PAVEL JANOUŠEK
Zdeněk Hořínek patřil k těm, kteří jsou puzeni předmět svého zájmu, ba své vášně prožívat, nahlížet a reflektovat všemi možnými způsoby. Žil „svou pravdou“, současně ale stále hledal cesty, jak ji sdělit ostatním a jak s nimi o ní vést dialog. Potřeba komunikovat byla pro něj primární.
Hořínek vystudoval teatrologii na DAMU (1951–1955), nicméně po absolutoriu byl nucen vykonávat různá povolání (živil se jako ekonom i jako dělník-betonář). Na počátku šedesátých let (1961) se ale stal dramaturgem libereckého Divadla F. X. Šaldy a od této chvíle mu bylo dáno projít celou řadou různých divadelních profesí. Jako dramaturg působil nejen v divadlech repertoárových (v letech 1971–1988 v pražském Divadle E. F. Buriana), ale také v alternativním Studiu Ypsilon, v němž od 1967 spoluvytvářel množství inscenací. Na některých se přitom podílel i herecky a autorsky: hned na počátku s režisérem Janem Schmidem napsali původní hru Předposlední případ Leona Cliftona, později pak osobité poetice tohoto divadlo přizpůsobili také několik prozaických i dramatických předloh. Podle F. Rabelaise tak vznikla inscenace Obr Gargantua, jeho smích a život, podle F. Kafky inscenace prózy Amerika, úpravou Klicperovy hry inscenace Každý něco pro vlast a ještě něco (1981). Zdeňkovi Hořínkovi ovšem nebyly cizí ani jiné podoby dramaticky: ve spolupráci s manželkou Marií Hořínkovou vytvořil také několik dramatizací určených pro loutkové divadlo i pro rozhlas.
Ypsilonka dala Zdeňkovi Hořínkovi i příležitost k hereckým kreacím. Z nich lze připomenout zejména jeho autorské pojetí role vědce ve filozofujícím kabaretu Outsider aneb Životopis slavného muže (1981). Hrál v něm „žvanila“, jenž předváděný příběh, respektive světové kulturní dějiny pedagogicky komentuje a klasifikuje z perspektivy zaumné, do sebe zahleděné a ideologizující pseudovědy. A nutno přiznat, že tuto roli Hořínek hrál se zkušeností divadelníka, který má přirozenou potřebu o své profesi přemýšlet, mluvit a psát, reflexi kulturních dějin se aktivně a spontánně věnuje, a tudíž také zná sebe sama i „své pappenheimské“ — a umí je karikovat.
Již v šedesátých letech totiž Zdeněk Hořínek působil — nejprve jako pozoruhodný divadelní kritik a přispěvatel, později jako externí redaktor a posléze (1968–1971) jako zástupce šéfredaktora — v časopise Divadlo. Pedagogickou empirii pak získal při externím přednášení na DAMU (poprvé 1969–1975, znovu od 1985), ale i na dalších uměnovědných pracovištích zejména na Katedře divadelní vědy FF UK (od 1993, 1995 zde získal titul docent). V letech 1988–1993 navíc působil v „akademickém“ prostředí někdejšího Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV.
Popsané curriculum vita Zdeňka Hořínka celkem logicky určuje také jeho hodnotové preference a spolu s nimi také charakter jeho odborných prací. A to jak stylově, tak i pokud jde o okruh analyzovaných témat. Výrazově Hořínek patřil k těm badatelům, kteří mají zájem své potenciální adresáty neoslňovat demonstrovanou odborností či cizokrajnou slovní zásobou: „navzdory své erudici“, zasahující od historie a přítomnosti až do oblasti filozofie a estetiky, se vždy snažil mluvit a psát jazykem srozumitelným. Základem jeho odborného hledání a vyjadřování proto byla forma čtivé eseje prezentující základní premisy oboru a více či méně zjevně hledající jejich vztah k aktuální problematice přítomného českého divadla.
Pokud jde o výběr témat, rozhodující pro Zdeňka Hořínka byla zkušenost dramaturga, tedy zkušenost divadelníka, jenž s vědomím dnešní divadelní poetiky analyzuje a vybírá možný repertoár, interpretuje jej a hledá cesty, jak jej uvést na jeviště a dát mu aktuální působivost. Tato jeho zkušenost dala vzniknout nejen příručce Úvod do praktické dramaturgie (1981), ale také dvojici prací, věnujícím se problematice vztahu dramatu, divadla, divadelní inscenace a jejích adresátů (Divadlo a divák [1983]; Drama, divadlo, divák [slovensky 1985, česky 1991]). Dramaturgické myšlení ovšem Hořínka opakovaně přivádělo také k problematice vztahu divadla a dramatu, chápaného jako jeho důležitá textová složka. Vedle snahy popsat obecné zákonitosti vztahu obou fenoménů (Divadlo a drama [1980]) přitom Hořínka zajímala především problematika druhová a žánrová (Žánry dramatu [1978]). S vědomím tradiční literárněteoretické preference žánru tragédie se přitom orientoval zejména na problematiku komedie (Prostředky divadelní komiky [1980]; Kniha o komedii [1992]; O divadelní komedii [2003]).
Klíčovou složkou prostupující všechny projevy Hořínkova myšlení o divadle ovšem byla především příslušnost ke generaci, která v opozici vůči starší konzervativní tradici pro sebe i pro diváka „objevovala“ divadlo pojaté již nikoli jako reprodukce předem daného textu, nýbrž jako aktivní a aktuální hra probíhající v přímém kontaktu s divákem. Aniž by autor ztrácel respekt k historickým faktům, projevuje se tato jeho hodnotová preference zejména v pracích věnovaných výkladu poetiky té linie moderní divadelní tvorby, která tuto ideu rozvíjela (Divadlo jako hra [1970]; Nové cesty divadla [1986]; Proměny divadelní struktury [1988]; Divadlo mezi modernou a postmodernou [1998]).
Jen zčásti překvapivě v tomto kontextu působí Hořínkova poslední odborná publikace Duchovní dimenze divadla aneb Vertikální přesahy (2004). Představuje soubor studií a statí, které na pozadí dějin i přítomnosti divadla analyzují komunikační a umělecké prostředky schopné dát divadelní inscenaci filozofickou, ale i náboženskou transcendenci. Současně přitom vyjadřují také potřebu duchovního přesahu, jež podle autora schází nejen přítomnému českému divadlu, ale i společnosti, jejímž je toto divadlo výrazem.
Vyšlo v České literatuře 5/2014.