V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
PETR ČORNEJ
Už dlouho se mi nestalo, abych se od vědecké monografie nedokázal odtrhnout a přečetl ji s chutí od první do poslední věty. Kniha známé expertky na dějiny pozdněstředověkého umění mě doslova uhranula nejen tématem, ale především způsobem zpracování.
MARTA KORDÍKOVÁ
Že samizdat není jen městským, neřkuli pražským fenoménem, ukázali svými příspěvky, přednesenými v rámci kolokvia Literární samizdat v regionech, konaného 1. prosince 2016 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, nejen členové Oddělení lexikografie ÚČL, ale i sami aktéři regionálních samizdatových aktivit.
MICHAL KOSÁK - JIŘÍ FLAIŠMAN
Ve středu 22. února zemřela ve věku 89 let editorka a textoložka PhDr. Jarmila Víšková, od roku 1953 po sedmatřicet let pracovnice Ústavu pro českou literaturu a dlouholetá jazyková redaktorka časopisu Česká literatura.
MARTA EDITH HOLEČKOVÁ
Knížka Gabriely Romanové vydaná péčí Knihovny Václava Havla představuje ojedinělý pokus uchopit jeden úzce vymezený a důležitý jev nezávislé kultury popularizační a čtenářsky atraktivní formou. V souladu se zaměřením ediční řady Sešity Knihovny Václava Havla si autorka vybrala samizdatovou edici, která souvisí s Havlovým životem a působením.
JIŘÍ TRÁVNÍČEK
V Polsku se rychle hromadí publikace o neoficiálně vydávané literatuře minulého režimu (Justyna Błażejowska: Papierowa rewolucja. Z dziejów drugiego obiegu wydawniczego w Polasce 1976–1989/1990, Warszawa 2010; Paweł Sowiński: Zakazana książka. Uczestnicy drugiego obiegu 1977–1989, Warszawa 2011 ad.). K tomu je nutno přičíst i starší tituly na téma cenzury a regulace (např. dva svazky studií Piśmiennictwo — systemy kontroli — obiegi alernatywne, edd. Janusz Kostecki a Alina Brodzka, Warszawa 1992). Činný na tomto poli je zejména Instytut Pamięci Narodowej; zmínit nutno i sborníky toruňské Univerzity Mikuláše Koperníka Niewygodne dla władzy, které se věnují především studiu cenzury, a to v širokém historickém průřezu. To, co bývalo nazýváno bílými místy, se velmi rychle zaplňuje, ba lze říct, že terén se pomalu začíná stávat nepřehledným. Navíc publikace na daná témata jsou vší možné orientace i úrovně. Proto se například Grzegorz Nieć, recenzent zmiňované knihy P. Sowińského, nedokázal ubránit výtce, že autor svůj materiál uspořádává jen velmi nedbale, při interpretaci se uchyluje k ahistorickým povšechnostem nebo zase k „mentorskému, blahovolnému tónu, nedává si práci s verifikací materiálu. Namnoze pak ani tak úplně neví, s jakým materiálem zachází.“ Navíc publikaci chybí i nějaký jasný a se čtenářem počítající způsob, takže autor se „rychle ztrácí v roztřepené naraci“, jinde zase „chaotická narace“ obsahuje spoustu vzájemně si protiřečících tvrzení; bují v ní vsuvky, naproti tomu se objasňují věci zcela banální (Roczniki Biblioteczne LVII, 2013, s. 203–212). Ano, dané téma a jeho atraktivita s sebou nese i jedno velké nebezpečí: historikové chtějí shromažďovat, často až neuvěřitelně pilně, ale mnohdy neumí třídit a interpretovat; často chybí relevantní kontextualizace a zcela nejvíc se pak dané práce vyznačují tím, že jsou k neučtení. Jejich autoři, velmi často mladší historici, zapomínají — a to nemusíme vědět naprosto nic o Haydenu Whiteovi —, že i historické či literárněhistorické práce jsou texty, které je třeba vybavit nějakou narativní strukturou. Psaní bez kompasu, zato v záplavě materiálu, psaní, které je méně psaním a více pouhým hromaděním. Dnes se umí spíše bádat než psát, což v mnohém platí i pro současné české prostředí. Jinak řečeno: ne všechno, co jsem objevil, je hodno světla publikačních ramp.