konference.
Blok o historii Jazzové sekce zahájil dánský historik a bohemista Peter Bugge (Aarhus University), který se Jazzovou sekcí zabývá dlouhodobě. Zaměřil se nejprve na pojem šedá zóna, který je pro popis pozice Jazzové sekce klíčový, dále poukázal na důsledky, které má představa tohoto mezního prostoru pro interpretaci různých činností spojených s Jazzovou sekcí, ať už jde o oblast morálního hodnocení (šeď jako znak hodnotové nejednoznačnosti), či hodnocení soudního rozhodnutí (do jaké míry byl rozsudek nad členy Sekce přísný).
Publicista Jiři Sládek (Lidové noviny) se soustředil spíše na institucionální zakotvení Jazzové sekce a na její působení v kontrastu s oficiálním dobovým kulturním (zejména hudebním) kánonem. Z této perspektivy rozdělil fungování Sekce na tři etapy: období nekonfliktní, rozmach a boj o přežití. Těžiště působení Sekce pro něj představoval přechod od profesní džezové organizace směrem k aktuálním trendům ať už v rockové či vážné hudbě anebo v oblasti vydávání odborné a beletristické literatury.
Německý historik Rudiger Ritter (Forschungsstelle Osteuropa Bremen), který se odborně věnuje různým podobám džezu v rámci východního bloku, představil panelovou výstavu Složité hledání rovnováhy. Jazzová sekce, moderní umění a hudba v Československu, připravenou pro Národní muzeum. Zamýšlel se také nad otázkou místa kultury, obzvláště té alternativní, v prostředí socialistických diktatur a nad mírou její politizace.
Druhý blok byl věnován problémům spojeným s procesem vedeným proti představitelům Jazzové sekce. Michal Louč (Univerzita Pardubice) se soustředil na vzpomínky pamětníků získané metodami orální historie k tématu represí a následného soudního procesu a uvěznění. Zdůraznil vedle samotných trestů i roli osobní perzekuce či následných dopadů na zdravotní stav uvězněných. Vlasta Mádlová (Masarykův ústav a Archiv AV ČR) pak zkoumala proces s Jazzovou sekcí z hlediska archivních záznamů ve sbírce Výboru pro ochranu nespravedlivě stíhaných uložené v knihovně Libri prohibiti. Upozornila také na skutečnost, že se velká část dokumentů nedochovala a tento typ výzkumu tak přináší pouze velice dílčí výsledky. Prokop Tomek (Vojenský historický ústav) ve svém příspěvku popsal způsoby, jakými se o Jazzové sekci a soudním procesu s jejími členy referovalo v zahraničním rozhlase. Kromě přehledu stanic, které o případu pravidelně informovaly (zejména Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC 1 či Österreich 1), se pokusil rekonstruovat dopad těchto rozhlasových zpráv na české posluchače, především pak mládež.
Britská teatroložka Barbara Dayová (UPCES) se věnuje kontaktům „podzemní“ školy filozofie s britskými a francouzskými mysliteli. V návaznosti na svůj zájem se zaměřila na kanály, kterými do Británie proudily informace o perzekuci Jazzové sekce, a výraznou úlohu Jan Hus Educational Foundation (Vzdělávací nadace Jana Husa). Důsledkem těchto snah informovat britskou veřejnost byla například petice, kterou podepsali mimo jiné hudebníci jako Elton John, Paul McCartney či Bob Geldof i tlak na britskou vládu a Mezinárodní džezovou federaci, aby podporovali funkcionáře Jazzové sekce.
Třetí, poobědový blok přenesl důraz z perzekuce na umělecké aktivity Jazzové sekce. Muzikolog Jan Blüml (Univerzita Palackého) na základě studia publikací, které Jazzová sekce vydávala (především bulletinu Jazz), sledoval vývoj hodnotících kritérii hudební kritiky. Dokázal díky tomu plasticky popsat přechod od preferování „elitní“ džezové estetiky směrem k otevřenému přístupu, který uznává hodnotu různých hudebních stylů. Blüml také popsal poněkud přehlížené regionální působení Jazzové sekce, která zde podporovala zakládání klubů a kapel.
Aleš Opekar (Český rozhlas/Pop- Museum) navázal na Blümlův příspěvek v tom, že sledoval pronikání rockové a alternativní hudby do aktivit Jazzové sekce od džezrockových dílen až po koncerty alternativních kapel. Zároveň se snažil popsat způsob, jakým činnost Jazzové sekce umožnila fungování řady kapel a institucí i po zákazu. Vycházel nejen z perspektivy badatele, ale také z vlastních zážitků pamětníka-návštěvníka koncertů. Marie Klimešová (FF UK) ve svém přehledovém referátu představila působení Jazzové sekce na poli výtvarného umění. Ukázala celou šíři působení sekce, která je zaznamenána především v rámci edice Situace a částečně též edice Jazzpetit a sahala od světového konceptuálního umění až po bodyart.
Petra Loučová (ÚČL) se pak soustředila na literárněvydavatelskou činnost Sekce. Tu ukázala jako velice komplexní a rozsáhlý korpus děl, který se pohyboval mezi interním oběhem a nutností čelit dobové cenzuře. Čáslavová si také povšimla, že knižní produkce Jazzové sekce poněkud paradoxně výrazně intenzivněla právě v době, kdy bylo omezeno její působení v jiných oblastech. Upozornila také na cirkulaci literární produkce Sekce mimo její struktury, mj. její zastoupení ve veřejných knihovnách.
Poněkud mimo otázku uměleckého působení stál příspěvek Jitky Kybalové, která zkoumala činnost žen v Jazzové sekci a opírala se přitom podobně jako Michal Louč o metody orální historie. Zkoumala, co ženy na Jazzové sekci přitahovalo, jak se o ní dozvěděly a jakou hrály roli v její členské struktuře, přičemž zdůraznila kontrast mezi počtem členek a jejich nepřítomností ve vedoucích pozicích.
Následující živá diskuze o dalších výhledech v bádání o Jazzové sekci otevřela celou řadu podnětných otázek. Peter Bugge se například ptal na podobné aktivity na Slovensku či v jiných socialistických státech a vyzýval k sociologickému výzkumu řadových členů Sekce. Michal Louč vyzval k většímu zapojení orální historie, umožňující sledovat motivace pamětníků, kteří do Jazzové sekce vstupovali, případně ji opouštěli. Z publika pak zazněly otázky týkající se vnitřního rozvrstvení Jazzové sekce, dalšího působení jejích členů v kultuře a nástupnických organizací, případně poukazy na nutnost zkoumání mezinárodních vazeb Sekce či případných neformálních vztahů s představiteli oficiální kultury.

Vyšlo v České literatuře 6/2016.