KATEŘINA SMYČKOVÁ – JAN PIŠNA

Soudobá popularita mediálních studií dobývá stále širší oblast vědeckého zkoumání. Jejich aplikace na výzkum starší literatury není v českém kontextu zcela samozřejmá (na rozdíl od studií zahraničních, viz např. práce Rogera Chartiera), ale o to více potřebná. Literatura raného novověku si totiž vynucuje jiná literárněhistorická měřítka než literatura novodobá, neboť většinu tehdejší knižní produkce netvořila díla „krásná“, nýbrž v prvé řadě užitková: kalendáře, modlitební knížky, zpěvníky… A právě tyto tisky či rukopisy byly pevně zakotveny do kulturního a společenského prostředí, ovlivněny mnoha faktory, z nichž primárním byla samotná volba média. Rozdíly mezi tištěnou a rukopisnou literaturou ukazují, že minimálně do konce 18. století nelze zkoumat text sám o sobě, nezávisle na formě jeho šíření.

V českém prostředí se navíc výzkum raněnovověkých rukopisů potýká s omezeními na úrovni základní evidence pramenů, jejich nedostatečného kodikologického a paleografického rozboru, mnohdy také špatné přístupnosti či stavu dochování. Kromě dílčích katalogů knihoven není dosud k dispozici kompletní soupis rukopisných pramenů 17. a 18. století; poněkud větší badatelská pozornost byla věnována spíše dílům starším. Odpovědí na tento nedostatek byl projekt Repertoria rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách. Jeho zakladatelé, Jaromír Linda a Alexandr Stich, a jejich následovníci do něj postupně zapojili desítky studentů bohemistiky. Z jejich úsilí vzešly zatím dva díly Repertoria, a to pro muzea z měst začínajících na A–J (2003) a K–O (2008). V rámci přípravy třetího dílu (P–S) se konala konference Rukopisná kultura raného novověku, a to příznačně v prostorách Západočeského muzea v Plzni (P); spolupořadatelem byla Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Při dvoudenní konferenci (12.–13. září 2013) se nad rukopisnou problematikou sešli archiváři, knihovědci, historikové, literární historikové, muzikologové, etnografové a lingvisté.

Pluralita přístupů a často úzké zacílení jednotlivých témat ukázaly, jak široká a různorodá je oblast rukopisného zkoumání novověké literatury. Sjednocujícím, ba téměř programovým se proto stal úvodní příspěvek Aleny A. Fidlerové (Univerzita Karlova), která nejprve zhodnotila dosavadní práce na Repertoriu, poté ale s pomocí zahraničních výzkumů nabídla obsáhlé poučení o specifickém fungování rukopisné kultury, o důvodech, proč přetrvala i po vynálezu knihtisku, o jejích vztazích k tištěné literatuře, jejich vzájemné interakci, o výhodách a nevýhodách obou druhů médií. Tento obsáhlý a velmi podnětný úvod následoval oddíl reflektující méně vděčnou, zato nezbytnou práci bibliografickou. Anna Rzepková (Uniwersytet Jagielloński, Krakov) referovala o polském projektu zkoumajícím španělské rukopisy z bývalé berlínské Preussische Staatsbibliothek, dnes uložené v Jagellonské knihovně v Krakově. Rajhradský rukopisný fond představila napřed Jindra Pavelková (Moravská zemská knihovna, Brno), a to jako obecný přehled se zaměřením na rukopisy domácí provenience. Rajhradským rukopisům právnickým se pak věnoval Jiří David (Muzeum Brněnska). Příbuzné téma přineslo i poučení Stanislava Petra (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Praha) o fungování městského práva v raném novověku; jeho hlavním tématem však byla evidence rukopisného dochování Koldínových Práv městských.

Příspěvek Marie Tošnerové (Masarykův ústav a Archiv AV ČR) vytvořil plynulý přechod k následujícímu rozsáhlému bloku o narativních historiografických pramenech. Tošnerová totiž na obecné rovině zhodnotila jejich formy, význam pro vědecké zkoumání, stav evidence a základní pomůcky. Po tomto přehledu následovaly úzce zaměřené referáty, konkrétní případy historiografických děl. Marek Ďurčanský (Univerzita Karlova) a Josef Kadeřábek (Jihočeská univerzita) představili chystanou edici záznamů slánského měšťana Václava Kněževeského s úvodní autobiografickou studií. Podobně nabídl Jan Kilián (Západočeská univerzita) širokou paletu využití Pamětí krupského měšťana Michela Stüelera, jejichž edici nedávno vydal. Také příspěvek Hany Gabrielové (Univerzita Karlova) vycházel z přípravy edice pamětí saského exulanta Karla Pfefferkorna. Linii narativních dějepisných pramenů přerušila až Michaela Buriánková (Univerzita Pardubice) exkurzem do fungování aristokratické informační sítě, a to na příkladu hraběte Ferdinanda Johanna Verduga a jeho agenta Augustina Pichlera. Zbytek bloku navázal opět na předešlá díla historiografická. Jana Česká (Univerzita Karlova) podala zevrubnou charakteristiku anonymního rukopisu z Hradce Králové (1688), který byl údajně psán jako pokračování Hájkovy kroniky. Dále následovala světová kronika chomutovského měšťana Andrease Augustina Fiedlera († 1690), kterou Jiří Wolf (Muzeum města Duchcova) zařadil do tradice žánru světových kronik spolu se stručným zhodnocením jejího obsahu. První den konference pak uzavřel Jan Andrle (Univerzita Karlova) pojednáním o rukopisných přípiscích k tištěným kalendářům jako specifickém typu historického pramene, jehož výzkum se mu stal podnětem k obecné otázce o variabilitě vztahů mezi produkcí tištěnou a rukopisnou.

Páteční dopolední program, který byl věnován problematice kancionálů, otevřel příspěvek Anety Mladějovské (Ostravská univerzita) o komparaci textových variant Augustových písní z rukopisného sborníku Písně bratra Jana Augusty, kteréž dělal ve vězení (1562) a tištěných bratrských kancionálů. Obdobně Jiří Žůrek (Filozofický ústav AV ČR) pojednal o komplementárním vztahu rukopisné i tištěné produkce písňových sborníků užívaných při kostelním zpěvu. Z hlediska repertoáru rukopisných kancionálů jako důležitého etnografického pramene se Tomáš Slavický (Etnografický ústav AV ČR) věnoval rukopisné hymnografické produkci od 16. do 19. století. Zatímco předešlé příspěvky směřovaly především k postihnutí obecných tendencí v raněnovověkém období, referát Václava Kapsy (Etnografický ústav AV ČR) se zaměřil na konkrétní příklady srovnání pravděpodobných autografů a tisků skladatele Jana Josefa Ignáce Brentnera (1689–1742). Na problematiku vazeb písařských a malířských škol k hymnografickému repertoáru na jihovýchodní Moravě poukázala Kateřina Smyčková (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy).

O upřednostňování rukopisné knihy oproti tuzemskému knihtisku pojednal Bořek Neškudla (Strahovská knihovna, Praha) v sondě do problematiky rukopisných sborníků Řehoře Hrubého z Jelení. Jan Pišna (Strahovská knihovna) představil rukopisný sborník Jana Petříka z Benešova (1499–1559) ze sbírky Strahovské knihovny s překlady či vlastními mravoučnými díly, v němž se zachovaly i informace o tom, že některé texty a překlady byly vytištěny. Doklady o vztahu rukopisné a tištěné produkce v písemné pozůstalosti obrozeneckého písmáka Františka Jana Vaváka v zrcadle Pamětí a zachované korespondence sledoval Tomáš Matějec (Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy).

O stavu poznání a současném uložení raněnovověkých modlitebních knížek, jednoho z nejproduktivnějších typů rukopisu pro osobní potřebu, pojednali ve svých příspěvcích Miroslav Myšák (Muzeum umění Olomouc — Arcidiecézní muzeum Kroměříž), Lenka Horáková (Univerzita Hradec Králové) a Šárka Havlová (Ostravská univerzita) a modlitební knížky byly i součástí neprosloveného referátu Dmitrije Timofejeva (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy) o profesionálních opisech modlitebních knih písařem Václavem Bulatem.

Závěrečné dva příspěvky byly zaměřené na filologické aspekty památek zachovaných v rukopisech a jejich ediční úpravy pro zpřístupnění. František Martínek (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy) pojednal o chystané elektronické edici Husitské kroniky Vavřince z Březové podle jediného dochovaného rukopisu z roku 1619 a Karel Komárek (Univerzita Palackého, Olomouc) představil jazykový materiál nashromážděný při edici Krátké kroniky Uherského Brodu Matyáše Haškonia.

Proběhlá konference naznačuje, že v případě rukopisné produkce 16. až 18. století došlo k přehodnocení starších (často povrchně odsuzujících) soudů a proměně nazírání. Zvláště snaha začlenit různé složky dobové rukopisné produkce do fungování celkové knižní kultury se jeví jako prospěšná a pro literárněhistorické myšlení, dosud závislé na eliminaci progresivních tendencí výhradně ve prospěch tištěné knihy a sledování produkce tištěných médií, přímo životně důležitá. Spor mezi tištěnou a rukopisnou produkcí, který se latentně objevuje v instrumentálním zázemí starších literárněhistorických koncepcí, se zdá být překonán a nahrazen novým pojímáním dynamiky literárního vývoje a knižní kultury raného novověku.

Vyšlo v České literatuře 2/2014.

Přidat komentář