BOHUMIL FOŘT
Když jsme se v sobotu 28. ledna dozvěděli, že nás navždy opustil Lubomír Doležel, zasáhla nás ta zpráva nepřipravené. Přestože se poslední dobou potýkal se zdravotními problémy a přes jeho požehnaný věk, byli jsme prostě zvyklí, že Lubomír Doležel s námi žil, komunikoval, byl nám přítelem, kolegou, mentorem i oponentem.
Skutečnost, že jeho dílo inspirovalo celé generace vědců a studentů, nezastaralo, jak se tomu v dějinách literárněteoretických koncepcí často děje, ale naopak prokázalo svou nadčasovou inspirativnost, řadí Lubomíra Doležela k největším světovým teoretikům své doby. Pro české publikum je jeho přínos o to cennější, že se ke své domovině i zdejší teoretické tradici vždy hlásil a i v letech, která trávil mimo svou rodnou zemi, se neúnavně věnoval propagaci lingvistických a literárněteoretických myšlenek spojených s okruhem Pražské školy.
S tímto myšlenkovým okruhem byl ostatně Lubomír Doležel spojen už od svých vysokoškolských studií, které o několik let odložila světová válka. Během nich se setkal s hlavními představiteli české strukturalistické tradice, zejména s Bohuslavem Havránkem, Vladimírem Skaličkou a Felixem Vodičkou. Po studiích ukončených roku 1949 několik let působil jako středoškolský pedagog, roku 1953 pak začala jeho akademická dráha. Jako aspirant nastoupil do Ústavu pro jazyk český ČSAV, kde jeho kandidátskou práci Výstavba kontextu v moderní české próze vedl Bohuslav Havránek; ÚJČ se pak stal jeho domovským pracovištěm a vedl zde mj. oddělení matematické lingvistiky. V druhé polovině šedesátých let působil jako hostující profesor na Michiganské univerzitě v Ann Arboru, odkud se roku 1968 na několik měsíců vrátil zpět do Československa (pracoval tehdy krátce v Ústavu pro českou literaturu), ale ještě téhož roku odešel do Toronta, kde se stal profesorem českého jazyka a literatury.
Lubomír Doležel s Josefem Zumrem při Dnu s českým strukturalismem (1. 12. 2015).
Podněty, které z teoretické tradice Pražské školy v mládí načerpal, po svém odchodu za hranice předával svým čtenářům a hlavně studentům své domovské Torontské univerzity, ale i jinde. Ovšem to, co ho spojuje s pražskou tradicí, je především jeho dílo. Již od své první knihy O stylu moderní české prózy (1960) nenechal nikoho na pochybách o tom, že jeho přístup ke zkoumání literárních děl je spojen s tím nejlepším, co Pražská škola přinesla, tedy s detailní textovou analýzou. Toto je axiom, který Doležel již nikdy neopustil a jehož přítomnost je zřetelná jak v jeho koncepci narativních způsobů, již lze směle srovnávat s pojetím Gennettovým či Stanzelovým, tak především pak v jeho klíčovém přínosu k teorii fikčních světů, v intenzionálních funkcích. Narativní způsoby, jak je Doležel v systematizované podobě představil ve své druhé knize Narrative Modes in Czech Literature, která vyšla roku 1973 v Kanadě a o dvacet let později přepracovaná pod názvem Narativní způsoby v české literatuře, umožnila především anglofonnímu a později i českému publiku přístup ke klíčovým myšlenkám systémové textové analýzy a významové syntézy. Ovšem zásadní milník v odborné dráze Lubomíra Doležela představuje především kniha Occidental Poetics: Tradition and Progress z roku 1990, která česky vyšla o deset let později pod názvem Kapitoly z dějin strukturální poetiky. Jde o knihu v oboru literární metateorie zcela unikátní, jež je svědectvím nejenom autorovy vysoké erudice, jazykového vybavení a systémového analytického myšlení, ale především je za ní vidět několik dekád shromažďování materiálu a důsledného promýšlení problémů. V této knize, o jejímž ohlasu svědčí mimo jiné překlady do mnoha cizích jazyků, ovšem též Doležel postavil poetiku Pražské školy naroveň klasickým koncepcím, což mělo zásadní vliv pro její emancipaci a propagaci. I následující Doleželova kniha Heterocosmica: Fiction and Possible Worlds z roku 1998 (česky 2003) představuje důležitý milník v literárněteoretickém bádání — ačkoli není chronologicky prvním příspěvkem k teorii fikčních světů, rozhodně ji lze označit za příspěvek nejsystematičtější. Jsou to vlastně až Heterocosmica, která původní sémiotické teorii dodala zásadní analytický potenciál — Doleželovo dělení na extenzionální a intenzionální struktury fikčních světů, systém narativních modalit, analýza intenzionálních funkcí či průzkum mezer ve fikčních světech klíčovým způsobem zvýšily využitelnost teorie fikčních světů při analýze konkrétních literárních děl i na texty přenášené jinými médii. Od Heterocosmik se Lubomír Doležel od teorie fikčních světů již neodvrátil a posunul ji především směrem k obecnému zkoumání fikce a fikcionality. Jeho Fikce a historie v období postmoderny (česky 2008, anglicky 2010) je pádným důkazem tohoto posunu — na základě teorie fikčních světů zde Doležel přesvědčivě stanovuje rozdíl mezi fikčním a faktuálním narativem a jejich variantami. Tímto počinem se autor staví po bok největším teoretikům této oblasti teoretického zkoumání.
Kromě světové literární teorie, v níž si Lubomír Doležel vydobyl zasloužené místo, je třeba vyzdvihnout i jeho přínos literárněvědné bohemistice. Materiál české literatury nikdy nepustil zcela ze zřetele, a to ani ve chvílích, v nichž se zcela naplno věnoval složitým teoretickým a metateoretickým otázkám — již zmiňovaná materiálově bohatá studie O stylu moderní české prózy zakládá celou řadu knih a studií, v nichž se Doleželův zájem o českou literaturu zřetelně projevuje. Narativní způsoby v české literatuře jsou exemplifikovány na vybraných dílech české provenience, Heterocosmica II. Fikční světy české postmoderní prózy jsou pak zásadním příspěvkem k analytickému uchopení fenoménu postmoderní literatury... Heterocosmica III, která se soustřeďují především na českou literaturu 19. století, autor odeslal nakladateli nedlouho před svou smrtí. Jejich vydání se bohužel už nedočká...
Žádný výčet knih, byť sebeobsáhlejší, nedokáže postihnout místo konkrétní osobnosti ve světě a vědě — o tom podstatně přesněji vypovídají konkrétní vztahy, osobní, a zvláště pak profesní. Bylo mimořádně inspirativní zpovzdálí pozorovat Lubomíra Doležela „mezi svými“. Na své mateřské univerzitě v Torontu se mezi svými kolegy a studenty při každodenních setkáních těšil přirozenému respektu a úctě — nejenom proto, že zde spoluzaložil slavistiku a komparatistiku, ale především proto, že byl celosvětově uznávanou a respektovanou autoritou a nápomocným kolegou. Totéž jednání pak bylo možné sledovat i na jiných místech a při jiných příležitostech. Lubomír Doležel byl zkrátka respektovanou a žádanou osobností. Na poslední velké naratologické konferenci, které se osobně účastnil v Amsterdamu v červnu minulého roku, se na uvítací recepci okolo něj spontánně shromáždil hlouček největších současných osobností v oboru teorie literatury a teorie vyprávění. Právě na této konferenci Lubomír Doležel převzal nejprestižnější naratologické ocenění The Wayne C. Booth Lifetime Achievement Award, jež před ním obdrželi mj. Tzvetan Todorov, Hayden White či Gérard Genette.
Lubomír Doležel se pod vlivem různých okolností rozhodl podzim svého života prožít ve své rodné zemi. Toto rozhodnutí bylo šťastné nejen pro něho samého. Pamatuji si počáteční pochyby o tom, zda někdo vůbec zná jeho dílo a zajímá se o ně. A najednou, o pár měsíců později se skoro žádná akce týkající se jeho odborného zájmu neobešla bez jeho přítomnosti. I zde bylo možné pozorovat, jak se kolem Lubomíra Doležala soustřeďuje zájem hned několika generací badatelů a studentů, který vyústil v jeho účinkování na několika domácích univerzitách, z nichž mu dvě dokonce udělily čestné doktoráty, v pozvání na přednášky a konference a ve spolupráci s jednotlivci i organizacemi. Jeho houževnatost, analytické myšlení a preciznost z něho udělaly pro mnohé vzor, pro jiné mentora a pro další partnera k diskuzi. A právě tyto diskuze, ať už více či méně formální, patřily k tomu nejpodnětnějšímu, co se v kontextu literární teorie a metodologie u nás v minulých letech odehrávalo.
Nezbývá než poděkovat za jeho dílo i osobní příklad, za energii, s níž přistupoval ke svým tématům, a především za osobní podporu a přátelství, jež nabízel.
Ať tento dík doputuje do jakéhokoli možného světa.
Foto Michael Wögerbauer.
Vyjde v České literatuře 2017/1.