V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
BARBORA SVOBODOVÁ
Již po třinácté se na konci dubna do Prahy sjela dvacítka zástupců z českých, slovenských a polských univerzit, aby přednesla své příspěvky na Studentské literárněvědné konferenci pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR a Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy. Letošní ročník, poprvé organizovaný Ivetou Mindekovou a Kateřinou Pioreckou, nesl název Psaní jako (tvůrčí) proces. Jednotlivé referáty zařazené do šesti tematických sekcí se věnovaly různým aspektům této problematiky, od snahy přiblížit metody konkrétních spisovatelů či ediční historii vybraných děl až po obecněji orientované úvahy o vztahu autora a potenciálního recipienta k vznikajícímu textu.
V České literatuře 5/2014 vyšel soubor recenzních statí na sborník Jan Neruda a Židé (zde). V nynějším čísle diskuse pokračuje reakcemi Michala Frankla, Jindřicha Tomana, Kateřiny Čapkové a Marka Nekuly. Ohlas posledně jmenovaného přetiskujme na redakčnímu blogu.
MAREK NEKULA
Michal Frankl a Jindřich Toman, vydavatelé sborníku Jan Neruda a Židé (2012), vyjádřili v jeho úvodu naději, že edice Nerudovy práce Pro strach židovský přispěje k vědecky fundované diskuzi o tomto textu. Značný prostor sborníku věnovala Česká literatura, v jejímž loňském pátém čísle vyšly příspěvky Jiřího Homoláče, Jana Mareše a Jana Randáka a Aleše Hamana. Některé připomínky a otázky přitom nutí k zamyšlení nikoli jen čtenáře České literatury, ale i autory recenzovaného či komentovaného sborníku. K bezprostřední reakci vybízí především text Hamanův.
TOMÁŠ HAVELKA
Magdalena Jacková se už od svých studií orientovala na průzkum latinského řádového dramatu (viz např. „Societas Jesu, drama. Rukopisy divadelních her z novoměstské jezuitské koleje uložené v SÚA Praha“, Listy filologické 1999, č. 3–4, s. 207–215), aktivně se účastní produkce divadelního spolku Lauriger (viz www.lauriger.cz), a je tak logické, že i její dizertace, která je základem recenzované práce, je věnována tomuto tématu. Shrnula v ní zásadní témata, ke kterým si připravovala cestu rámcovými studiemi („Otcové, synové, bratři a světci“; Divadelní revue XIV, 2003, č. 1, s. 15–27; „Arnold Engel a jeho tři tragédie pro zakončení školního roku na jezuitských gymnáziích“; Divadelní revue XVII, 2006, č. 2, s. 14–20; „Jak se smáli netopýři“; Divadelní revue XVIII, 2007, č. 1, s. 53–60; „Zrcadlo ctnosti, zázrak výmluvnosti, věštírna moudrosti [Jezuitské hry o sv. Kateřině Alexandrijské]“; Divadelní revue XIX, 2008, č. 4, s. 15–24; „Komische Elemente im Jesuitendrama“; in Petronilla Čemus [ed.]: Bohemia jesuitica 1556–2006, Praha 2010, s. 935–945) a dala jim strukturu syntetického pohledu na produkci jezuitských škol v Praze první poloviny 18. století (chronologicky poslední zkoumané hry jsou z roku 1751). V úvodu píše, že „cílem bude především popsat dochovaný materiál“, to je ovšem cíl poměrně skromný. Předem to uveďme na pravou míru: v práci se daří dosáhnout mnohem vyšších cílů. Na druhou stranu by už jen pouhé uvedení materiálu ve známost byl skutek záslužný: o existenci vysokého počtu synopsí a celých her se buď (kupodivu: texty byly standardně katalogizovány v Národním archivu, Národní knihovně nebo Strahovské knihovně…) nevědělo vůbec, nebo o nich panovala mlhavá známost díky dnes už zastaralým informacím Ferdinanda Menčíka (Příspěvky k dějinám českého divadla, Praha, Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1895) a několika studiím Jana Porta a žádný badatel o ně nejevil zvláštní zájem. Magdalena Jacková má obrovskou zásluhu už jen na tom, že hry vynáší na světlo v přiloženém soupise, obsahujícím kromě popisu řadu dalších podrobností (jako signaturu uložení a usnadněnou možnost se k nim dostat — i já osobně jí za to děkuji). Zásluhu jistě nekazí fakt, že mnohé informace zpracoval zmíněný Jan Port v nepublikovaných pracích Tvary divadla v Čechách a Divadelní akce škol a bratrstev v Československu (zabýval se zde mimo jiné Arnoldem Angelem). Portovy práce byly věru průkopnické, ale nyní jsou již zastaralé a potřebující usouvztažnit. Magdalena Jacková ve své práci, která se zaměřuje jen na část jezuitské produkce, jeden takový pokus činí.
MICHAL FRÁNEK
Rozsáhlé a různorodé dílo Karla Sabiny skrývá — navzdory mnohaleté pozornosti literárních historiků — stále ještě nejedno překvapení. Jedním z nich je i Sabinův pozdní román Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba. Původní román z nejnovějších časů, který autor vydal anonymně v roce 1875 u nakladatele Aloise Hynka, neboť po odhalení své konfidentské činnosti nadále nemohl publikovat pod svým jménem. Sabinovo autorství identifikoval teprve za druhé světové války Jan Thon a i poté stál román na okraji zájmu literárních historiků, pokud o jeho existenci vůbec věděli.
JAKUB FLANDERKA - JIŘÍ SOUKUP
Ve dnech 8.–9. dubna 2014 se u příležitosti stého výročí narození Bohumila Hrabala konala v prostorách Památníku národního písemnictví v Praze (PNP) mezinárodní vědecká konference „Obrazy, ze kterých žiji“: dílo Bohumila Hrabala v proměnách, kterou spolupořádaly PNP a Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. Konference, na níž se svými příspěvky vystoupily na tři desítky přednášejících, včetně mnoha zahraničních účastníků, byla nejrozsáhlejší vědeckou akcí Hrabalova výročního roku. Program konference byl rozdělen do čtyř tematických bloků.