Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. 6. 4. 2010 v Praze uspořádal kolokvium Performance/performativita.
Již od sedmdesátých let 20. století patří pojmy performance a performativita v humanitních a společenských vědách mezi deset nejčastěji užívaných termínů. Jak k tomu došlo? Jak jim máme vlastně rozumět? Jaké teoretické koncepce jsou s nimi spjaté? Jak se proměňovalo jejich pojetí? Jakým způsobem ovlivnily směřování některých vědních disciplín, ale i samotnou kulturní praxi?
Takovéto a řada podobných otázek se nabízí pro úvahy o významech, proměnách a užití dvou klíčových pojmů literární a kulturní teorie posledních třiceti let. Historie toho, co označujeme jako performance (lat. recitatio), sahá hluboko do minulosti; přinejmenším do doby, kdy čtení literárních textů (zvl. poezie) mělo podobu veřejného přednesu. Problémem vztahu textu a jeho performance (předvedení, uvedení, inscenování) se od počátku 20. století zabývali někteří umělci, především ale divadelní vědci. Z poněkud jiného hlediska k performativitě přistupovali sociální a kulturní antropologové, kteří studovali neliterární společnosti. Zlomovým obdobím, které přineslo doslova konjunkturu v užívání uvedených konceptů, takže se uvažuje o tzv. „performativním obratu“, se stala 60. léta. A to především díky rozvoji lingvistiky a filozofie jazyka (J. L. Austin, N. Chomsky, J. R. Searle aj.).
V následujících letech se pojem performativita rozšířil téměř do všech uměleckých oborů, humanitních a společenskovědních disciplín, ve kterých byl ovšem spojován s řadou různých otázek. Některým z nich, zvláště z oblasti literatury, filozofie, jazyka, divadla, kognitivních věd a antropologie, bylo věnováno toto kolokvium. Záměrem bylo ale především poskytnout prostor pro širší teoretickou diskusi o těchto stále aktuálních interdisciplinárních koncepcích.