V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
LIBOR MARTINEK
Již jednou jsem polemizoval s recenzí ostravského literárního historika Zdeňka Smolky na jednu moji dřívější práci zveřejněnou na stránkách České literatury (2005/3, s. 445–449). Tehdy se to týkalo souboru studií o polské literatuře na českém Těšínsku po roce 1945. Další moji knihu, monografii o polské poezii českého Těšínska po roce 1920, pak recenzoval v ČL katovický bohemista prof. Józef Zarek v dalece již objektivnějším modu. Evidentně jedno upozornění na osobní zaujatost ostravského recenzenta asi nestačilo, kupodivu mu byla svěřena recenze mojí loňské publikace Identita v literatuře Těšínska (tiskem ČL 2016/2).
ZDENĚK SMOLKA
Na území České republiky vznikala a vzniká literatura v několika jazycích. Zdejší literární historie se povětšině soustředí na českou, v menší míře (zvláště v rámci určitých historických období) na latinskou a německou literaturu. Hodně opomíjené je mimo jiné polsky psané písemnictví.
LUCIE ANTOŠÍKOVÁ
Odborné práce Vladimíra Papouška se vyznačují jednou základní kvalitou — vytrvale a účinně destruují zdi a stereotypy, které se během let navršily a zbytněly mezi jednotlivými částmi české literatury. Ať už jde o zažité dělení na literaturu exilovou a domácí, nebo o celkové vymezování pole, označovaného pojmem česká literatura. Má také velký podíl na ocenění díla (a snad i pochopení osudu) českých exulantů Egona Hostovského, Zdeňka Němečka či Milady Součkové; a stejně tak doširoka otevírá a popisuje síť vztahů české literatury ve svém pojetí moderny. Poslední Papouškova kniha, Věž a království: Olga Barényiová — studie o díle, pokračuje v tomto úsilí v oblasti snad nejnevděčnější, totiž na styčném poli české a německé literatury, navíc v období Protektorátu Čechy a Morava.
V dnešním příspěvku uveřejňujeme recenze Jaroslava Meda a Rajendry A. Chitnise na monografii Dějiny nové moderny 2.
ZUZANA ŘÍHOVÁ
Po Vizionářích a vyznavačích (2007) vydal Jan Wiendl Hledače krásy a řádu. Kniha, jejíž název zjevně odkazuje k monografickému debutu (k návaznosti se autor hlásí v ediční poznámce) je opět souborem studií a skic k literatuře 20. století. Jan Wiendl zde prohlubuje a doplňuje úvahy o spisovatelích a kriticích, kteří stojí dlouhodobě v centru jeho zájmu, jmenovitě Karel Teige, Bedřich Fučík, František Götz, F. X. Šalda, Bedřich Václavek, Jakub Deml aj.