MARTA KORDÍKOVÁ
Že samizdat není jen městským, neřkuli pražským fenoménem, ukázali svými příspěvky, přednesenými v rámci kolokvia Literární samizdat v regionech, konaného 1. prosince 2016 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, nejen členové Oddělení lexikografie ÚČL, ale i sami aktéři regionálních samizdatových aktivit.
Úvodní blok zahájil Michal Přibáň (ÚČL), který promluvil na téma „Regiony, centra a periferie“. Poukázal na charakteristické rysy centra a periferie (nejen ve smyslu geografickém) a na množství kritérií, jež je možné na výzkum samizdatu aplikovat, zformuloval základní otázky, s nimiž se potýká autorský tým vznikající Encyklopedie českého literárního samizdatu. Na příkladu moravských vydavatelů vymezil vcelku široký prostor, v němž se při studiu samizdatu může (či musí) každý badatel pohybovat. Následující referáty pojednávaly o konkrétních osobnostech a regionech a postupně tak podtrhovaly význam řady mimopražských aktivit. Externí spolupracovník encyklopedického týmu Dominik Mačas (Český rozhlas Plzeň) představil básníka a prozaika Ondřeje Fibicha jako vydavatele a redaktora nonkonformního studentského časopisu DRU a edic Cor cordium a Setba samot. Petra Loučová (ÚČL) na příkladu Táborska v letech 1978–1985 a tamějším nejen trampském samizdatu (Studánka, JITROcel, dílna Jiřího Novotného atd.) ukázala, že ne vždy muselo jít o projev primárně opozičních aktivit. Loučová rovněž zdůraznila důležitost a potřebnost osobních vazeb a přátelských sítí, procházejících napříč republikou a trvale se rozšiřujících a obměňujících. Gabriela Romanová (ÚČL) promluvila o libereckém občasníku a „skoročasopisu“ Váhy. Představila jeho redakci, koncepci i obsah periodika a poukázala na důsledky sledování jeho redaktorů, konkrétně Jiřího Křivského a Jana Placáka, Státní bezpečností. V diskuzi, která první blok uzavřela, mimo jiné zaznělo, že označení periferie by nemělo být vnímáno pejorativně, že pojmy region a regionalismus nenesou z hlediska hodnoty či ediční kvality vydávaných textů jakékoli negativní konotace.
V úvodním příspěvku druhého bloku se Andrea Vítová (ÚČL) věnovala osobnosti rakovnického editora Václava Kapouna ml. a jeho ediční řadě, zabývající se méně známou a hůře dostupnou tvorbou Karla Čapka: i jeho dílo se — zcela důvodně — stalo předmětem zájmu samizdatových editorů. Michal Jareš (ÚČL) posluchače provedl svým nesnadným pátráním po knihách samizdatového vydavatele Jaroslava Staňka, jenž zanechal jednotlivé stopy jednak v Praze, kde na filozofické fakultě studoval u Vladimíra Binara a spolupracoval na edici Vyšehradská universita, jednak v Ústí nad Labem, kde pak učil na gymnáziu a kde se vzpomínkou na studentská léta edici obnovil, ale i v Úsobí na Havlíčkobrodsku, kam se v důsledku pronásledování StB přestěhoval. Jareš plasticky vylíčil své pátrání a odhalil mnohé dosud neznámé souvislosti. Implicitně pak z Jarešova vystoupení vyplynul lexikografický paradox: práce v dosud neprobádaném terénu nemusí nutně končit jedním uzavřeným heslem, pátrání po jednotlivých edicích či časopisech může přinést nová zjištění, jež pak inspirují vznik několika hesel nových. Jakub Chrobák (Slezská univerzita) hovořil o stále nedoceněné osobnosti Mojmíra Trávníčka, který byl významným samizdatovým editorem, přepisovačem i kritikem. Chrobáka doplnil v diskuzi Michal Přibáň, jenž vyzdvihl Trávníčkovy mnohočetné aktivity na poli samizdatu, skromně vykonávané ve prospěch řady dalších vydavatelů (včetně Bedřicha Fučíka či Ludvíka Kundery).
Třetí blok věnovaný Moravě a Slezsku zahájil Zbyněk Fišer (Masarykova univerzita) představením méně známého olomoucko-brněnského a primárně výtvarného studentského časopisu HA!, který vycházel necelý rok v několika výtiscích sestávajících z originálních fotografií, grafik a ukázek konceptuální a vizuální poezie. Po Brně se pozornost zaměřila na Ostravu a edici Libri prohibiti Jaromíra Šavrdy, o níž hovořila Iva Málková (Ostravská univerzita). Šavrda byl, jak dokládají archivní zdroje (soudní spisy, záznamy výslechů aj.) a jeho přesné a naštěstí dochované osobní záznamy, velmi pilným přepisovačem svých a příležitostně i cizích literárních textů, a této činnosti se nezřekl ani po zkušenosti dvojího uvěznění. Do kontextu ostravského samizdatového „provozu“ Šavrdovu edici uvedla Alena Přibáňová (ÚČL), které připomněla též méně známé vydavatelské počiny Vladimíra Liberdy a Jiřího Vrtného a podrobněji vyložila undergroundová východiska a podstatný vliv kontaktů s polským prostředím na obsah moravskoslezských samizdatových periodik. Rámec jejímu příspěvku poskytlo úsloví „Ostrava není Praha“, které pro vykreslení své situace užívali samotní vydavatelé, na konci osmdesátých let však týž výraz slýchali jako výhrůžku z úst příslušníků Státní bezpečnosti.
Jednodenní kolokvium zakončil kulatý stůl moderovaný Petrou Loučovou a Michalem Přibáněm, jehož se zúčastnili nejen tři pozvaní hosté, ale i pamětníci sedící v publiku. V panelu zasedli Ladislav Daněk z Muzea umění v Olomouci, mj. spolueditor katalogu Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989 s obsáhlým soupisem olomouckého samizdatu, Miroslav Němejc ze Strakonic, vydavatel samizdatové filozofické edice Venkov a kurátor aktuální výstavy Samizdat ve Volyni, a Miroslav Svoboda z Plzně, původně vydavatel strojopisných publikací a později zakladatel a správce vyhledávaného portálu Scriptum.cz, zabývajícího se digitalizací samizdatové a exilové produkce. Z diskuze, jíž se zúčastnili Jiřina Šiklová, Jiří Gruntorád a někteří další vydavatelé strojopisných publikací (mj. Jiří Dinda, Vít Homolka či Ladislav Šenkyřík), byl opět zdůrazněn význam osobních vazeb pro kontakty mezi regionálními centry a Prahou, ale zazněly i specifické pamětnické reflexe, pozastavující se například nad uměleckou hodnotou některých undergroundových artefaktů. Diskuze i celé kolokvium přinesly metodologické podněty i materiálová zjištění, kterým nepochybně ještě bude věnována odborná pozornost.