MARTA EDITH HOLEČKOVÁ

Knížka Gabriely Romanové vydaná péčí Knihovny Václava Havla představuje ojedinělý pokus uchopit jeden úzce vymezený a důležitý jev nezávislé kultury popularizační a čtenářsky atraktivní formou. V souladu se zaměřením ediční řady Sešity Knihovny Václava Havla si autorka vybrala samizdatovou edici, která souvisí s Havlovým životem a působením.
Příběh Edice Expedice (EE) se začal psát v roce 1975, kdy ji založila absolventka filozofie na FF UK a v té době průvodkyně turistů Daňa Horáková spolu s Václavem Havlem, posléze je doplnil Jan Lopatka. Svým názvem odkazovala k nakladatelství a knihkupectví obrozence Václava Matěje Krameria, a jak autorka hned v úvodu podotýká, tatáž osobnost později inspirovala i dva další samizdatové vydavatele: Vladimíra Pistoria (Krameriova expedice 78) a Jaromíra Hořce (Česká expedice). Nehledě na explicitní přihlášení se k pionýrskému projektu obrozenského nakladatele inspirovala vznik EE především v té době již tři roky existující Edice Petlice prozaika a publicisty Ludvíka Vaculíka.
Po odchodu Dani Horákové do Spolkové republiky Německo v roce 1979 převzal její vydavatelskou práci Ivan M. Havel se svou budoucí ženou Dagmar a se svou švagrovou Olgou. Jejich zásluhou činnost edice pokračovala i po uvěznění Václava Havla v procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v roce 1979. V roce 1981 byli Ivan M. Havel a Olga Havlová zatčeni a obviněni z trestného činu podvracení republiky v souvislosti s případem tzv. francouzského kamionu, a přestože bylo trestní stíhání zastaveno, Edice Expedice dočasně usnula. Některé nachystané tituly tehdy vydal jaderný fyzik Pavel Bratinka pod hlavičkou edice Svíce, činnost Edice Expedice byla v úplnosti obnovena po propuštění Václava Havla na svobodu v roce 1983. Redakční radu (konspiračně a s nadsázkou označovanou Admiralita) v průběhu let tvořili Josef Danisz, Gabriel Gössel, Václav Havel, Ivan M. Havel, Jan Lopatka, Martin Palouš, Zdeněk Urbánek a Tomáš Vrba. Její poslední schůzka proběhla v říjnu roku 1989 a ještě následujícího roku bylo rozdáno několik posledních svazků.
Edice měla široký okruh spolupracovníků, kteří se podíleli na opisování a rozmnožování textů, vazbě, distribuci, korekturách, fotografickém doprovodu a dalších redakčních pracích. Produkce zahrnovala původní českou prózu, poezii, drama, sborníky a překlady, ale i přírodovědecká, filozofická a teologická pojednání. Hlavním specifikem byl záměr vydávat také díla začínajících tvůrců a autorů, kteří se profesionálně věnovali jiným oborům než literatuře.
Romanová se pokusila téma uchopit jako příběh zalidněný autentickými postavami, které se pohybují na nebezpečném území v nebezpečných časech, a již tím, že samo slovo příběh se stalo součástí názvu knihy, lze očekávat jistou míru přiznané fabulace. To je samozřejmě namístě, neboť se autorka opírá hlavně o vzpomínky, o to potřebnější je ale přesnost v ověřitelných faktech a zachování si nadhledu, pochybování o řečeném, aby příliš nepodlehla perspektivě svých pramenů. Je výmluvné, že recenzovaná kniha je teprve prvním pokusem uchopit jednu konkrétní samizdatovou edici jako samostatný předmět výzkumu. Přistupujeme-li k tématu výše naznačeným způsobem, jsme odkázáni pouze na vzpomínky, konkrétní svazky samizdatové literární produkce a v menší míře na prameny vzešlé z činnosti státního aparátu, které autorka sice výběrově využívá, ale slouží jí jako pouhá ilustrace, nikoli jako podklad pro kladení obecnějších otázek. Romanová se nezabývá metodologií orální historie a rozhovorů využívá jako prostého zdroje informací. Nesnaží se jít za tuto první vrstvu, a zvláště v případě známých osobností, které o své činnosti v disentu běžně hovoří do médií, čtenář získává dojem, že takto podané vyprávění již někdy slyšel.
Podle kompozice knihy je totiž nejasné, jakou roli rozhovory v knize vlastně mají — tvoří nejen jeden z pramenů pro samotnou studii, ale staly se i součástí přílohy, která svým rozsahem představuje téměř třetinu publikace. Zbývající třetina pak připadá na bibliografii edice, životopisné medailony, seznam zkratek, literaturu a jmenný rejstřík. V takto strukturovaném celku jsou historickému úvodu („Prolog aneb Kde a kdy se vlastně nacházíme — historický úvod“) věnovány necelé čtyři strany textu, což nutně vede k přílišným zjednodušením, zkratkám a věcným chybám: neexistují žádné „moskevské protokoly, podepsané 27. srpna 1968“, nýbrž jeden tzv. Moskevský protokol, neboli Protokol o jednání delegace ČSSR a SSSR; normalizace není totéž jako „období přestavby společnosti“, jak o ní hovoří propagandistický šot Kamelot? z roku 1989; autorka cituje rozsáhlou pasáž z interního materiálu X. Správy SNB, v níž je definován vnitřní nepřítel, ale bylo by dobré jmenovat i další právní nástroje, s jejichž pomocí byli samizdatoví vydavatelé a distributoři kriminalizováni (především ustanovení trestního řádu o nedovoleném podnikání, pobuřování, maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi apod.); Texty přátel nejsou básnickou edicí, jak je mylně uvedeno, nýbrž mají širší žánrový záběr a kromě zmíněných Petra Mikeše a Eduarda Zachy je jejich vydávání neodmyslitelně spjato také s Jaroslavem Erikem Fričem a Rostislavem Valuškem atd. Dobrých studií o normalizaci vychází v posledních letech hojnost, nehledě na dostupné dobové texty (především Obnovení pořádku Milana Šimečky), a je škoda, že jich autorka ve svém úvodu nevyužila. Je jasné, že knížka zaměřená úzce na jednu konkrétní samizdatovou edici nemůže pojednat tematiku nezávislé literatury v její úplnosti, nicméně měla by alespoň nastínit otázky, které studium tohoto tématu vzbuzuje. Ve svém výkladu autorka předpokládá, že oficiální nakladatelství vydávala „texty v souladu s oficiální ideologií“ (s. 13), a pokud došlo k výjimce, šlo o náhodu cenzuře navzdory; jinak zaměřeným autorům pak nezbývalo než uchýlit se k samizdatu. Opomíjí skutečnost, že i velká oficiální nakladatelství se snažila vydávat kvalitní literaturu a že někteří spisovatelé a priori rezignovali na snahu být oficiálně vydáváni (Jiří Kuběna ad.). Problematika je zkrátka mnohovrstevnatá a je vhodné na to čtenáře upozorňovat.
V další kapitole („EE čti Edice Expedice — Proč vlastně Expedice, kdy a kdo za to může“) autorka líčí okolnosti, za kterých došlo k založení edice, charakterizuje její ediční plán, výrobu a vlastní podobu publikací. Zde naráží na svérázný kolorit nezávislé vydavatelské praxe: knížky vydané v EE obsahovaly formulku „opsal Václav Havel“ (resp. „opsala Olga Havlová“ v době jeho věznění), která měla sloužit jako alibi pro široký okruh spolupracovníků v případě trestního stíhání a vydavateli měla nahradit bezvýhradný souhlas autora k vydání. Další podobné formulace („pro sebe a své přátele opsal…“, známý petliční akronym VZDOR — výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu ad.) se objevují i v dalších nezávisle vydávaných publikacích a je otázkou, zda byly skutečně funkční. Jak ukazuje řada zásahů proti nezávislé literatuře, šlo spíše o jakési specifické gesto než o cokoli jiného.
Mezníkem v činnosti Edice Expedice bylo trestní stíhání zahájené v souvislosti s tzv. kauzou francouzského kamionu v roce 1981 (viz kapitola „»Karavan «, policejní stíhání a Edice Svíce — druhé období ediční činnosti, policejní stíhání Ivana M. Havla a Olgy Havlové“). Tento případ dosud budí vášně především kvůli otázce, zda v autě byl Janem Kavanem skutečně ponechán seznam odběratelů pařížského časopisu Svědectví, a pokud ano, jestli se to stalo z neopatrnosti, nebo z jiných důvodů, resp. kvůli spolupráci Jana Kavana s StB (čemuž se bránil i soudní cestou). Autorka se těmito nejednoznačnostmi nezabývá, ale pokouší se na základě dokumentů z Archivu bezpečnostních složek a ze vzpomínek aktérů objasnit, co a jak se událo. Je asi nadbytečné na pěti stranách přetiskovat ukázky z vyšetřovacího spisu, spíše by bylo žádoucí zamyslet se nad tím, proč někteří trestně stíhaní v tomto případě byli drženi ve vyšetřovací vazbě (Jiřina Šiklová), jiní stíháni na svobodě (Jiří Müller, Olga Havlová, Ivan M. Havel) až do roku 1989, a proč nakonec k soudnímu procesu vůbec nedošlo. Nebyla to důmyslná strategie StB, jak zasít do tohoto nezávislého společenství nedůvěru a podezíravost? Vím, že na tyto otázky je velmi složité hledat odpověď, ale je dobré je alespoň klást, protože díky nim si čtenář může uvědomovat, že disent netvořil nějaké vnitřně homogenní společenství, ale že zde mnohdy panovaly složité mezilidské vztahy s řadou pnutí, neporozumění a konfliktů.
Díky této kapitole se otevírá důležité téma přeshraniční spolupráce československého exilu s disentem, které se dále rozvíjí zvláště v části věnované financování nezávislého nakladatelství („Money, money, money — Financování samizdatových podniků“). Kromě prodeje knih a dotování jejich vydávání z vlastních prostředků byla právě podpora exulantů (např. Pavel Tigrid), jejich organizací (Československé dokumentační středisko nezávislé literatury Viléma Prečana, Nadace Charty 77 založená Františkem Janouchem, Palach Press Jana Kavana ad.) a dalších subjektů (Amis sans frontieres, Open Society Fund, PEN klub, The Ford Fundation ad.) pro tuto činnost klíčová. Jak autorka sama přiznává, jedná se mezi pamětníky o choulostivé téma a kromě dnešních rozhovorů (které však mohou být značně nepřesné) a dobové korespondence nelze k této otázce získat další prameny, které by je mohly pomoci osvětlit. V případě této konkrétní edice je třeba spokojit se s vědomím, že knihy byly ve většině případů prodávány a spolupracovníci (překladatelé, písaři a písařky) byli za svou práci honorováni, což nebylo pravidlem (např. katolický samizdat byl rozdáván a vyráběn bez nároku na finanční odměnu). Vedle peněžité podpory byla vydavatelská práce podporována také pašováním kopírek, počítačů a dalšího technického vybavení.
Následující kapitola („Nic nebylo růžové — Zádrhele v komunikaci“) ukazuje jistou řevnivost, která se objevovala mezi exilovými subjekty podporujícími československý disent, autorka se především zabývá obtížnou spoluprací s Janem Kavanem, na niž si v dopisech Václavu Havlovi stěžoval Vilém Prečan a František Janouch. Kromě poměrně obsáhlých ukázek z korespondence se ale nezamýšlí nad možnými důvody tohoto nesouladu (Vnímali se navzájem jako konkurence? Vzbuzoval u nich Jan Kavan nedůvěru? apod.). Výkladová část je uzavřena shrnutím osudů hlavních spolupracovníků Edice Expedice po listopadu 1989 (kapitola „Jak to všechno skončilo? — Po sametové revoluci“). Škoda, že se i zde objevují nepřesnosti, které by mohl odstranit pozorný redaktor (Jiřina Šiklová v roce 1990 spoluzakládala katedru sociální práce FF UK, nikoli katedru sociologie; spisovatel Solženicyn se křestním jménem jmenoval Alexandr, nikoli Alexej apod.). Publikace je příjemně graficky zpracována, je také opatřena bohatým výtvarným doprovodem, jehož vypovídací hodnota budí místy rozpaky (např. ukázka různého typu písma na s. 47 je tak miniaturní, že v takovéto formě postrádá smysl). Jen škoda, že se na záložce nedozvíme nic o autorce.
Za největší badatelský přínos recenzované publikace považuji v samém závěru uvedený „Seznam dešifrovaných zkratek z notýsků Ivana M. Havla“, který sice není kompletní, ale jistě cenný. Ivan M. Havel si totiž pro každého spolupracovníka Edice Expedice či odběratele její produkce vymyslel osobní značku, již užíval v detailních záznamech o jednotlivých fázích výroby. Díky tomuto opatření měl dobrý přehled o aktuální situaci, nezasvěcený čtenář však mohl tyto šifry rozluštit jen stěží.
Přes výše uvedené výhrady vítám snahu Gabriely Romanové zpřístupnit tento vhled do nezávislé vydavatelské činnosti širokému čtenářskému publiku a mohu jen doufat, že se stane inspirací pro příští autorčinu badatelskou práci nebo pro práci některého ze čtenářů.

Gabriela Romanová: Příběh Edice Expedice. Praha, Knihovna Václava Havla 2014. 210 stran.

Vyšlo v České literatuře 6/2016.